Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Letos vymeteme kouty (rozhovor s Janem Burianem)

    Rozhovor o financích a legislativě určitě nepatří mezi nejvděčnější žánry: diváci v hledištích začasté nic netuší o problematice „pod čárou ponoru“. Bez ní by ovšem divadlo nehrálo a když rozhovor, pak dlouholetý ředitel (od roku 1995) plzeňského divadla režisér Jan Burian, který je též od začátku tisíciletí předsedou Asociace profesionálních divadel, patří mezi ty nejpovolanější.

    Richard Erml

    Vycházejme z toho, že mnozí naši čtenáři nic nevědí o Asociaci profesionálních divadel. Můžete ji představit?

    Asociace profesionálních divadel České republiky původně vznikla jako občanské sdružení ředitelů divadel, kteří cítili potřebu si předávat informace a mít vliv na finanční a legislativní podmínky, ve kterých divadla existují. Postupně se asociace měnila, až v této chvíli pracuje jako regulérní svaz zaměstnavatelů, který je členem Unie zaměstnavatelských svazů, v němž jsou prakticky všechny kulturní, zdravotnické a sociální zaměstnavatelské organizace. Členy svazu jsou však i zaměstnavatelé z oblasti průmyslu, od filmového až po dřevařství. Zároveň jsme členy Evropské ligy zaměstnavatelů PEARLE.

    Jestli tomu dobře rozumím, představujete protiváhu odborovým organizacím zaměstnanců?

    Přesně tak. Jedním z nástrojů, s jejichž pomocí stát funguje, je tzv. sociální dialog. Vrcholným jednáním je pak tzv. tripartita, řízená zpravidla místopředsedou vlády, kde na jedné straně je stát a na dalších dvou odborové organizace a zaměstnavatelé. Další je tripartita, která probíhá na ministerstvu kultury. Připomínkujeme všechna legislativní a rozpočtová opatření, protože žádný zákon nemůže být přijat, aniž by prošel připomínkovým řízením. Kromě toho se snažíme prosazovat systémové změny z hlediska správy a financování divadel. Další oblastí naší činnosti je odborná spolupráce. Pořádáme řadu seminářů, sloužících lidem z vedení divadel, ekonomům, účetním, právníkům. Mimo to ještě vstupujeme do řešení různých ad hoc problémů, jako jsou výběrová řízení na ředitele divadel, kde působíme v roli poradců.

    Mohou do asociace vstoupit například i soukromá divadla?

    Ve stanovách nemáme vymezenou podmínku určité právní formy, ale snažíme se, aby členy byla divadla veřejné služby, jejichž cílem není vytváření zisku. Dneska jsou členy prakticky všechna větší divadla působící mimo Prahu i některá pražská. Pravdou je, že těch není mnoho a že to je myslím škoda pro obě strany. Přinejmenším se tak izolují od dění ve většině naší země.

    Co se vám zatím podařilo prosadit a v čem jste naopak neuspěli?

    Důležité je vůbec to, že spolu divadla komunikují. Podařilo se například prosadit vládní Program podpory profesionálních divadel, ovlivnili jsme řadu legislativních změn, kupříkladu jak vypadají mzdové předpisy, jaká ustanovení jsou nebo nejsou v zákoníku práce atd. Za aktuální úspěch považujeme získání nemalého grantu od ministerstva práce a sociálních věcí z evropských fondů, který je určen na zvyšování kvalifikace a rekvalifikaci zaměstnanců. Je to však program určený pro regionální mimopražská divadla.

    A co se nám zatím nepovedlo? Především jsme ještě nedosáhli žádné oficiální dohody mezi obcemi, státem a kraji o nějakém střednědobém systému spolufinancování. Zatím vše probíhá na základě domlouvání se a lobbistického tlaku. Také se nám nepodařilo prosadit, aby se již připravený zákon o veřejnoprávní instituci začal oficiálně projednávat a dostal se do parlamentu. V obou záležitostech však probíhají poměrně intenzivní rozhovory. Rovněž bychom rádi dostali do zákoníku práce taková ustanovení, která by lépe odpovídala umělecké praxi.

    Konkrétně?

    Řeknu vám to na jednoduchém příkladu. Při jednom ze školení ve Švédsku, což je země s velmi silným sociálním programem, jsme se dozvěděli, že v oblasti divadla jejich zákoník práce nestanoví nic předem, nýbrž že se pracovně právní podmínky upravují prostřednictvím kolektivního vyjednávání. Tečka. Nic víc. Jde o to, že je na samotných divadlech a odborech, aby spolu vše dojednaly. Ta jednání mohou být těžká a tvrdá, ale pro uměleckou praxi nakonec efektivní. Už po roce ’89 jsme na příklad říkali, že umělci mají mít termínované smlouvy. Proč bychom jinak měnili šéfy a ředitele, když nemůžeme proměňovat soubory?

