Nedávno jste se stal novým děkanem HAMU, kde bezpochyby máte mnohé úřednické povinnosti. Tak jsem si říkala, že se vám zastesklo po praktické práci v oblasti pantomimy... Jak to přišlo, že jste přijal pozvání na JH?

Já se dlouho znám s Terezou Ondrovou, která dříve pracovala v divadle DISK. Dělali jsme spolu spoustu projektů ve spolupráci naší katedry a DAMU. Byla to intenzivní spolupráce a mám na to spoustu hezkých vzpomínek. Ale já vlastně dělám podobné workshopy v průběhu celého roku, když si mě pozvou skupinky poloprofesionální, nebo amatérské. Každoročně taky jezdím na festival PAN do Liptovského Mikuláše, a dělám i jednodenní semináře po Praze, když se domluvím s nějakým profesionálním činoherním souborem.  Takže si komplet zachovávám tuto tvůrčí práci. A pokud jde o moji funkci děkana, v době, kdy se fakulta nachází na nějakém rozcestníku a nabízejí se nové možnosti, kam se posouvat dál, tak to pořád vnímám jako nějaké kreativní procesy. Ale samozřejmě je s tím spjata spousta administrativy. Já se snažím věnovat spíše takovým krokům, které jsou strategické, v podstatě jde o kreativní producentství. Vymýšlím, jak by se fakulta mohla rozvíjet, jak spolupracovat s institucemi, ať už mezinárodními, tak domácími, s konzervatořemi a dalšími uměleckými školami. Intenzivně například spolupracujeme s Pierrem Nadaudem z brněnské JAMU. Je pro mě důležité vtahovat do dění fakulty naše úspěšné absolventy, propojovat je s našimi studenty, a tím posunovat tu fakultu dál. Beru to tak, že je to nějaká kreativní činnost, ale když je té administrativy moc, stále rád učím na katedře nonverbálního herectví, což mě baví čím dál tím víc. Já potřebuju ten kontrast, nemohl bych být jenom v kanceláři. Takže jsem si to takhle nastavil, a když je příležitost věnovat se výuce, rád ji využiju.

Takové semináře mohou tak trochu působit jako nábor ke studiu na HAMU...

Je trošku pravda, že když jsem na festivalech tohoto typu, snažím se ukázat ten obor v takovém světle, aby byl pro studenty zajímavý. Ukázat jim, co to vlastně všechno přináší, že to není jen klasická pantomima, ale průprava potřebná k herectví jako takovému. Pro ty, koho zajímá herectví, může být propojení s pohybovým divadlem a pantomimou atraktivní. Ale samozřejmě, nikoho „nenabírám“.

Jde spíše asi o to předat jim informaci, že nějaký takový studijní obor existuje, nabídnout jakousi „ochutnávku“.

Je tu určitě jedno z těch poselství, které tady předávám, pootevřít dveře do světa možností. A myslím, že to může některé zájemce inspirovat, když vidí, že se s herectvím dají propojit nejen pohybové, ale také třeba artistické dovednosti. A jako prostředek nějaké komunikace může výsledek vypadat úplně jinak, než jen ta tradiční imaginární pantomima, ale že se s tím dá vytvářet dost zajímavých abstrakcí. A při práci s textem docela pěkně postavit nějakou partituru nebo choreografii, kterou lze doprovázet slovem. To je tedy možné praktické využití. Ale beru to tak, že i obecně je dobře v herectví pohybovou kulturu a přípravu co nejvíce podporovat. K tomu se snažím ukázat něco ze základního řemesla, techniky mimu, nějaké praktické principy, jak tělo pracuje.

