Jak vznikl nápad na inscenaci Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce?

S dramatičkou Mariou Wojtyszko, která je také moje žena, nás napadlo vytvořit představení, které by organicky propojilo dvě divadla, která máme rádi: Divadlo J. Słowackého v Krakově a pražské Národní. V Krakově jsme už předtím dělali dvě věci a také se před pár lety v Národním divadle uváděla Mariina hra Ještě chvilku. Říkali jsme si, že by bylo zajímavé obě prostředí spojit: oba soubory jsou ve výborné kondici, krakovské divadlo má od loňska také status Národního divadla, teď už jsou v Polsku tři.

Co vzniklo jako první?

Samotný název. Až potom si Maria sedla, začala pročítat materiály a hledat styčné body mezi českou a polskou historií. Překvapilo nás, jak málo jich vlastně je, to považuju za velice zvláštní. Jsou to dvě sousední země s nejdelší společnou hranicí, ale paradoxně vedle sebe existujeme skoro bez povšimnutí. Mám pocit, že teprve až v posledních letech, kdy se opravili dálnice, začali Češi objevovat Polsko i jinak než přes tržnici v Kudowě-Zdróji. Přitom je to strašně zajímavá země: žiju tam už patnáct let a pořád mě překvapuje.

Žijete trvale ve Varšavě?

Ano, ale snažíme se pravidelně pracovat i v Česku, abychom neztratili kontakt. Dělal jsem třeba Macbetha na Letních shakespearovských slavnostech, pak Ostře sledované vlaky a předtím Prodanou nevěstu v Divadle pod Palmovkou, ještě před covidem v Divadle v Dlouhé nebo v Divadle X10.

Tahle inscenace je ale asi první opravdu ryze česko-polská spolupráce.

Chtěli jsme hledat rozdíly i styčné body mezi oběma zeměmi. To česko-polské téma je tam samozřejmě přítomné, ale možná ještě důležitější bylo ukázat na příkladu dvou sousedních států univerzální princip propagandy a manipulace veřejným míněním. Zajímalo nás, kam až se dá dojít ve chvíli, kdy lidé začnou věřit, že účel světí prostředky. Co se může stát, když se pravda začne ohýbat podle potřeby: to je něco, co dnes ve střední Evropě znovu velmi silně prožíváme.

V čem podle vás spočívá největší současný rozdíl mezi Čechy a Poláky?

V Polsku je téma války všudypřítomné, tady se ve srovnání s tím nic neděje. My máme doma normálně sbalené evakuační batohy. Když přiletěly do Polska ruské drony, jeden dopadl asi šestnáct kilometrů od našeho domu. Lidé na válku hodně myslí.

Opravdu jsou v Polsku běžné evakuační batohy?

Naprosto. Existují oficiální doporučení vlády, letáky, návody. Obnovují se protiletecké kryty, vznikají mapy, kam v případě nebezpečí jít. Všechno se připravuje velmi systematicky. Když jsem jednou přijel domů z Česka, kde jsem zkoušel, a doma najednou viděl čtyři sbalené batohy, úplně mě to šokovalo. Maria mi říkala: „No jo, ty jsi Čech!“ Ale v Polsku se s tím člověk postupně naučí žít. Možná právě proto máme potřebu dělat si v inscenaci z některých věcí trochu legraci.

Ale sranda to není, spíš bychom se my Češi měli nad sebou zamyslet.

Poláci mají úplně jinou historickou zkušenost s Ruskem než my. My máme trauma z roku 1968, ale ve srovnání s Polskem, kam Rusové několikrát skutečně vtrhli a pokaždé to skončilo katastrofou, to vlastně nebylo až tak drastické. Proto dnes Polsko tolik investuje do armády, chce vybudovat nejsilnější armádu v Evropě; stává se jedním z lídrů protiruského postoje v Evropě.

Zatímco Česko reaguje spíš stylem „ono to nějak dopadne“?

Přesně tak. Češi mají tendenci vyčkávat, hledat pragmatická a méně bolestivá řešení. Poláci mají naopak potřebu jít do akce a bojovat… Ale zároveň nám Poláci trochu závidí náš racionalismus a pragmatismus. Oni často jednají velmi emotivně, což je v historii stálo obrovské oběti. Stačí se podívat na Varšavu, která byla prakticky srovnaná se zemí. My máme krásnou Prahu, protože jsme historicky volili jiný přístup; jsou to zkrátka dva úplně jiné temperamenty.

Inscenace je zasazená do poměrně blízké budoucnosti, do roku 2033. To působí dost znepokojivě.

Když jsme na tom začali pracovat před dvěma nebo třemi lety, říkali jsme si: „Dobře, za pár let už snad žádná válka nebude.“ Jenže dnes to vypadá spíš opačně. A člověka trochu děsí, jak se některé věci, které jsme v inscenaci zamýšleli, postupně naplňují.

Jak probíhalo samotné zkoušení?

První týden jsme zkoušeli v Praze, potom jsme se všichni přesunuli na tři týdny do Krakova a nakonec zase na tři týdny zpátky do Prahy. Premiéra byla v Praze a hned potom nás čeká generálkový týden v Krakově; krakovská premiéra je 23. května. Hrát se bude na obou místech. Vždycky přijede jeden soubor, odehraje několik představení a pak se přesune druhá strana. Produkčně je to rozdělené padesát na padesát; myslím si, že koprodukce jsou dneska časté a pro divadla výhodné, v celkovém budgetu nejsou cesty a ubytování až tak veliká položka, vzhledem k tomu, že se jedná o originální projekt.

Jak fungovala spolupráce českých a polských herců?

Výborně. Všichni si to strašně pochvalovali a jsem rád, že je mezi herci i polská hvězda Anna Tomaszewska, legendární charakterní herečka. Nešlo obecně jen o práci samotnou, ale i o setkání různých temperamentů a přístupů k divadlu. Polští herci chodili v Praze na česká představení, Češi zase v Krakově na polská. Vzniklo mezi nimi opravdu silné pouto. A bylo zajímavé sledovat, jak odlišné herecké energie spolu fungují na jevišti.

Kromě divadla jste teď společně s Mariou Wojtyszko dokončili i celovečerní filmový debut.

Poslední dva roky byly úplně šílené. Naplánovali jsme si hodně projektů s tím, že polovina z nich určitě spadne pod stůl — a nespadlo nic. Naopak jsme ještě dostali finance na celovečerní film. Film se jmenuje Miłe Kobiety — něco jako Hodné ženy. Je o pěti ženách, které žijí pod jednou střechou, ženské téma s prvky magického realismu. Film měl premiéru na festivalu v Krakově, teď hledáme distributora.

A do toho ještě připravujete novou shakespearovskou scénu ve Varšavě.

Ano, letos v červenci startujeme první ročník projektu Shakespeare pod hvězdami. Hrajeme v amfiteátru v Královských Lazienkách ve Varšavě. Je to obrovský projekt, který sami produkujeme. Máme financování na tři roky a teď hlavně budujeme značku; budu režírovat Sen noci svatojanské. Máme skvělé místo i silné obsazení.