    Jaké máte vztahy s Hereckou asociací?

    Herecká asociace je ze všech odborových divadelních organizací nejaktivnější. Připravili jsme i předběžný návrh určité kolektivní smlouvy, ale na definitivním znění jsme se nedohodli. V Herecké asociaci převažují zájmy herců, kteří jsou na volné noze, zatímco naše zájmy jsou více směrovány na regionální scény. Nemyslíme si například, že herci mají mít smlouvy na jednotlivá představení, což je praxe typická pro Prahu, chtěli bychom zachovat aspoň základní síť ansámblových divadel, ale samozřejmě za podmínek, že soubory nezkamení.

    Jak to je konkrétně u vás, v plzeňském divadle?

    Herecká asociace u nás už nemá svou organizaci, zato tam máme silné odbory orchestrální a sborové. Ještě bych se vrátil k tomu švédskému příkladu. Obávám se, že v postkomunistických zemích přetrvává mezi zaměstnanci pocit, že vše má vymyslet a nějakými předpisy upravit stát. Sociální dialog je přitom ve vyspělejších zemích považován za jeden z nejdůležitějších způsobů, jak se dá život ve státě řídit, čili neupravovat vše v parlamentu, nevymýšlet vše seshora. U nás třeba vzniká absurdní stav, kdy lidé podle zákoníku práce mají už po dvou letech získat smlouvu na dobu neurčitou, což divadla ale vede k tomu, že nikoho nezaměstnávají, pouze na základě autorského zákona. Tím se vlastně soubory rozrušují a herci jsou účelově využíváni na „první dobrou“. Na druhou stranu ale není možné, aby nastoupil nový umělecký šéf a zjistil, že může přemýšlet jedině o repertoáru, a ne o tom, jak soubor bude vypadat.

    Když je řeč o dialogu – jakou kvalitu má váš dialog se zřizovateli, s radnicí a politickou reprezentací?

    Je to opravdu velmi různé. Pochopitelně jako všude záleží hlavně na lidech i na tom, jaké reálné postavení divadlo v obci má, co se od něj očekává. Zkušenosti nejsou vždycky jen negativní, je řada měst, kde zájem politického vedení o divadla existuje, ale pak jsou města, respektive některá volební období, kdy převládne pocit, že se zejména musí šetřit a že ředitel divadla je politická funkce, s níž lze něco vyhandlovat.

    Uvedete příklady?

    Kromě plzeňské radnice, o níž je snad všeobecně známo, že podporuje i velký mezinárodní festival, v rozpočtu má závazek devíti procent určených kultuře a navrch ještě chystá za nemálo peněz projekt nového divadla, bych mohl jmenovat třeba Zlín. Tam nedávno proběhl konkurz na ředitele a město jasně deklarovalo, že divadlo chce, a do výběrové komise jmenovalo více odborníků než politiků. Naopak jsem zklamaný z Olomouce, kde nakonec převážily politické dohody nad racionálním výběrem vedení divadla. Situace se rok od roku mění třeba v Českých Budějovicích, kde máme rozdílné zkušenosti.

    Jak se díváte na případ Mostu, kde se ředitel stal spoluvlastníkem divadla?

    Osobně se na to moc pěkně nedívám a také názor asociace je ten, že toto není správná cesta. Myslím si, že divadla mají být buďto veřejná, anebo soukromá, prostě nemíchat jablka s hruškami. Pokud je poptávka a někdo z oblastních divadel chce podnikat, nechť podniká, ale za vlastní peníze. Proto jsme ani nedoporučili pro mostecké divadlo příspěvek z veřejných peněz. Můžeme to pozorovat i na příběhu Prahy, kde zaplaťbůh vyrostla řada nových soukromých divadel, ale přece nemohou mít všechny typy divadel stejné podmínky přístupu k veřejným financím. Když město ve své kulturní politice vyhlásí, že má peníze řekněme na deset divadel, pak je nemůže rozdělit mezi devadesát.

    Divadla v Šumperku anebo Kladně se také změnila na s. r. o.

    U kladenského divadla je ale stoprocentním vlastníkem obec a důvodem transformace byla snaha ušetřit tím, že se stanou plátcem DPH. Ta úspora se sice ukázala jako marginální, přesto té snaze rozumím. Už dlouho prosazujeme, aby divadla byla plátcem DPH, což je odborný problém, kterým tu nebudu čtenáře zdržovat. Nicméně u veřejných divadel existuje v tom smyslu, že ona mají opticky poměrně velké rozpočty, jenomže z nich třicet i více procent automaticky vracejí do státního rozpočtu.

    V poslední době byla silně medializovaná kauza v Ostravě s odvoláním ředitele Golata. Připadalo mi, že radnici nejvíc vadila právě ta veřejná známost.

