Romeo a Julie je pro plenérové hraní velice příhodný titul a stávající inscenaci s novým obsazením má Kašpar na repertoáru čtyři roky. Inscenace ovšem vychází ze Špalkova pojetí, které mělo premiéru v roce 2012 a hrálo se pět let. Jakub Špalek pro ně zvolil překlad Josef Topola, jehož básnivost se dobře snáší se zvoleným režijním minimalismem, s jednoduchou ale promyšlenou divadelností. Ale především šel Špalek cestou výrazné úpravy textu a redukce postav, kterých je pouze osm a překvapivě to stačí: v Kapuletově domě vládne „starý“ Kapulet , který je ovšem v podání Jana Zadražila autoritativní a temperamentní muž v nejlepších letech, Chůva Evy Elsnerové rovněž mladá žena, která má v této domácnosti velké slovo, její postavení naznačuje, že není jen služebná. A do třetice sem patří Tybalt Štěpána Coufala, hřmotný a sebevědomý mladík, který se bere smrtelně vážně a kromě toho Julii pořád kontroluje. Z Montekovy družiny je tu stále ironický a provokující a lehkovážný Merkucio (Miloslav Tichý). Přirozeně nechybí Paris (Kristián Stolařík) a nebohý strůjce celé intriky, bratr Lorenzo (František Kreuzmann), který je víc než velebníčkem kamarádským přítelem milenců. Romeo i Julie působí hodně mladě, jejich zamilovanost se rodí v okamžiku a oni se do ní bezvýhradně propadají. Svůj cit žijí naplno a přitom jejich milostná vyznání v sobě mají rozechvělou cudnost. Julie Terezy Slámové je křehká a dívčí, její romantické opojení a zamilovanost se rychle prolomí do velkého odhodlání, Daniel Pivoda Ondráček jako Romeo reaguje výbušně a rozhoduje se rychle, ale má v sobě jímavou citovost, která s jeho ustrojením kontrastuje.

Inscenace se začne odvíjet v rychlém tempu a žene se prudce kupředu. Přiznávám, že mě tohle pojetí svou zběsilou energií připomnělo někdejší vášnivou Potužilovu inscenaci v Divadle na okraji. Režie v aranžmá situací nápaditě využívá nejenom vilu s jejím interiérem, výborně funguje vnitřní schodiště a okna, ale i různá zákoutí zahrady. Stvoří přesvědčivou atmosféru plesu jen s několika herci, kteří tančí a v rukách drží masky na tyčkách. Dbá také na pohybové pojetí scén a přirozeně do dějě vsunuje živá hudební čísla, sólová i společná. Nechá Tybalta provést agresivní pohybovou kreaci s rudými prapory, které se Merkucio šklebí a oba Montekové pak na plese předvedou komické číslo v převleku, Romea při něm pozná Tybalt, což je originální detail. Divák si sám sobě klade otázku, jak si režie poradí s notoricky známými situacemi, když nemá k dispozici standardní výbavu a musí se spolehnout na náznak a to, co nabízí plenérový prostor a vždy je překvapený vynalézavostí, Romeo a Julie se poprvé setkají ne na plese, ale na zahradě, až když všichni odejdou, Julie pak odběhne a zjeví se v okně nejvyššího patra, to je její balkón. Pater Lorenzo se vynořuje z břečťanového loubí jako zpoza klášterního ambitu, a když Kapulet zuří po Tybaltově smrti, vystoupá na střechu přístavku a s černými prapory tančí tanec pomsty. I scéna v hrobce je prostá, zahradní lavička se změní v Juliin katafalk uprostřed trávy a s vysokou stěnou ze zelených keřů.

Špalkův Romeo a Julie dokáže bezezbytku využít kouzla jednoduchosti, staví na herecké energii. Příběh zhušťuje a žene kupředu a emoce postav se tak projevují v jakési celkové rozbouřenosti a stálém napětí. K tomuto dojmu přispívá i to, že se hraje v jednom tahu hodinu a tři čtvrtě bez pauzy. Je to myslím i důkaz toho, že Kašpar hraní v plenéru a site specific vůbec už ovládá se skutečnou virtuozitou.