Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak narušovat budovy nasáklé tradicí

    Jako kmenový režisér vstoupil Daniel Špinar do Národního divadla na počátku sezony 2014/2015, v té následující už působil jako umělecký šéf Činohry s programem, který připomenul v nedávném interview pro Esprit Lidových novin: Je nezbytné divadelní produkci oddělit od budovy nasáklé tradicí, narušovat ji, protože divadlo je živé umění, které musí reflektovat, co se děje ve společnosti.

    Michal Kern jako manipulátor a packal Puk v inscenaci Sen čarovné noci  FOTO PETR NEUBERT

    Michal Kern jako manipulátor a packal Puk v inscenaci Sen čarovné noci FOTO PETR NEUBERT

    Taková představa o „revitalizaci“ národního svatostánku je snad přijatelná i pro nejzatvrzelejší obránce tzv. národních tradic. Pochybnosti a kritiku spíš vzbudila razantní personální „politika“ nového šéfa či stažení pozoruhodného Morávkova scénického balábile 1789 aneb Dokonalé štěstí podle Ariane Mnouchkine… Nebyl jsem sám, kdo si nebyl jist, jestli sázka na Daniela Špinara byla od výběrové komise šťastná volba.

    Pomiňme v hodnocení Špinarovy režisérské práce inscenace na Nové scéně – Bartlettovo Zemětřesení v Londýně a Hillingové Spolu/Sami. A pomiňme i Manon Lescaut. Je to divácký hit, nebezpečně blízký kýči (troufám si říct, že ani Nezvalova předloha k němu nemá daleko), chápu, že lidi, na něž je toho v současnosti naloženo tolik, touží po „divadelní cukrárně“ s dorty a zákusky přehledně seřazenými pěkně jeden za druhým. Na rozdíl od leckterého divadelního bulváru je to alespoň inscenace kultivovaná.

    Špinarovým „opusem magnum“, který víc než teze v koncepci, díky nimž získal post šéfa, vypovídá o současném směřování Činohry Národního divadla, jsou inscenace Shakespearova Snu noci svatojánské – tady ovšem přejmenovaného podle Joskova překladu na Sen čarovné noci – a Čechovových Tří sester.

    Igor Orozovič jako Vasilij Solenyj a Veronika Lazorčáková jako Irina ve Třech sestrách FOTO MARTIN ŠPELDA

    Igor Orozovič jako Vasilij Solenyj a Veronika Lazorčáková jako Irina ve Třech sestrách FOTO MARTIN ŠPELDA

    Hra na čarovnou noc

    Už Borárosova scéna, ohraničená vyvýšeným půlkruhem, po němž chodí herci jako po balustrádě, nabízí jeviště zlaté kapličky jako otevřený prostor pro hravost samu o sobě, pro hru jako takovou. Upoutaný balon coby měsíc, jehož svit magicky působí na jednání všech postav, trampolína, na níž se odehrají dramatické okamžiky komedie, a útržky molitanu, jimiž je pokryta podlaha jeviště. (Proč některý z těch útržků herci občas žvýkají jako žužu, jsem nepochopil, ale možná je to jen ozvláštnění.)

    Na začátku se všechny zamilované dvojice představí v dámských svatebních róbách se závoji, bez ohledu na to, zda jde o ženu, či muže. Jen nešťastná Helena (a zde vzal režisér do hry i korpulentní postavu její představitelky Lucie Polišenské) vstupuje do děje s bílou koženkovou kabelkou, v šatech rekreantky, „účastnice zájezdu“. Není to samoúčelný efekt, je to nápověď, že režisér staví svou inscenaci na principu kontrastů a hledá souvislosti mezi světem renesanční komedie a dneškem. Už jsem si zvykl na to, že v produkcích režisérů mladé i střední generace nesmějí chybět mikrofony, filmové projekce, pop hudba, vpády moderátorů a bůhví co ještě „moderního“. I v Špinarově Snu zaslechneme ozvuky současného času. Třeba: víla (Michaela Tomešová) maskovaná jako černoška zpívá soudobý šanson. Jsou to ale „odskoky“ funkční, které spojují dobu alžbětinskou s naší. I Joskův překlad je doplňován současnými hláškami a nepůsobí to nepatřičně.

