Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Šílenství (pocta BH)

    Všechno to začalo, když jsem si dneska ráno klekl ke korytu Dunaje, sklonil jsem hlavu a propnul páteř, jako to dělá kočka, když se protahuje, načež jsem v předklonu čumákem nasál pach Podunají. Ach, moje nejmilejší Budapešti! Pod ramenem ti cítím Řím, Černé moře, Dolomity. Beru i tvoji špínu; a tomu už se říká láska, když člověk bere něčí špínu, viď, moje nejmilejší, moje bezkonkurenční? Takže jsem tě olízl a lokl jsem si. Napil jsem se Dunaje, pak jsem řeku zas opatrně položil zpátky, abych jí ani pramínek nezkřivil (pomyslel jsem si přitom, že Dunaj je páteř mého nejmilejšího města, páteř, která se celá nahá prohýbá pod sklenkou červeného vína) a vydal jsem se po Andrássyho třídě nahoru k městskému parku, v němž lze krmit husy a holuby. V těch chvílích už jsem si myslel, že mám vystaráno, co se sloupku pro Divadelní noviny týče. Ale možná jsem si to jen namlouval? To ranní přičichnutí a nalokání se Dunaje – bylo to dost šílené? Nebo musím najít něco ještě šílenějšího?! … Ale ty možná nevíš, o čem mluvím, milý čtenáři? Dovol mi to tedy vysvětlit.

    V záhlaví těchto sloupků stojí „inspirováno divadlem“ a pan ředitel zdejších novin přísně dbá na to, aby se zadání dodržovalo; osobně se mi už jednou stalo, že jsem článeček dostal zpátky s tím, že se vůbec netýká divadla. Od té doby dělám, co panu řediteli na očích vidím, ergo doslova a do písmene žiji podle divadla. Dneska dělám, co jsem včera viděl na scéně, a pokud jsem tedy včera viděl v Divadle Na zábradlí inscenaci Jiřího Havelky s názvem Šílenství, v níž si hotelová posluhovačka v jednu chvíli sama místo vysavače kleká na zem a saje hubou prach, pak tedy i já, sotva dorazím do svého milovaného města na Dunaji, klekám k řece a nasávám. Aby byl pan ředitel spokojen! Aby můj sloupek byl dostatečně inspirován divadlem! Rozumíme si, pane řediteli? Na Zábradlí dávají Šílenství, no a Zábranský – aby vám vyšel vstříc – zešílí. Leč má to jeden háček, pane řediteli. V tom Havelkově Šílenství, v té němohře toho šílenství až tak moc není. Já tam nacházel spíš rozum, pane řediteli, zálibu v kombinatorice; šílenství ale pramálo, jak říkám. Ta scéna s pokojskou a vysavačem, ta je na metál, na pět hvězdiček, pokud byste mi kdy dovolil dávat hvězdičky, ale ten zbytek, pokud člověk pomine povedený konec, ten zbytek je pro nás blázny směšný; to máte, jako by mák vysvětloval rybízu, co jsou kuličky.

    Takže mi v Budapešti nezbylo, než to udělat za pana Havelku, pane řediteli, pokud jsem chtěl dostát vašemu zadání. Smočil jsem čumák v Dunaji – inspirován Šílenstvím! – načež jsem se vydal po Andrássyho třídě nahoru k městskému parku krmit holuby a husy, jak už víte. Sloupek pro Divadelní noviny jsem v těch chvílích považoval za vyřízený (rozepíšu se o tom klekání a sání Dunaje, myslel jsem si), kdesi v hloubi duše jsem ale věděl, že bych pro svůj sloupek měl najít něco ještě šílenějšího. A ono se mi to podařilo, představte si, pane řediteli! V městském parku jsem narazil na mažoretky, ale tohle nebyly žádné obyčejné mažoretky, to byly mažoretky ani ne třetinky, pokud je poměříme velikostí sklenice; bylo jim tak deset let, jak jsem si spočítal na jejich dětských prstících. Mažoretičky nejdřív vystupovaly společně, pak jednotlivě. Kroutily se a jedné z nich – přísahám! – jedné z nich k jejímu vystoupení hrála hudba, v jejímž textu se prokazatelně hned několikrát vyskytlo slovo „sexy“; a refrén, na to můžu taktéž přísahat, refrén zněl do you really want it? Desetiletá mažoretka s tyčkou se prohýbala tam a sem (ach, s jakou láskou, s jakou nevinnou láskou jsem v těch chvílích myslel na mosty Dunaje!), sukénku sotva po hrudníček, tričíčko velké tak akorát na to, aby se do něj vešel rozum jejích rodičů. A její napínavé punčocháčky? Tak na ty nezapomenu, pane řediteli. Stáli jsme tam kolem minimažoretky v kruhu, my muži, a slečniny napínavé punčocháčky… Viděl jsem, jak na ty punčocháčky my muži myslíme, viděl jsem, jak se jimi stáváme… Ta malá nám šlápla do zelí.


    Komentáře k článku: Šílenství (pocta BH)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,