Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sežrali se u jezera

    Brněnské HaDivadlo, které se několik posledních let věnovalo téměř výhradně současné české i zahraniční dramatické tvorbě, udělalo ve své dramaturgii nečekaný obrat a letošní premiéry pod souhrnným názvem Hrdinové a monstra zasvětilo klasickým textům. Na úvod sezóny byla vybrána hra A. P. Čechova Platonov opatřená alternativním názvem Sežereš sám sebe. Režisér a zároveň umělecký šéf souboru Marián Amsler zde ukázal, že divadlo i přes změnu kurzu neslevuje z mrazivé aktuálnosti. Především ale předvedl, jakou sílu má inscenace precizně ušitá na míru konkrétním představitelům a jejich souhře.

    Platonov

    Inscenace si vystačí s jednopatrovým lešení, jež může být zahradou stejně jako molem, s nevelkou úpravou také školní třídou, a bílým horizontem. FOTO ARCHIV HADIVADLA

    Přistřižení kabátku začíná již úpravou textu, na níž se kromě dramaturgyně Anny Saavedry podílel i Amsler. Škrtá se i připisuje a důraz na přesnou interpretaci jde ruku v ruce s potřebami ansámblu. Přestože se redukuje počet postav, jejich nešvary zůstávají a chytrým přesunem některých replik obohacují zbylé. Aby dostalo dostatečný prostor dámské osazenstvo souboru přicházejí na pomoc ženy z jiného Čechovova díla, konkrétně Marta Babakinová (Simona Peková) a Zina Lebeděvová (Marie Ludvíková) z Ivanova coby sousedky Vojnicevových. Kromě nich se scénář rozrostl ještě o několik písní dokreslujících atmosféru, např. o Sofiino (Alexandra Palatínusová) tklivě hrdé milostné vyznání před rozhovorem s Platonovem (Martin Siničák).

    Náhodě nebyl ponechán ani jediný steh, i scéna a kostýmy jsou dílem režiséra. Tento poněkud velikášský přístup, který se často obrací proti svému strůjci, zde naopak vede k plynulé jednolitosti celku. Protože Amsler-režisér ví přesně, kam se má inscenace ubírat, nemusí Amsler-scénograf vytvářet složité jevištní objekty. Vystačí si s jednopatrovým lešení, jež může být zahradou stejně jako molem, s nevelkou úpravou také školní třídou, a bílým horizontem. Vyvýšená konstrukce umožňuje jednoduše realizovat více dějů zároveň, herci se mohou plížit pod intimním rozhovorem nebo se svrchu dívat na vlezlé prosby o půjčku. Práce se světlem je rovněž minimální (nejvýraznější je občasné nasvícení pozadí), leč působivá.

    Kostýmy se drží nevýrazných, pastelových odstínů a jednoduchého vzhledu. Přesto jsou pro postavy velmi signifikantní. Kirill (Lukáš Černoch) navrátivší se z milované módní Paříže nosí přesně padnoucí oblek navíc vyvedený v kontrastní černo-bílé kombinaci. Sofie coby cizí a vpravdě rušivý element má na začátku šaty z celého osazenstva nejpestřejší, aby je pak vyměnila za prostou bílou nevinnost a nakonec konformní nenápadnost. Ještě mafiánsky laděný Osip (Jiří M. Valůšek) v obleku podtrhujícím jeho mužnost a s pilotkami vyniká nad průměr stálého osazenstva komunity. Zbytek je oděn ležérně, znatelně „venkovštěji“ než výše zmínění. Vojnicev (Marián Chalány) a Vojnicevová (Kamila Valůšková) se snaží přizpůsobit městskému stylu, ostatní méně.

    Platonov2

    Platonov je inteligentní floutek bez vůle. Kratochvilné románky mu protékají mezi prsty stejně jako hrdlem litry alkoholu. FOTO ARCHIV HADIVADLA

    Hudební složka sice nevznikla pod Amslerovou taktovkou, nicméně do inscenace se organicky vpíjí. Vložené písně mají kytarový doprovod, gradaci zajišťuje klávesová foukací harmonika v rukou Eriky Stárkové či vpád sborového zpěvu do sóla. Jakékoli další zvukové efekty jsou vyluzovány taktéž herci.

    Drahocennou látkou nového svrchníku jsou herecké výkony a výklad postav. Platonov je inteligentní floutek bez vůle. Nechce či snad nemůže ovládnout svůj život. Kratochvilné románky mu protékají mezi prsty stejně jako hrdlem litry alkoholu. Kvůli neschopnosti pohnout se (fyzicky, ale především mentálně) skončí vždycky zase sám se sebou, s tím jediným člověkem, jehož opravdu nesnese. Siničák výborně přeskakuje mezi arogancí, bolestínstvím a vášní. Anna Vojnicevová by ráda byla nespoutanou femme fatale užívající si nezávazný sex u jezírka. Ovšem její až mateřská láska k Platonovovi a pragmatičnost životem zkoušené ženy tuto cestu kříží. Valůšková jí dodává potřebnou horkokrevnost ústící v něhu či chladnou rozvahu. Sofie naopak u životní pragmatičnosti začíná, její přirozeností ale je chtít víc, chtít něco opravdového, což ji přivádí samé dno. Alexandra Palatínusová dává Sofii vše, nechává svůj nesporný herecký talent propátrat i ty nejzapadlejší kouty její duše. Mimo ústřední trojúhelník je ještě nutné jmenovitě zmínit Miroslava Valůška coby Osipa. V roli maniaka posedlého zvrácenou touhou po spravedlnosti a přitažlivostí k Anně Vojnicevové totiž s děsuplnou přirozeností exceluje. Těchto pár jmen „vytržených z kontextu“ neznamená, že by ostatní hráli hůře. Nikoli, celé osazenstvo ukazuje vrcholné vzepětí svých hereckých sil, díky čemuž je možné vidět na jevišti onu až fascinující souhru.

    Název Sežereš sám sebe je sebenaplňujícím proroctvím, pomyslnou zavěšenou puškou. Cestu za tímto poznáním zdobí pozoruhodná jistota oku lahodící, ač veskrze mučivé interpretace. Amsler originálně ale jednoduše postuluje obraz nás samotných. Všichni žereme sami sebe, někdo třicet let, jiný šedesát. Někdo urputně, jiný pozvolna.

    HaDivadlo – Anton Pavlovič Čechov: Sežereš sám sebe (Platonov). Režie, úprava, scéna a kostýmy Marián Amsler, dramaturgie, úprava, texty písní Anna Saavedra, hudba Mario Buzzi, překlad Ivan Wernisch. Premiéra 26. října 2013. (Psáno z reprízy 28. října 2013.)


    Komentáře k článku: Sežrali se u jezera

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,