Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Satira explicitní a skrytá

    Gogolova satirická komedie Revizor se na repertoáru divadel sice objevuje s železnou pravidelností, ale vývoj české politiky zájem inscenátorů zřejmě ještě podnítil: na sklonku loňského roku jej nasadily hned dvě scény, a to Městské divadlo Mladá Boleslav v režii hostujícího Štěpána Pácla a Divadlo na Vinohradech v interpretaci uměleckého šéfa Juraje Deáka. Do konce sezony přibude ještě verze Davida Drábka v Městských divadlech pražských.

    Zatímco v mladoboleslavském Revizorovi všem čouhá sláma z bot… FOTO ANNA HLADKÁ VAŠICOVÁ

    Deákova komedie aspiruje i přes ulítlý vizuál odkazující k ruskému nevkusu à la film Mrazík (pompézní, halucinogenně květovaná scéna a – zejména ženské – kostýmy evokující matrjošky) na aktuální politickou satiru komentující tuzemskou situaci. Hrabivého, úplatného Hejtmana připodobňuje jeho představitel Aleš Procházka k současnému předsedovi vlády, a to občasnými citacemi jeho výroků, místy i dikcí. Z podobného soudku jsou rudé trenky, v nichž se pohybuje většinu druhého dějství, jen odkazují ještě o stupínek výš. Procházka rozhodně vytváří nejkoncentrovanější kreaci večera. Hloupost a podlézavost se v Hejtmanovi mísí se zlovolnou mocichtivostí zpečetěnou obřím führerovským plakátem nad hlavami obdivovatelů (z dlaní mu prýští světlo jako prorokovi). Ostatní prohnaní úředníčci tvoří spíše jakýsi sbor přisluhovačů a v Hejtmanově stínu stojí i sám domnělý revizor Chlestakov Ondřeje Brouska. Režijně-dramaturgická koncepce bohužel talentovaného herce uvěznila v nevynalézavém typu prospěchářského hejska, jehož nadutost vzroste s obdrženými úplatky tak, že si bez skrupulí donese Hejtmanovu zdrženlivou dcerunku přímo do postele, přičemž rodiče nenápadně nakukují za závěs a tetelí se blahem.

    Pojmout Revizora jako nezaobalenou kritiku českého politického rybníčku je samozřejmě řešení zcela legitimní, ačkoliv mám pocit, že na Vinohradech si počínají až příliš prvoplánově. Ikonické hlášky a skutky našeho vrcholného politického dua už jsem viděla na divadle zrecyklovat tolikrát, že to dávno ztratilo punc objevnosti. Tvůrci navíc pokus o břitkou satiru rozmělňují přízemním humorem, vypomáhají si například nahatým zadkem nebo rozcinkanou taškou na kolečkách, z níž Poštmistr Václava Vydry vytahuje jedno pivo za druhým. Podbízivost nakonec hraje prim.

    …na Vinohradech si Hejtman a spol. žijí na vysoké noze, obklopeni luxusním nevkusem. Na snímku zleva Ondřej Brousek jako Chlestakov a Aleš Procházka v roli Hejtmana FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Pácl nepodniká tak přímočarý útok na diváckou bránici. Vytváří hravou grotesku, některé výstupy se dokonce přibližují promyšleným gagům z klauniády nebo z Chaplina: když Martin Hrubý jako Soudce předá úplatek, strachy se vrhne z okna, načež kousek ze setrvačnosti několikrát zopakuje, celý šokovaný, že revizor „bere“. I další úplatkářské etudy jsou podobně zdařilé a spolu s mazaným majstrštykem sluhy Osipa (Petr Bucháček), v němž z hejtmanovy rodiny bezostyšně tahá jednu bankovku za druhou, a nedůvěřivým „oťukáváním“ Hejtmana (Petr Mikeska) s Chlestakovem (Milan Ligač) patří k nejpamátnějším momentům.

    Zásadní klad Páclovy inscenace ovšem spatřuji v tom, že figury ztvárněné mladoboleslavským souborem nepůsobí pouze jako chladně vykalkulované odstrašující příklady, kterým se je nutné škodolibě vysmát – jde o nešťastníky, kteří se až dojemně plácají ve své malosti. Jednání Ligačova Chlestakova řídí především strach, že nedostojí nárokům svého otce, nikoliv rafinovaná vypočítavost. K smrti vyhládlý mladíček prostě neví kudy kam, a když se mu parta omezených úředníčků přijde podbízet, začne z nouze hrát s nimi. Do Hejtmanovy dcery se přitom skutečně zamiluje, zřejmě i díky okouzlující dětské bezelstnosti, se kterou Marja ve výsostně komické intepretaci Lucie Končokové servíruje pokryteckým dospělým nepříjemné pravdy. Pácl v Revizorovi vlastně nachází generační téma: mladí snad ještě mají nepatrnou naději, zatímco jejich rodiče už jsou nenávratně prolezlí hamounstvím a řevnivostí. I mladoboleslavského Revizora lze koneckonců vnímat jako společenskou satiru, která je o to přesvědčivější, že se nespokojuje s očividným: rozpadající se provinční maloměsto, v němž lídrům čouhá sláma z bot a špatnost vyvěrá z všeobecné přízemnosti, se mi jeví jako méně schematická metafora dneška než proruský palác, v němž vládne autokrat v rudých trenkách. Ačkoliv obojí spolu zřejmě souvisí.

    Divadlo na Vinohradech – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor. Překlad Zdeněk Mahler, režie a úprava Juraj Deák, dramaturgie Vladimír Čepek, hudba Ondřej Brousek, scéna David Bazika, kostýmy Jana Hauskrechtová, pohybová spolupráce Martin Pacek. Premiéra 19. prosince 2018.

    Městské divadlo Mladá Boleslav – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor. Překlad Zdeněk Mahler, režie Štěpán Pácl, dramaturgie Lenka Smrčková, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Alena Dziarnovich, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 14. prosince 2018.


    Komentáře k článku: Satira explicitní a skrytá

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,