Zatímco v Morsure byla středem děje mladá žena, jinak šéfka souboru, skvělá provazochodkyně a akrobatka Marie Molliens, která byla objektem touhy ve staré tančírně, tentokrát tvůrci přišli s loutkami, skutečnými i těmi, které ztvárňují akrobaté. Hourvari se snaží postihnout složitý zrod cirkusového představení, hraje se o tom, jak do tvorby vstupují neodhadnutelné elementy, co znamená disciplina a  svoboda tvorby. Molliens, která Rasoposo zdědila po svých rodičích, zapojuje celou rodinu, své děti a matku - babičku, která sedí v bílém plášti maskérky a působí v stálem kvasu jako oáza klidu.

Inscenace má ale poměrně natahovaný úvod, nejdřív se čeká na chlapečka, který napíše na vchod do šapitó francouzsky slovo vstupte. Pak se diváci natlačí dovnitř a akrobat je přinutí stát v malém prostoru, z kabátu vytáhne loutku a rozpráví s ní. Předvede sice brilatní břichomluvectví a vede dialog o tom, jakou samostatnost vlastně taková loutka má, jestli musí být poslušná svého vodiče. Dialog samozřejmě uvozuje další děj i téma inscenace, ale celé to působí rozvlekle a neuspořádaně. A to je i občasná obtíž následujícího dění, které se začne komplikovaně odvíjet. Ze stropu šapitó visí živí „Pinocchiové“, mají na obličejí průhledné punčochy a ještě jsou nalíčení a napudrovaní a ruce i nohy mají na šňůrkách. Postupně ožívají a získávají zpět svou tvář.

Zpočátku se vše odehrává za tylovou červenou oponou, která se střídavě zatahuje a roztahuje, což v konečném výsledku zrovna nepřispívá k divákově orientaci. V první řadě jsou školní lavice, kam občas usedají dva chlapci, kteří také opakovaně všechno narušují. K pořádku je volají dva svalnatí sekuriťáci, kteří jsou, jak se později ukáže, senzační akrobaté. Pinocchiové ožívají v úchvatných akrobatických číslech, ale pořád zůstavají nezbedným a nevypočitatelných prvkem, který je třeba uhlídat, vždyť jedna loutka si třeba zapálí boty...

Chaos je tu záměrně povyšen na princip, prolínají se tu různé motivy, ale filozofování nad cirkusáckým údělem uplně nevychází. Přesto všechno se určitá poetická obraznost nakonec prosadí, daří se stvořit zvláštní lehce melancholické výjevy, které dotváří výborná živá hudba. Muzikanti hrají na improvizovaném jevišti s portálem, tohle divadélko se pak rozmontuje a stane se z něj akrobatické nářadí, což samozřejmě má v celé koncepci svůj význam. Skvěle vychází akrobacie na šálách, při níž akrobatka shazuje dolů světelné girlandy. Zjeví se také dvě divné postavy s maskami jak z doby moru a se zvonky na zádech, které při pohybu vydávají  břeskný zvuk. Marie Molliens pak předvede že za deset let neztratila nic ze svého provazochodeckého mistrovství, doslova tančí na laně a pak ukáže, že má svého nástupce, který zatím má lano o něco níž, ale už mu to také hezky jde.

Záměr tvůrců ztvárnit téma manipulace ve spojení loutek (ať živých nebo dřevěných) s cirkusem se tak trochu zahltil sám sebou. Navzdory snaze o sofistikovanou výpověď nejúchvatnější zůstala brilantní a originální akrobacie na teeteboardu, kterou inscenace Hourvari vrcholila.

