Inscenace vznikla podle stejnojmenného románu francouzské spisovatelky Anne Delaflotte Mehdevi, kterou osobnosti hraběte Šporka nadchla natolik, že vymyslela příběh odehrávající se v jeho době, tedy 18.století, a v roce 2018 vydala knihu Divadlo světla (Le Theatre de Slavek). Je to příběh o podivném přátelství dvou naprosto odlišných lidí.  Malého Slávka, který přežil společně s matkou morové období, na pražské ulici přejede kočár hraběte Šporka tak, že málem přijde o nohy. Špork této tragické události velmi lituje, a tak zařídí chlapci nejen lékaře, takže mu nakonec nohy zůstanou, byť je po celý život handicapován, ale také vzdělání, a nakonec mu nabídne možnost pracovat v jeho divadle. Slávek nabídku po určitém váhání přijme, a stane se tak jedním z důležitých účastníků provozu barokního Šporkova divadla, kde operu zpívají italští pěvci.  Po celý velmi pestrý život ovšem Šporka v podstatě nenávidí, a upírá mu zásluhy. Nicméně svérázný Špork se o něj zdálky stará jako o vlastního syna…

Základní příběh románu scenáristicky zpracovala Helena Koblischková, a původní hudbu složil Jan Jirásek – při spolupráci na hudební stránce bylo původní libreto ještě upraveno (původní verzi libreta si ovšem můžete přečíst v bohatě vypraveném programu).  Inscenace propojuje barokní estetiku a současné divadelní prostředky, a v režii Petra Haška je vizuálně nesmírně atraktivní. Hudba v podání komorního orchestru Musica Florea (hraje live přímo na scéně) propojuje barokní a současný filmový styl. Scénografie Jána Tereby je tvořena na základě výzkumu nejnovějších technologií light designu studentů ateliéru Světelného a audiovizuálního designu pro živá umění DAMU Praha pod vedením Pavly Beranové, protože právě SVĚTLO a nejrůznější čarování s ním je základní stavební jednotkou inscenace. Přitom základním prostředkem osvětlování prostoru jsou sofistikovaně využité silné baterky v rukou sboru oblečeného v černých kápích, a svíčky (pro bezpečnost a jednodušší manipulaci elektrické), které jakoby kouzlem rozsvěcuje Slávek elektrickým výbojem jisker, vytvářeným jeho rukama. Důležitou roli ovšem mají i pohyblivé bodové reflektory, či reflektory na konstrukcích, které na konci první poloviny představení padají k zemi (pozn. je to patrně poprvé, co Geissleři hrají představení s přestávkou!). V scénografii jsou dominantně zastoupeny černá - bílá - zlatá barva, které se objevují ve velkých plochách, resp. blyštivé zlaté třpytky a mihotavé falešné louče. Kostýmy Jitky Nejedlé kromě černých „stejnokrojů“ anonymních postav nabízejí exkluzivní barokně laděné kostýmy – jak u hraběte Šporka,  včetně naddimenzované paruky, ale taky v podobě velkolepých šatů operní divy (hostující Evy Hartové).

V hereckém obsazení dominuje samozřejmě dvojice Slávka a hraběte Šporka. Osvědčenou souhru znovu prokázali Vojtěch Franců a Petr Šmíd. Franců hraje Slávka Sýkoru v průběhu let jako prostou osobnost z lidu, která v sobě nese křivdu spáchanou na něm Šporkem (byť šlo o náhodu), a tvrdošíjně mu upírá zásluhu o svůj profesní vzestup. Jde tu skutečně o jakousi až nezvladatelnou nenávist mezi nesrovnatelnými vrstvami společnosti. Slávkovo zaujetí pro světlo a možnosti kouzlení s ním, stejně jako vášeň pro operu (po Šporkově smrti se ještě přidá do tvůrčího týmu Divadla v Kotcích) má chvílemi až dětinsky naivní nádech, ale také vášnivé zaujetí. Postava má ovšem i nostalgické scény (vztah s matkou a její smrt), a též dvě milostná setkání, která ovšem nekončí dobře (přinucení k rozchodu s "nevhodnou" židovskou dívkou). Franců nikdy nevypadne z role, pokud jde o handicapovanou „šmajdavou“ chůzi a celkově pohyb po scéně, výborně zpívá (jeho pěvecké kvality jsou ovšem známé, mj. z inscenace MDP Farinelli a král), a  konflikt se Šporkem mu dokonale věříme. Petr Šmíd jako hrabě Špork se nosí pyšně až vzdorovitě (na jeho chování můžeme vytušit tušený handicap oproti tradičním šlechtickým rodům, a pocit, že jím ostatní šlechta tak trochu pohrdá). V souvislosti s tím je působivá jeho vize posledního soudu, kdy musí obhajovat, čím ve své době obohatil svět a zároveň ustát nejistotu, zda bude vpuštěn do království nebeského. Je zajímavé, že ani jedna z postav nežadoní o divákovo souznění, vlastně tyto osobnosti v pojetí inscenace nejsou příliš sympatické, ale jsou chvíle, kdy si diváka dokážou absolutně získat. Ostatní herci a herečky (byť jsou činoherci, zpívají skutečně velmi dobře, jak sólově, tak sborově ) především slouží celku, jsou střídavě členstvem černého chóru, a chvílemi se z nich vyloupnou další postavy děje (nejvýraznější je Claudia Eftimiadisová v roli Slávkovy matky).  Jako celek působí tato opera velkolepým, v podstatě kouzelným dojmem, tak,  jak se na „barokní“ operu sluší.  V každém případě důstojné zahájení festivalu, událost.                

P.S.  A pokud mluvíme o působení na všechny smysly, je třeba připomenout, že součástí prezentace jsou vůně, vycházející z pálené směsi bylin, které zaplňují foyer a sál divadla.