Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rumunská psychoterapie (No. 2)

    Tak to byla síla, dalo by se říct. Anebo: Copak nevidíte, že si z vás dělaj srandu?! Oboje platí a oba názory bych dokázal napadnout i obhájit. Není proto divu, že z vídeňského festivalu ImpulsTanz je v roce 2010 údajně vyhodili přímo z jeviště a v roce 2012 získal choreograf Manuel Pelmus za toto dílo Berlin Art Prize.

    Romanian Dance History. FOTO archiv

    Romanian Dance History VI.,  Hebbel Theater,  prosinec 2012, Berlín. FOTO archiv

    Otázkou ovšem je, zda i tyto informace nejsou pouze mystifikací v rámci konceptu celé této produkce. Nazývá se Romanian Dance History – social dance. V rámci festivalu Romanian Pulse jsem viděli jeho – údajně – IX. část, možná ale (jak jsem se snažil na netu zjistit) deváté uvedení.

    O co jde. Nebo přesněji, o co šlo ve středu 9. dubna v Alfredu ve dvoře: Diváci zhruba hodinu sledovali pět obyčejných, na jevišti tančících lidí (tři dívky, dva mladíky, vesměs v džínách nebo lehkých teplácích) na obyčejnou elektronicky zpracovanou lidovou hudbu, v podstatě balkánskou dechovku s prvky diska. Jako bychom sledovali obyčejné mladé lidi na obyčejném parketu kdekoli na obyčejné (rumunské, české, jakékoli) tancovačce. Když se asi po půl hodině diváci nezvedli (tedy přesněji dva odešli, zbytek ale – asi 2/3 sálu Alfreda – dění stále sledoval) a nepřidali se (právě zapojení se diváků asi performeři očekávali), vydali se rumunští tanečníci mezi ně a vyzývali je k účasti. Pár se jich takto nechalo zmermomocnit, ale to bylo vše. Po písni se vrátili na sedadla a (nebozí?) Rumuni odskotačili ještě pár písní. Pak se postupně – jeden po druhém – začali trousit do zákulisí, hudba umlkla a představení skončilo. Diváci zatleskali a tanečníci se šli uklonit.

    Romanian Dance History 3, Festival Temps d´Images 2011, Paříž. FOTO archiv

    Romanian Dance History 3, Festival Temps d´Images 2011, Paříž. FOTO archiv

    Naštěstí jsme byli pozváni na diskusi a mohli se o konceptu – protože právě o konceptuální umění se v tomto typu práce jedná – dozvědět víc.

    Obávám se však, že i zde Rumuni udržovali svůj koncept. Rozhodně se nedalo diskutujícím –  jak o projektu informujícímu řediteli Alfreda ve dvoře Ewanu McLarenovi, tak jednomu z účinkujících tanečníků – Mihaie Mihalceaovi alias Faridu Fairuzovi (viz Rumunská psychoterapie No. 1), který se později přidal – nic věřit. Jako bychom mluvili s Cimrmany o Cimrmanovi.

    Romaniana Dance History 3. FOTO archiv

    Romanian Dance History 3, Festival Temps d´Images 2011, Paříž. FOTO archiv

    Samotní Rumuni na stránkách tohoto projektu mluví o uměleckém (tanečním) teroristickém činu (viz Romanian Dance History). Teroristický čin však vyžaduje odvahu. Nelze jej „beztrestně“ opakovat, natož se jím „bezproblémově“ prezentovat v zahraničí. Pokud bychom jej jako diváci přijali, tak jen z důvodů naplněné zvědavosti, jak takové dílo vypadá, anebo z čiré onanie. Voni na všechno serou. Prostě si hodinu zatančej a ještě si za to nechaj od festivalu zaplatit. To je vono! nadšeně se o něm se mnou přel mladý režisér David Pizinger. Hm, může bejt. Radikální to jistě je… Ale – za sebe – takové prvoplánové činy nepřijímám. Akce nabídla velmi málo. Byla příliš jednoduchá a snadná. A snadno odradí od toho, jít se na tyto umělce podívat jindy. Možná koncept v kontextu Rumunska funguje, přenést jej do Prahy však nemá žádný smysl. Leda snad coby úvod k úvahám o smyslu tance a umění vůbec. Proto ta hodinka po představení mohla být opodstatněním večera. To by ale Fairuz musel být zanícenější aktivista nebo mnohem větší intelektuál. S mystifikací, již stále dodržoval, nevystačil. Jen podtrhl mé rozpaky z akce.

    Petr Lorenc (1975-2006). FOTO archiv Alfred ve dvoře

    Petr Lorenc (1975-2006). FOTO archiv Alfred ve dvoře

    P. S. Tak trochu některé akce provedené v rámci tohoto konceptu (např. Romanian Dance History at Tanz im August, Berlin 2010), připomínají „teroristickou akci“ Ukradené ovace (bohužel již zesnulého) Petra Lorence a jeho skupiny Krepsko v únoru 2005 na jevišti Zlaté kapličky, kteří za to následně dostali Poctu festivalu …příští vlna/next wave… coby Projekt roku. Tehdy však šlo opravdu o nečekaný, odvážný, nápaditý a originální „teroristický čin“ v místech, kam cílil a kam patřil. Vyvolal vášnivé reakce, prozkoumal otevřenost umělců i konzervativního domu. A všichni aktéři za to nesli osobní odpovědnost. Navíc byl jemný, hravý a nesmírně vtipný. I s nečekanou dohrou v šatnách Národního divadla s přivolanou Městskou policií. Doporučuju zhlédnout záznam: Ukradené ovace (The Stolen Ovation). Takové činy nelze častokrát – natož devětkrát – opakovat. Ani uvádět – coby pozvané akce – na festivalech. Mohou být leda samozvané.

     


    Komentáře k článku: Rumunská psychoterapie (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,