Divadelní noviny > Názory – Glosy
Schauspielhaus Wien – Anne Habermehl: Vzduch z kamene
Schauspielhaus Wien – Anne Habermehl: Vzduch z kamene (režie Anne Habermehl)
Vzduch z kamene vypráví o několika pokoleních jednoho rodu, jejich traumatech a chybách, které „karmicky“ poznamenaly další generace. Příběh začíná v pohnutém roce 1943 a pokračuje až do současnosti, chronologie vyprávění je však zcela zbytečně porušována, skládání střípků osudů navíc divákům znepříjemňuje obsazení herců, kteří ztvárňují více postav. Anne Habermehlová, autorka i režisérka inscenace, chtěla zpracovat „velké“ téma, a nakonec stvořila autorsky neoriginální a zbytečně vykonstruovanou, režijně nekreativní inscenaci.
Komentáře k článku: Schauspielhaus Wien – Anne Habermehl: Vzduch z kamene
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
Propadák měsíce?
Myslím si, že není moc šťastné, takto hodnotit „hostovačky“. A to z následujících důvodů:
Především se mi to zdá být nezdvořilé. Jak by se asi cítili čeští divadelníci, byli-li by někde ve světě na festivalu, na který by byli extra pozváni, takto „ohodnoceni“? Hosté přeci musí vycházet z toho, že byli-li k účasti na festivalu vyzváni, něco zajímavého do země, do které přijíždějí, sebou nesou. (Zažil jsem sám něco obdobného s významným českým souborem, který se domníval, že přináší avantgardu, ba téměř odvážnou kritiku režimu, ale shromážděná převážně západní marxistická kritika, pokládala inscenaci za svévolnou a nevydařenou interpretaci autora.) Ale ještě něco mnohem důležitějšího. Sotva který z čtenářů Divadelek se může přesvědčit, zda dotyčná inscenace skutečně byla tak nevydařená a sotva se po tom při evtl. zájezdu do zahraničí bude pídit. Takže nakonec zůstává jen u toho políčku do tváře hostům, kteří s největší pravděpodobností už radši nepřijedou. Tak nejspíš bude reagovat liechtensteinský soubor (Theater am Kirchplatz – TaK), který přivezl – prý – „propadák měsíce“ předminulý rok.
Navíc se domnívám, že ani v jednom, ani v druhém případě o skutečný „propadák“ nešlo. Mám jistě k oběma výhrady – viz mé dosti střízlivé hodnocení rakouské inscenace. Ale ať již nezvládla autorka a režisérka hry „Vzduch z kamene“ formu, nebo byla naopak forma dosti tradiční („Das Erbgut“ – úmyslně používám originálního názvu, který je víceznačný, znamená totiž i dědičné informace), a tedy proto možná mnohé nechytla (musíme si ale uvědomit, že v zemi s necelými 40.000 obyvateli, navíc vesměs horaly, bankéři a cizinci, se musí nutně hrát jiné divadlo než třeba v Berlíně), šlo v obou případech o hry s mimořádně důležitou a ve svých zemích vysoce aktuální tematikou. To, že příběh, na kterém byla manifestována, nezaujal, je věc jiná. Představa, že rodina je zatížená konflikty, které přecházejí z generace na generaci, čili že je poznamenána jakýmsi prokletím, je v zemích jako např. Švýcarsko (a tedy i Liechtensteinsko) dosti rozšířená. V Česku se tomuto tématu věnuje celospolečensky velmi nízká pozornost a už vůbec není předmětem zájmu autorů. Při tom jde o reálný problém. Máme poznatky ze sociální psychologie a dnes dokonce i genetiky, že skutečně takové „karmické“ přenášení traumat v rodinách existuje. Ostatně v tomto smyslu spadá do této tematické kategorie i Bärfussova hra „Die sexuellen Neurosen unserer Eltern“ (zahráno 2005 zase malým souborem a rovněž tzv. prapadák ).
„Vzduch z kamene“ tedy velice dobře odpovídal mottu festivalu a byl svým způsobem inspirativní.
09.02.2014 (21.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Feyfare,
ozýváte se příliš pozdě na to, abyste vyvolal nějakou širší diskusi. Tak Vám odpovím jen krátce.
Kritici nejsou od toho, aby byli diplomatičtí, a umělci všech zemí si jsou toho jistě vědomi. I pro ně je lepší, když mají přímou a nediplomatickou reflexi své práce, navíc nahlížené z jiného kulturního kontextu. Nemají tedy důvod se urážet – byli pozváni festivalem a s ním jsou a byli jistě v kontaktu a vše si vyříkali.
Navíc tato reflexe je možná spíš důležitá pro samotnou festivalovou dramaturgii, dostává zpětnou vazbu, jak dovezené tituly působí u nás.
Jiná věc je, že hodnocení je vždy subjektivní, a uvádíte řadu důvodů, proč tato kritika je podle Vás mylná. Škoda, že jste se neozval dřív. Já s Vašimi pohledy v mnoha ohledech souhlasím a „udělil“ bych býval Propadák festivalu jiné inscenaci (kterou ovšem – pokud se nemýlím – jste též hodnotil kladně: sólu Lucy Feita Sviť, černé slunce / Schwarze Sonne scheine), nicméně jsme byl v redakci přehlasován.
A za poslední – je třeba takové rubriky brát spíše jako atraktivní intelektuální hru a do jisté míry provokativní výzvu, než umělecky fatálně a společensky korektně.
12.02.2014 (1.43), , Trvalý odkaz komentáře,