Informace, že v inscenaci budou vystupovat pouze tři lidé, dva herci a jedna herečka, vzbuzovalo jistý skepticismus. Nicméně, výsledek předčil očekávání, a dá se říci, že tato inscenace se stala výjimečnou nejen v kontextu produkce divadla Mana.

O scénáristickou stránku se – jako obvykle – postarala Věra Mašková. Nejen, že se jí podařilo z románu vytáhnout veškeré důležité body života Jana Dítěte, ale zároveň zachovat hrabalovský styl vyprávění a zvláštní jazyk, který může chvílemi znít trochu uměle, ale v provedení schopných herců ožít přirozenou autenticitou pábitelského vyprávění, a zároveň vtipnou divadelní nadsázkou.

V scénografii Michala Syrového se vše odehrává v prostředí jednoho pokoje naplněného zrcadly. Upomíná tak na situaci, kdy zestárlý Jan Dítě kdesi na šumavské samotě skoupil veškerá zrcadla, v nichž se zjevují vzpomínky na doby minulé. Jednoho dne ze zrcadla vykoukne mladičký a maličký ctižádostivý Jan s obchodním talentem (začínal prodejem párků na nádraží, a často nechával ujet vlak, aniž by „stihnul“ vrátit zákazníkům drobné). V retro pohledech, proložených všednodenností cestářské práce v někdejších Sudetech, se vracíme k jednotlivým epizodám života Jana Dítěte, šťastným náhodám, které ho potkaly – ať už jde o lásku, bohatství i splněné sny (ale vždy v nepravý čas). Jan Dítě ovšem – navzdory svému výškovému handicapu zůstává naivním, a optimistickým člověkem, zvyklým na posměch a odsouzení okolím, a přesto schopným užívat si všeho, co mu život nabídl.  

Jak se ukázalo, správné obsazení dokáže dělat divy. Dva herci a jedna herečka dohromady ztvární velké množství postav, a chvílemi můžeme mít pocit až přelidněné scény, jak dokážou kouzlit. Je až k podivu, jak mezigenerační dialogy na scéně působivě fungují. Jan Vlasák je přirozeným vypravěčem svého života, kdy jako senior na šumavské samotě jezdí s kolečkem, užívá si s nostalgií návštěvy francouzského profesora a jeho lásky, někdejší prostitutky měnící se v intelektuálku. Jako mávnutím kouzelného proutku se vzápětí stává nejen přihlížejícím vypravěčem vzpomínek, ale zároveň epizodními (leč určujícími) postavami v životě Jana Dítěte, jehož mladé alter ego v provedení Antonína Holuba sleduje s pochopením, ironickým nadhledem, a zároveň nostalgií. Jako by říkal – vším jsem byl rád, ať už to bylo sebevíc bolestné. V paměti bezpochyby utkvějí jednotlivé epizody, kdy se stává vrchním Skřivánkem, který obsluhoval anglického krále, a je jeho nedostižným vzorem, labužnickým obchodním cestujícím Waldenem, a celou škálou svérázných postav a postaviček, které tvoří kolorit meziválečné, válečné a poválečné doby v Čechách. Jeho objevování kouzla neřestí (ať už peněz či lákavé erotiky), putování po nejrůznějších typech restaurací a hotelů, až po splněný sen zakoupení vlastního hotelu a postup na žebříčku letitých milionářů, kteří jej mezi sebe nikdy nepřijali, to vše se zaujetím, hravostí a pozoruhodnou humornou nadsázkou v kombinaci s poezií projevu sdílí se svým mladším JÁ, ztvárněným Antonínem Holubem, a zdá se, že jim toto soužití na jevišti neobyčejně prospívá.  Na jedné straně úspornost v gestech a v projevu, skromný výčet rekvizit (prakticky je tu jen frak s šerpou od etiopského císaře, který jim visí nad hlavami, a na nějakou dobu se stává zároveň kostýmem i rekvizitou Dítěte), na druhé straně přirozeně začleněné Holubovy pohybové choreografie, které zvládá se samozřejmou lehkostí (až s muzikálovou nadsázkou pojatá scéna obsluhy Waldena s množstvím servírovaných pokrmů, či taneční číslo s Lízou). Holub se blýskne i přednesem veršů ve francouzštině (to beru trochu jako vnitřní vtípek pro zasvěcené). Tereza Vítů pak vnáší do hry různorodou mnohovrstevnatost ženských podob. Která žena by odolala, když ji muž jako na oltáři obloží vonnými plátky květů, což je Janův osvědčený trik? Nabídne plachou a koketní Jarušku, slečnu od Rajských, kterou malý pán okouzlil a je kvůli němu ochotna nejen přejít nehodu, ale ještě ji sama zdůraznit vylitím malinovky na vlastní hlavu. Na chvíli se nechá okouzlit i německá žena Líza, která však vzápětí ukáže pragmatičnost svého rozhodnutí spojit se fyzicky s tímto ne zcela dokonalým árijcem…

Spoluprožít život člověka, který přes veškeré úspěchy a splněné sny zůstal outsiderem, je pro diváky pohlazením a zároveň pobídkou rekapitulovat vlastní život.