    Základním tónem inscenace je hravost, grotesknost, podivnost, s níž režisér a kostymérka (Linda Borárosová) přičarují Pukovi (Michal Kern) podvlíkačky a olbřímí uši a nechají ho vystupovat do půl těla nahého. Oproti inscenační tradici je to skřítek zlý a zároveň nenapravitelný manipulátor, packal, hlupák. Žádná vidoucí bytost z nadpozemského světa. Oberon (Pavel Batěk) pyrotechnicky vykouzlí z dýmovnice růžový kouř lásky, hravě čarovat dokáže i Titanie (Pavlína Štorková), pohybující se mezi mytickou, lyrickou bytostí a realistickou ženou z masa a kostí. Lysandr je současný mladý muž, jemuž Patrik Děrgel vtiskl půvab mládí a zároveň je to postava nejednoznačná, která vzbuzuje sympatie i antipatie. Theseus (Ondřej Pavelka) s graciézním úsměvem šarméra sděluje publiku, že to vše byl jen sen – jeho krásná partnerka Hyppolita (Alena Štréblová) však nenabídne víc než kultivované přečtení textu.

    Špinarův Sen je otevřená hra, do níž vnikají i prvky komedie dell’arte, klaunerie a klauniád všeho druhu: je to zároveň stylové i nestylové, výsostně „zábavné“ divadlo. Viděl jsem řadu Snů nocí svatojánských a skoro pokaždé v nich scény s řemeslníky byly přehlídkou trapnosti a upoceného humoru. V Špinarově inscenaci jsou „řemeslnické scény“ nejkomičtějšími sekvencemi děje“, jejich rozcvičkám à la Sokol či spartakiáda se publikum smálo tak dlouho, že jeho smích málem „zatemnil“ následující scénu.

    Sen čarovné noci je v Národním divadle magická, groteskní, „křečovitě“ krásná inscenace, která nás vtahuje do shakespearovského světa se stejnou lehkostí, s níž se dotýká našich současných pocitů, her, milostných šarád a vůbec schopnosti vidět sebe sama v komediálním zrcadle. Dlužno dodat, že na repríze, kterou jsem zhlédl, sedělo v sále převážně mladé publikum, které představení přijímalo spontánně.

    Jen počkej (zajíci?)

    Převážně mladé obecenstvo zaplnilo i hlediště Stavovského divadla na repríze Špinarovy inscenace Tří sester. Scéna je opět otevřená do všech stran, vévodí jí nápis v azbuce „Jen počkej“, který nezmizí po celé představení – souvislost Čechovovy hry s kdysi populárním televizním seriálem je ovšem nejasná. A Špinarovo vysvětlení – …chtěl jsem být trochu ironický ve smyslu: Teď nikam nepojedete. Nikdy se nic nestane. Vše zůstane stále stejné… – je, myslím, čistě účelové. Podobně jako to žužu ve Snu čarovné noci jde o ozvláštňující efekt, jemuž Daniel Špinar nikdy neodolá. Vše zůstane stejné – to je přece základní konstanta této Čechovovy komedie.

    Ne-stejná, v opozici proti dosavadní „čechovovské“ inscenační tradici, i proti slavným Třem sestrám Ivana Rajmonta, jímž je současná inscenace věnována, je však Špinarova interpretace textu. Je každým coulem expresivní až expresionistická, v duchu metody básníka J. R. Bechera: i ve Špinarově inscenaci obrazy vybuchují jako alogické bomby.

