Pětihodinové představení není pro našince až tak výjimečná metráž, zvlášť když je s tímto časem srozuměný a je na něj psychicky připravený. Představení Gosselinova Maldororu na Papežském dvoře v Avignonu, které uzavřelo festivalový blok představení, nakonec vyšlo na šest a půl hodiny, protože nás umělci před představením potřebovali seznámit s tragickým stavem financování kultury ve Francii, která nedosáhne ani na jedno procento ze státního rozpočtu. Normálně bývám solidární a je mi jasné, že ufinancovat tak obrovský festival je velká fuška, zvlášť když se produkce programově snaží nabízet lístky za normální ceny, ale tentokrát mě to otrávilo. Měla jsem pocit, že jsem rukojmí, a celé to až hystericky procítěné extempore, které vše natáhlo nejméně o půlhodinu, mi přišlo nepatřičné. A pak mi také táhlo hlavou, že bych Francouzům dala ochutnat, jak to vypadá s penězi v kultuře u nás, i když uznávám, že to srovnání není fér. Každý má své problémy a podmínky, v nichž se ocitá, často bývají nesrovnatelné. Když je člověk bohatý, tak se trápí, že jeho dostihový kůň nežere, a jeho trápení je určitě stejně autentické jako někoho, kdo je chudý a řeší elementární životní svízele jako co dát do hrnce a jak zaplatit nájem.