Jak přesně ukrajinský DRAMOX funguje?

Úplně stejně jako v Česku. Český divák může Dramox využívat podobně jako Netflix a další streamingové služby: za měsíční poplatek získá přístup k inscenacím ze stovek českých i zahraničních divadel. Většina financí z každého předplatného jde zpět přímo scénám, autorům a hercům. To znamená, že většinu z toho, co divák zaplatí, zase dáváme dotyčným divadlům. Padesát pět procent vracíme zpět souborům – tedy snažíme se, aby to bylo minimálně tolik. Takže jsou to nějaké finanční prostředky, které takto vracíme i scénám na Ukrajině.

Zažívá divadlo na Ukrajině kvůli válce renesanci?

Určitě. Lidé na Ukrajině chtějí žít teď a tady, užít si každý den. Na jednu stranu jsou velice zodpovědní, musejí být, nic jiného jim nezbývá, ale na druhou stranu chtějí jít do divadla, do kina. Je to pro ně dovolená, něco výjimečného, svátek. A tu touhu má na Ukrajině čím dál víc diváků, specificky oproti době před válkou. Také se výrazně zvětšila divácká skupina do třiceti let, do divadla chodí hodně mladí lidé; válka generačně proměnila publikum.

V České republice už máte skálopevné fanoušky Dramoxu, kteří vás sledují, protože třeba nemohou jít do divadla. Máte takové fanoušky taky na Ukrajině?

Samozřejmě. Jak na Ukrajině, tak po celé Evropě. Nedávno jsem si psal s jednou paní na severu Francie, která tam žije a pracuje a velmi sleduje, kam se ukrajinský Dramox vyvíjí. Lidí, kteří díky nám sledují ukrajinské divadlo, je po celém světě plno.

Které ukrajinské kusy byste nám doporučil ke zhlédnutí?

To je těžké: máme divadla od Užhorodu až po Charkov, Cherson, všude možně. Máme nádherné opery ze Lvova, úžasné balety od moderních až po klasické z Kyjeva, nádherná dětská představení z Oděsy. Doporučil bych z toho, co mám rád, Domum. K tomu máme i české titulky. To je silné představení — zvuk není úplně dokonalý, je to sestříháno z několika představení, jestli se nemýlím. Je to takové symfonicko-baletní představení, natolik úžasné, že jsme říkali: „Ne, ne, ne, to chceme za každnou cenu,“ nehledě na to, že tam párkrát ten zvuk zahapruje. Pak bych doporučil velmi specifickou alternativní operu Chornobyldorf. Archeologická opera souboru Opera Aperta, která je ověnčená řadou mezinárodních cen. A pak třeba titul který se hrál i v Praze,, takovou commedii dell’arte, jmenuje se to Album di famiglia, Rodinné album. S velkými maskami. Je to o rodině v devadesátých letech po rozpadu Sovětského svazu - velice vtipné, krásné a hraje se to už hrozně dlouho v Left Bank Theatre, tedy v Divadle Levého břehu v Kyjevě. A pak mám moc rád ukrajinskou operu Lišák Mikita ze Lvovské národní opery, bohatě udělaná věc s využitím 3D projekcí, úžasného nasvícení, takový svět zvířat. Ale těch představení, které stojí za to na Ukrajině vidět, je hrozně moc.

V jakém stavu je teď zázemí ukrajinských divadel, která stále hrají?

Dám vám konkrétní příklad: Divadlo v Pečersku (část Kyjeva), založené kolem roku 2000, velikostně trošičku menší než Dejvické. Soubor je velmi podobný právě tomu dejvickému, v tom, že i tam se jeden ročník sebral a založil divadlo, ze kterého se potom stala municipální scéna. A situace tam třeba v lednu vypadala tak, že přes den byli úplně bez topení, bez vody a bez elektřiny, takže běžný provoz divadla — kanceláře, účetní, pokladna — běžel na dvou malých generátorech.  Naproti v kavárně měli větší generátor, takže tam si chodili vařit vodu, seděli u ohřívačů, chystali premiéry a další zkoušky, většinou v bundách a v čepicích.

Co když nejde proud během představení?

Na toaletách v divadle mají malá LED světla, která se, když jde elektrika, nabíjejí a pak třeba pět hodin dokážou svítit. Omezeně, ale dokážou, takže tam nemáte tmu na toaletách, když přijdou diváci. A samozřejmě, když nejde voda a nejde proud, splachujete normálně kýblem. Na začátku představení, když přijdou diváci, je tam třeba pět šest stupňů. Na konci představení postupně odhazují šály a oblečení, protože tam je na konci třeba dvacet stupňů, jak se ten prostor, zvlášť menší prostor v tomhle divadle v Pečersku, zahřeje. Takže se z toho stane úplně jiné místo. Na představení většinou mají větší generátor, který, pokud nejde elektrika, vytváří potřebnou energii. Pokud se podíváte na web toho divadla, nahoře svítí odkaz: „Podívejte se na nejbližší kryt!“ Ale fungují, mají premiéry, snaží se, aby vše bylo co možná nejnormálnější.

A ekonomicky — jsou divadla pořád podporovaná?

Ano jsou, obzvlášť státní divadla jsou podporovaná, byť mají velké organizačně-provozní těžkosti. Samozřejmě je to finančně omezené, ale ta velká divadla ve velkých městech, národní, jako je Lvovská opera nebo Ivan Franko v Kyjevě, mají své velké generátory, aby mohly pokrýt situaci bez elektřiny. Funguje to tam tak, že během představení víte, do kterého krytu půjdete. Ve chvíli, kdy se něco děje, vám řeknou, co přesně máte dělat a kam jít. Ale vlastně chcete v tom divadle vypnout. To nám říkalo jedno z divadel: my děláme to, aby ten člověk dokázal vypnout, aby si dokázal užít večer a měl se krásně. Měl dovolenou, měl zážitek.