    Hned úvodní situace – oslava Irinina svátku – odehrávající se před dlouhým stolem plným nádobí, sklenic, lahůdek a uvadlých květin, s Anfisou (Eva Salzmannová) ve fraku a cylindru – evokuje uvolněnou atmosféru „výmarských“ vaudevillů a kabaretů. Jenom ten olbřímí plyšový králík-zajíc, dárek Čebutykina Irině, je současným postmoderním přídavkem k náladě zběsilých německých dvacátých let minulého století. Uvadající květiny, obtížné průniky herců na scénu soustavou hadrů v pozadí a jejich drobné chybné úkony však signalizují, že něco není v pořádku, že nakonec všechny aktéry čeká neštěstí a zmar.

    Atmosféra houstne čím dál víc a bujará groteska přerůstá v těžké psychologické drama. Herci se proplétají dvojitými lany, nataženými přes celé jeviště, a ty provazy jsou jim na překážku podobně jako jejich nenaplněné životy – samozřejmě, je to metaforická aluze na Ferapontovu zprávu: přes celou Moskvu je nataženo lano.

    Expresionistické znaky prolínají celou inscenací včetně té proměny hadrů v pozadí jeviště v červenou kabaretní („bordelovou?“) tapetu. To je ale jen dekor, pod nímž je skryta výpověď o absurditě života, o absurdním údělu lidské existence vůbec, jemuž se vzepřít je vždy beznadějné. Může být něco víc absurdního než řada omšelých sedadel v jakémsi kině, v níž sedí všichni aktéři inscenace a poslouchají závěrečný monolog Olgy z playbacku?

    Přímých odkazů na současnost je tu málo, Špinar očividně usiluje o „nadčasovou“, univerzální výpověď. Jenom song Vladimíra Vysockého zazpívaný na předscéně nás z Čechovova světa razantně vrací do kultury dnešních dnů. Jeho použití evidentně diktoval provoz – přestavba scény –, pro mě to ale byl jeden ze silných emotivních zážitků inscenace.

    A co ty tři sestry? Olga (Tereza Vilišová), nejprve upjatá profesorka, téměř loutka, nabývá v průběhu děje lidský rozměr a skládá zlomky vlastní osobnosti své představitelky. Máša (Jana Stryková), blazeovaná, unavená a k zešílení krásná, posléze i tu následující hysterii jí lze odpustit, byť ji Stryková nevyjadřuje zrovna přesvědčivě. A Irina (Veronika Lazorčáková)? Naivní, dychtivá života, upadající čím dál víc v rezignaci – citlivý, přesvědčivý herecký výkon. Z ostatních rolí se nejsem s to smířit se Soleným (Igor Orozovič). To jeho neustálé šílenství, na hraně nevěrohodnosti, je nepřesvědčivé, jednostranné a vykalkulované. Jako by to byla jen mechanika. Na opačném pólu Václav Postránecký jako Čebutykin: nejednoznačný, bizarní nešťastlivec, dojemný a uvěřitelný.

    Není to tak „absolutně“ zdařilá inscenace jako předchozí Sen: jednotlivé sekvence se organicky nespojují v celek. Občas je nutné znovu „nahodit motoru řemen“ a začít hrát jakoby od začátku. A přece: je to podobný divadelní zážitek jako Sen, který to výše zmíněné mladé publikum odměnilo spontánním potleskem.

    Otázka, jestli Daniel Špinar bude v Národním divadle usilovat o současnou moderní činohru, anebo bude řešit své umělecké frustrace a běsy (jak nadhazovali jeho kritikové), je částečně zodpovězena. Platí to první výše uvedené. Jak to bude dál, ovšem teprve uvidíme.

    Národní divadlo – William Shakespeare: Sen čarokrásné noci. Překlad Jiří Josek. Režie Daniel Špinar, scéna Henrik Boráros, kostýmy Linda Borárosová. Premiéra 16. června 2016. (Psáno z reprízy 7. října 2016.)

    Národní divadlo – A. P. Čechov: Tři sestry. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Daniel Špinar, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Eva Jiřikovská. Premiéra 8. září 2016 ve Stavovském divadle. (Psáno z reprízy 21. října 2016.)


    Komentáře k článku: Jak narušovat budovy nasáklé tradicí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,