Divadelní noviny Aktuální vydání 2/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

2/2019

ročník 25
22. 1.–4. 2. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Semafor a rubato

    Myslím, že je omylem – jak se to děje – zařazovat současný Semafor mezi standardní muzikálové produkce. A poměřovat pak inscenaci regulérními muzikálovými měřítky, z nichž se jako hlavní ctnost automaticky chápe interpretační přesnost, preciznost, herecká, pěvecká i pohybová dokonalost a věrnost originálu. A tak i vcelku vlídné recenze na Čochtanův divotvorný hrnec chválí nenásilnou úpravu i přesné interpretační provedení, a doufají, že se po „premiérovém chaosu“, různých výpadcích, nadbytečných odbočkách a komentářích, vše „řádně usadí“. Já naopak doufám, že se nic „neusadí“. A že premiérový „chaos“, různé „odbočky“, „výpadky“, „aluze“, „komentáře“ a „komentáře komentářů“ v dalších představeních zůstanou, a ještě porostou (tak jako na reprízách rostly někdejší předscény V+W i jedna velká forbína Werichova Čochtana). Neboť právě tyto komponenty tvoří jádro semaforské poetiky. Jádrem tu není ohromující myšlenka, efektní kantiléna, výprava, děj či strojová dokonalost, jádrem sdělení je tu naopak „šum“ (a Suchý s Molavcovou – tentokrát dokonce i s „němou“ Zuzanou Karoliny Gudasové – dokážou právě z nečekané odbočky, momentálního výpadku a „nepravidelnosti“ učinit jedno z témat představení).

    V Čochtanově divotvorném hrnci v režii Jiřího Menzela se samozřejmě především zpívá, hraje a tančí  FOTO DUŠAN DOSTÁL

    V Čochtanově divotvorném hrnci v režii Jiřího Menzela se samozřejmě především zpívá, hraje a tančí FOTO DUŠAN DOSTÁL

    Filosof Josef Šafařík si pro tento jev vypůjčil termín z hudební terminologie: rubato. Nepravidelnost v pravidelnosti. Rytmus volný, vitální, rytmus svobody, který odlišuje umění od artistiky: Umělec a artista jsou antagonisté. Co jednoho živí, druhého zabíjí: rubato. Rubato je opakem mechanického rytmu stroje, jehož poslední ambicí i funkcí jsou preciznost a sériovost: prefabrikovatelnost. Lidé už se jako by odnaučili obcovat s originály, raději se spokojí s dokonalými, snadněji uchopitelnými i pochopitelnými prefabrikáty. A tak místo toho, abychom se v divadle, slovy filosofa, inspirovali rytmem přírody, myslíme v rytmu fabriky. Rubato je rytmus originálu, nikoli kopie: stejně tak i Suchého (ne)herectví. Liší se případ od případu, je individuální, s mnoha odchylkami, šumy, chybami, protože ani v přírodě nenajdete dva přesně stejné listy v celé doubravě. A buďme rádi, že takovouto život stvrzující anomálii můžeme živě zakoušet právě v divadle. Jiný je tu nejen Suchý (hraje a muzikálově tanečními pohyby zcizuje sebe i Čochtana), jiná je i Jitka Molavcová: její Belinda už není x-tá varianta Melicharové, je to razantní, pohotová glosátorka děje.

    Ano, i v Čochtanově divotvorném hrnci v režii Jiřího Menzela se samozřejmě především zpívá, hraje a tančí. I zde zní výborná hudba (Burton Lane), i zde – byť velmi volně, „rubatově“ – pracuje se s fabulí a zpěvními texty, které před sedmdesáti lety na motivy pánů Saidyho a Harburga stejně volně zbásnili V+W. Ale semaforské rubato je tu přítomno. Je kýženým zrnkem písku ve schematickém příběhu o touze po zlatu, hodných družstevnících, kteří vytrestají zlého rasistického senátora Randala, až ten zčerná a polepší se: i on je tu Jiřím Štědroněm vlídně ironizován do nonšalantního padoucha. Tématem večera zkrátka není muzikál sám, je to vztah dnešních tvůrců – především Suchého a Molavcové – k němu: Ty hraješ Čochtana, tak přece ses toho dožil…, říká mateřsky Belinda. Téma tu pamětnického, tu hravě ironického vztahu k předloze a k V+W je v komentářích dvojice Suchý + Molavcová přítomno neustále. Je však přítomno – snad až na neuhratelného Harapesova Otce Maršálka – i v herectví dalších postav (taneční kreace Karoliny Gudasové v roli němé Zuzany atd.). Zejména však „swingové rubato“ triumfuje v největší devíze Semaforu posledních sezon, v hrajícím muzikantském triu (Magdalena Jedličková, Veronika Tichá, Eliška Hurábová). Ne, k tomuto večeru můžeme mít tisíc výhrad, ale jedno mu ne­upře­me: je všechno jiné než prefabrikát.

    Divadlo Semafor – E. Y. Harburg, F. Saidy, B. Lane, J. Suchý, J. Werich: Čochtanův divotvorný hrnec. Režie Jiří Menzel. Premiéra 16. prosince 2015.


    Komentáře k článku: Semafor a rubato

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,