Skok do bezedného kbelíku a jiné vylomeniny

Sawdust Symphony je produkce, která je úplně jiným žánrem, nenabízí vrcholnou akrobacii, ale bizarní hrátky s objekty, které jdou hodně na hranu a rozvíjejí absurditu tohoto konání do neuvěřitelných poloh. Tempo je docela rozvláčné, ale kupodivu to vůbec nevadí, všechny propracované nesmysly se rodí s velkým zanícením tria učinkujících. Michael Zandl, David Eisele a Kolja Huneck, ztvárňující cirkusové truhláře, jsou pro tento druh produkce vybavení značnou řemeslnou zručností, mimořádnou ohebností a smyslem pro ironii. Ostatně není to poprvé, co na Letní Letné baví kutilové, i když ti francouzští - akrobaticko-klaunské duo Jean-Paul Lefeuvre a Didier André přivezli kutění erotické a neomylně vyhodnocovali, co je na sexu směšné a na tom stavěli své gagy. Prováděli psí kusy s různými objekty a nejvíc se vyřádili s gumovým zvonem na odstraňování ucpaného odpadu.

Německo-rakouské trio ze Sawdust Symphony má  jako základní materiál dřevo a zároveň každý z nich rozpracovává své téma, svůj přístup. Jeden je zdatný soustružník a tanečník s palicí, druhý je posedlý hřebíky a třetí obcuje s tekutým lepidlem, prostě každý je klaun svého druhu. Jejich akce se odehrávají na velké „krabici“ s podlahou z dřevěných prken, a jak se brzo ukáže, její podpalubí je prostor, kam se uchylují a odkud také vytahují další a další propriety. A to vše za hudebního doprovodu z různých světových oper, takže tahle kutilská show je možná nejenom symfonie ale i tak trochu opera.

Hoši začínají soutěží o to, kdo nejrychleji a nejlépe postaví židli z dřevěného odpadu. Je to ryze divadelní situace plná emocí a zvratů a komického soupeření. Posléze všichni zmizí a pak začnou překvapivě vylézat z podlahy - z malých i velkých náhle se zjevivších otvorů. Jeden vytáhne z díry soustruh a vyrobí na něm káču, kterou roztočí, to mu ale nestačí nasadí na ni dřevěná kola a ta rozpohybuje motorovou pilou. Je uchvácený svým výrobkem, sedí a zálibně zírá, ale kontemplaci mu zruší kolega pravidelně vyskakující z podlahy jako velryba z moře ovšem místo vln padají prkna. Je celý obalený lepidlem, které z něj doslova crčí, plazí se a cosi šeptá. Nakonec skočí do bezedného kbelíku do kterého předtím strčil ozubené kolo polité lepidlem. Kbelík ho postupně vtahuje, takže nakonec z něj trčí jen nohy, které by kolega posedlý kladivy, velmi rád zatloukl. V tom je zabráněno, tak se snaží zabít hřebíky, které neposedně vyskakují z podlahy. Marně, hřebíky pak začnou žít svým vlastním životem a vyskakují samy z podlahy v rytmickém tanci. S kladivy také tančí a žongluje a pod jeho náporem se dokonce jedno kladivo zlomí. Na jevišti se kupí hromady pilin, které ovšem mají magickou moc, stačí je hodit a na co padnou, to zmizí. Olepenec se jimi také kompletně pokryje. I když performance není postavená na špičkové akrobacii, klaunské trio je velmi pohybově zdatné, třeba takový pohyb po hladké straně polena, jaký jeden z nich předvádí, je famózní.

Závěrečný výjev je dokonalé dada, kladívkář se vynoří z prken a na hlavě má dřevěný špalek a v něm zabodnutý hřebík, kolegové mu dají do ruky malinké kladívko a on vytrvale buší do hřebíku až ten konečně zajede přímo do jeho dřevěné hlavy, lepič si nacpe piliny pod košili a vyrobí si tak lepé tvary a „tančící derviš“ s dřevěnou tyčí se dál otáčí po své ose. Sawdust Symphony je druh novocirkusové tvorby, která ani tak neudivuje dechberoucími fyzickými výkony, ale vynalézavě využívá cirkusovou výbavu k vytváření divadelních situací. Tenhle návrat ke kořenům žánru také bezpochyby souvisí s hledáním nových výrazových prostředků a tvůrčí invence tohoto tria je v tomto směru obdivuhodná.