Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Překonat siločáry (zlo)zvyku

    O místě Bernhardovy Síly zvyku v kontextu sezony My a oni muselo být vedení HaDivadla pevně přesvědčeno, vždyť relativně nedávno – v roce 2009 – tento titul nabídlo v české premiéře Městské divadlo Brno. A jako tehdy Hanu Burešovou si i nyní k jeho zpracování přizvali hosty z Prahy, Jana Horáka a Michala Pěchoučka ze Studia Hrdinů. Kooperace obou divadel, jež zahrnuje i koprodukci některých inscenací, má logiku: jsou si dramaturgicky blízká, soustavně čerpají z německojazyčné divadelní oblasti (tři ze čtyř letošních inscenací HaDivadla) a také hrají v prostorách, jež původně nebyly určeny divadlu. Genius loci podzemí Veletržního paláce v Praze nezřídka vstupuje do inscenačních řešení: Michal Pěchouček měl nyní příležitost využít tento princip v podzemí brněnské pasáže Alfa, jehož black box vznikl přestavbou někdejšího kina.

    Agáta Kryštůfková jako uzurpovaná Vnučka a Cyril Drozda jako vládce Garibaldi FOTO PETR CHODURA

    Činí tak především využitím balkonu nad jevištěm, odkud je svěšen široký pruh šedého koberce, jenž se středem scény táhne k předním řadám diváků. Ústřední výtvarný prvek naznačuje vládu šedi v Garibaldiho kočovném cirkuse, beznadějně šedý je i kruh manéže vpravo a závěs skrývající pianino nalevo. Pedantický principál zde nutí své zaměstnance cvičit Schubertův klavírní kvintet Pstruh. Zkouška skladby, jež tvoří dějový základ Bernhardovy temné komedie, brzy ukazuje marnost počínání, které vzešlo před lety z Garibaldiho soukromé potřeby. Časem je zřejmé, že ani kousky, jež Žonglér a spol. předvádějí publiku, nebudou patrně na skvělé úrovni, přinejmenším proto, že jsou opakovány jen mechanicky, bez vnitřní potřeby. Klíčová otázka zní, co tedy nutí mladé umělce táhnout dál kočovnou káru se starým nerudou, jehož řeči o potřebě preciznosti jsou dávno vyprázdněné. Refrénově se vracející replika: zítra v Augšpurku odkazuje nejen k úmoru příští štace, ale také k iluzi dobré budoucnosti, jíž stejně nelze věřit.

    Režiséři si cestu k odpovědi přichystali přeskupením některých pasáží a probírkou textu, z něhož zmizely celé scény . Některé technicky náročné požadavky byly odloženy ve prospěch vykreslení vztahů v tomto podivném společenství. Cyril Drozda líčí ředitele cirkusu coby nedůtklivého mocipána vybaveného omezenou, ale na podřízené stále účinkující sadou stejně přísných jako prázdných gest umocňovaných hořkými litaniemi. Z toho unaveného souboru frází ale strach nejde, a když se šéf nedívá, dokáže čtveřice mladých za jeho zády dát najevo despekt k vnucené autoritě. Ale právě jen za zády. Jinak se Vnučka Agáty Kryštůfkové mění před dědečkem ve ztuhle vyděšenou loutku toporně plnící rozkazy. Jiří Svoboda se jako Žonglér blýskne bravurním monologem o odchodu k jiné společnosti, jehož smutný vtip spočívá v tom, že si jej pouze nacvičuje před zrcadlem. Krotitel ztvárněný ztepilým Zbyškem Humpolcem se – s lahví piva a ředkvičkou v ruce – zmůže nanejvýš na to, aby vedl chytré řeči a dělal ramena před bezbranně prostým Šprýmařem (Mark Kristián Hochman).

    Inscenace nabízí v závěru několik řešení. První ve chvíli, kdy se nahlas ozve nápověda. Brzy komunikuje s Garibaldim natolik intenzivně, že rozpoznáme záměr: principál není skutečným ředitelem, celé to panoptikum má jiného, skrytého hybatele. Cyril Drozda dokonce závěr hry přiznaně čte. Pak se ale na balkoně, přes který se plavně přesunula už na začátku představení, objeví Vnučka a za doprovodu zářivě barevné projekce s přírodními motivy přednese bernhardovský(?) monolog – že by snad naděje na východ z tohoto začarovaného kruhu? Nikoli, protože následuje další přidaná scéna artistického představení Garibaldiho trupy. Není, jak se dalo čekat, řemeslně oslnivé, ale v tom křepčení s doprovodnými efekty kouře, světel a „hudby“ (hopsavě zpotvořený Pstruh) rozeznáme věru neradostný obraz jejich všelijak zplanělých a prázdných vztahů. Kam by tedy odcházeli, když jsou stejně povrchní a slabí jako ten, který jim velí?

    To, že má inscenace tři konce, není jistě její přednost. Ale k tématu My a oni a stavění hranic mezi lidmi se vztahuje. Protože problém bariér začíná u toho, jak dokážeme nakládat s těmi, které utvářejí náš každodenní život. Sebereflexe, kterou nabízejí hrdinové inscenace, je tristní. Hranice stavěné generací otců potomci spíše ještě navršují. Z občasných chvílí vzdoru vysvítá, že je tahle síla zvyku zneklidňuje. Ale co s tím, když poslední Žonglérova replika zní: Život spočívá v tom, že otázky ničíme. Je dobře, že tato inscenace má potenciál je spíš pokládat.

    HaDivadlo, Brno – Thomas Bernhard: Síla zvyku. Překlad Josef Balvín. Režie Jan Horák a Michal Pěchouček, scéna Michal Pěchouček, kostýmy Beáta Spáčilová, hudba Natálie Pleváková, videoprojekce Matěj Sláma. Dramaturgie Matěj Nytra. Premiéra 28. dubna 2017.


    Komentáře k článku: Překonat siločáry (zlo)zvyku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,