    Hlavní příčina byla přitom jednoduchá – vedení města příšerně znervózňovaly ony medializované konflikty a stížnosti a nevěnovalo dost pozornosti tomu, co je a co není objektivní. Navíc se ukazuje, že problém nebyl jenom v osobě ředitele, protože spor se souborem pokračuje i s novým šéfem, když ten vyhlásil nutnost transformace. Hlavní potíž je v tom, že si radnice nevytvořila kritéria, na jejichž základě je schopna činnost divadla zhodnotit, případně evaluovat, jak se dnes módně říká. Ekonomická kritéria jsou jistě důležitá, ale nejsou jediná, zrovna jako není kritérium, jestli je uvnitř divadla klid anebo není. Podstatné je, jaké má výsledky a jak jsou diváci spokojení, a to mám na mysli co nejširší spektrum – od těch, kteří mají rádi hlavně legraci, až po milovníky soudobé opery. Bez těchto kritérií snadno nastane takovéto neřešitelné dusno, a to vůbec nemluvím o tom, jak se s řediteli zachází a jakým způsobem jsou vybíráni. Dnešní systém, že když nastane problém, tak se vypíše výběrové řízení, je poměrně neúčinný. S představou, kdo máte zrovna čas a nemáte práci, tak se přihlaste a nejlépe do dvou měsíců, máte výběr zoufale omezený. Ti schopnější a úspěšnější zpravidla nepatří mezi ty, kdo mají čas a nemají práci.

    Divadelní ředitelé jsou silně nedostatkovým zbožím na trhu, současně i rizikovou profesí. Máte vůbec možnost se jich jako asociace zastat?

    Takovým případem bylo odvolání Daniela Dvořáka z Národního divadla, byť bez efektu. Zdůrazňovali jsme, že pokud ředitel skutečně něco provedl, za co si zaslouží být okamžitě odvolán, tak je nutné to veřejně říci. Stejně jsme se zastávali Zdeňka Prokeše v Brně, kterého odvolali jen proto, aby mohli vyhlásit výběrové řízení. Nenechali ho dokončit práci, o kterou ho konec konců sami požádali, a byli velmi rádi, když byl ochoten vzdát se kvůli tomu funkce šéfa baletu. Napůl z legrace říkám, že ředitel je v divadle nejohroženější druh, protože je jediný, kdo se dá propustit, zatímco ostatní mají trvalé smlouvy. Od začátku devadesátých let přitom mluvíme o tom, že ředitel potřebuje určité období na to, aby dokázal, jestli to umí, nebo ne. Dobře fungující divadla většinou mají ředitele v čele delší dobu – Standa Moša a Standa Doubrava, abych jmenoval dvě rozdílná divadla za všechny, ale jak Doubrava, tak i já procházíme každých čtyři, pět let nějakým konkurzem, který má ověřit, zda se nenajde někdo schopnější. Jenomže tak se to ve všech městech neděje. Praha mimochodem není výjimkou.

    Už dobrých dvacet let se jako leitmotiv také objevuje úvaha, zda divadelní síť není příliš hustá a proč vlastně nenahradit drahý soubor levnější stagionou.

    To je sice pravda, ale na druhou stranu někdo tvořit musí, nehledě na to, že existuje náročnější tvorba, příkladně operní, která se bez dotací věru neobejde. Na dnešní problém bylo zaděláno už od první poloviny 90. let, kdy došlo k odstátnění divadel a jejich převedení na obce s ideou, že se na spolufinancování budou podílet kraje a stát. Ve chvíli, kdy všechno leží jenom na městech, nemůžeme se divit, když se rozhodují mezi zrušit a zachovat. Teprve až se zvýší podíl spoluúčasti vyšších správních celků, můžeme se zamýšlet třeba nad tím, jestli v Čechách potřebujeme deset operních domů. Pokud dneska dává kraj divadlu jen dva tři miliony, těžko může něco diktovat.

    Líbí se mi, že jsme se k otázce peněz dostali až ke konci. Přesto ale: jak se finanční krize dotýká divadel?

    Provedli jsme poměrně podrobný průzkum situace z hlediska našich divadel a řekl bych, že je lepší, než to mohlo vypadat. Většina měst dává divadlu stejný (anebo jen o málo menší) objem prostředků jako v loňském roce. Nepočítá se však s žádným růstem mezd. V některých městech, nejvýrazněji v Ostravě, dosahují ale škrty částek, které nelze ušetřit v jedné sezoně a navíc znamenají restrukturalizaci souborů a programů. To považuji za nerozumné. Větší nebezpečí vidíme v roce 2011, z něj máme skutečné obavy. Letošek jsme ještě myslím schopni nějak solidně absolvovat, abych citoval ředitelku ekonomického odboru magistrátu města Plzně: Letos vymeteme kouty a budeme se modlit, aby to příští rok nebylo horší.


    Komentáře k článku: Letos vymeteme kouty (rozhovor s Janem Burianem)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,