Když jsem jako externista nahlédla do práce katedry nonverbálního divadla, byla jsem překvapená, v kolika různých oblastech umění je dnes o absolventech katedry slyšet. Jen z posledních let - Eliška Brtnická je doslova hvězda nového cirkusu, Marek Zelinka dělá taneční choreografii, Matěj Petrák akrobacii, Vojtěch Svoboda a Anička Kukuczková  mají pantomimický soubor Kozel ve fraku, výborně se drží spolek My kluci, co spolu chodíme nebo Holektiv. A to je jen zlomek úspěšných. Absolventi se hodně objevují i v činohře, opeře, improvizačních projektech, performancích,

Takové široké zaměření bylo mým cílem, kdy jsem nastupoval po Borisu Hybnerovi, aby se ten obor otevřel a zuniverzálněl, ale zároveň jsme do těch dalších žánrů začlenili naši svébytnou techniku jako zpestření dalších uměleckých oborů. Snažili jsme se, aby tam sice byly klaunské nebo pantomimické prvky, ale aby to uplatnění fungovalo ve škále od zdravotního klauna po umělce v opeře.

A to všechno katedra nonverbálního herectví nabízí prostřednictvím svých pedagogů, z nichž mnozí jsou jejími absolventy.

Ano, ten okruh uplatnění je velmi široký. Během těch 10-15 let, co jsem tu katedru vedl, se to pořád různě hledalo, přeskládávalo, ale za posledních pět let se to stabilizovalo, jak řemeslně, tak v té otevřenosti.

Ve své koncepci rozvoje fakulty propagujete, že by měla existovat větší spolupráce mezi katedrami, vzájemně se propojovat například prostřednictvím společných projektů a festivalů.

A já myslím, že se to dobře daří. Já to teď mám pro celou fakultu nastavené stejně. Myslím si, že je tam potenciálně široká škála možné spolupráce. Projevuje se to například v rámci festivalu HAMUfest, který mezioborově propojuje práci studentů. Začalo to spoluprací studentů katedry nonverbálního herectví a tanečníků, kteří byli v tomto smyslu nejvíce aktivní, například s katedrou jazzu, interpretačními obory, a začaly se vytvářet tyto formáty na úrovni celoškolního celoakademického provozu. Pantomimu s jazzem už kdysi svým způsobem propojoval Boris Hybner s Jiřím Stivínem, a teď se to přirozeně vrací na půdu vysoké školy. Pořádáme ve spolupráci studentů nonverbálního herectví a katedry jazzu společné večery. Naší studenti si teď vymysleli festival Nonverbal, který se soustředí na práci na ulici, pouliční divadlo, proběhl první ročník. Ale jsou tu i zajímavé festivaly našich absolventů –  MimeFest Radima Vizváryho v Poličce, festival Matěje Petráka na lodi Tajemství, aktivity našich pedagogů, kterých je bezpočet. Teď se snažím v rámci fakulty prosazovat, aby se otevřelo studentům zvukové studio. Dá se říci, že právě katedra nonverbálního divadla je v té mezioborovosti hodně otevřená, teď se rozšiřuje i spolupráce v mezinárodním měřítku, ať už s jednotlivci, tak se zahraničními školami, třeba se školou Dimitriho, či v rámci Erasmu se španělskými školami v Madridu a Barceloně, které jsou podobně  konfigurované jako my. 

Lákavé je bezpochyby i hostování nejen českých, ale i zahraničních lektorů – osobností z různých oblastí scénických umění.

V tom samozřejmě budeme pokračovat, máme spoustu úspěšných absolventů nejen na katedře nonverbální, ale na celé fakultě a pěstování si vazeb s těmi úspěšnými absolventy považuju za hodně důležité. I když jsou třeba hodně vytíženi, snažíme se je nějak přitáhnout, ať ve formě konkrétní spolupráce s jednotlivými studenty, kterým dělají supervizory, tak v pořádání masterclass. To portfolio nejen našich absolventů, ale i nejzajímavějších osobností z oboru je široké, a dle mého by mělo být primárním záměrem školy. Aktivity, které se dříve skládaly spíš náhodně, by teď měly být podchyceny koncepčně.

Rozhovor vedla Jana Soprová pro Zpravodaj Jiráskova Hronova, zde vychází krácený.