Hotel Fatigue je součástí projektu Krajina příběhů, jehož je Divadlo Continuo kurátorem v rámci akce České Budějovice Evropské hlavní město kultury 2028, a na jehož realizaci se podílí celá řada českých a zahraničních partnerů. V loňském roce volný cyklus příběhů zahájili v parku v Českých Budějovicích Každodennostmi. Letošní projekt zavádí diváky do nového (nepříliš lákavého prostředí) někdejší ubytovny Blanice v Týnu nad Vltavou, která má do značné míry ve městě kontroverzní zvuk. Kromě pracovníků, kteří do města přišli v 80.letech minulého století za lákavým výdělkem při stavbě Jaderné elektrárny Temelína, v roce 2002 sloužily objekty jako evakuační prostory při povodních, občas byl i ubytovnou pro sportovce či turisty, a relativně nedávno tu byli dočasně ubytováni utečenci z Ukrajiny, především matky s dětmi. Nakonec prostory někdejšího věžáku „zabydleli“ nepřizpůsobiví. Střípky těchto informací najdeme v symbolické podobě v imerzivním představení Hotel Fatigue. Lingvisti už jistě odhalili, že jméno hotelu evokuje ÚNAVU.  Lidé, kteří zde (nejen v době stavby Temelína) žili, tu většinou nenašli to, čemu se říká domov, ale spíše jen místo na přespání. Právě ten pocit únavy ze světa, práce, vztahů, a nenaplněného života evokuje stísněnost a pach zdí tohoto socialistického stánku s bezútěšnými chodbami osvícenými spoře holými žárovkami.

Autory projektu jsou – jako v předchozích letech (Continuo funguje od roku 1992 v Malovicích, a vytváří v jižních Čechách site-specific projekty, často spojené s lokální historií) -  manželé Helena a Pavel Štouračovi. Zatímco dříve mířili ve vzpomínkách míst do starší minulosti, poslední projekt Krajina příběhů se zaměřuje na poměrně nedalekou historii. Patrně málokdo z diváků zná/pamatuje okolnosti stavby Temelína, nicméně kafkovský existenciální rozměr omlácené ubytovny i mezinárodní obsazení projektu (součástí koncepce byl kromě každoročního workshopu také open-call na obsazení inscenace) dává projektu jistou nadčasovost a obecnější rozměr.

Na počátku jsou diváci z rozžhaveného betonu pozváni do foyeru nízké budovy, a na recepci jsou jim podle seznamů rozdělovány klíče k pokojům, s připojeným nápojovým lístkem (můžete si zakoupit studené alko-nealko pití, které zaplatíte na závěr návštěvy).  Při premiéře ještě nebyla instalace pokojů zcela dokončena, i to možná způsobilo, že jsme chvílemi postávali možná až příliš dlouho po stranách nevzhledných chodeb patrové budovy. 

Nejprve jsme uvedeni do rozlehlé jídelny, kterou stále hektičtěji procházejí či probíhají tanečními kroky číšníci a servírky, přijímají skutečné objednávky, ale zároveň nám na stůl kladou nevyžádané předměty, které jsou symbolickými artefakty možných příběhů, a posléze je zase odnášejí – šampaňské, cihla, revolver s nábojnicí…  Jako stíny mezi námi posedávají lidé zahalení v průhledných fóliích. Postupně v nich odhalíme některé protagonisty děje. Starší muž v hedvábném županu hraje na tubu, a posléze je odvlečen do zákulisí. Další starý muž v ošoupané vojenské uniformě, možná vysloužilec nebo naopak estébácký špeh (?) s prázdným pohledem zkoumá okolí… Každý je ovšem sám, a přes snahu o sblížení většinou zůstávají osaměle bloudícími dušemi, zapomenutými genii loci. Personál chvílemi radostně, ale i vytřeštěně kmitá sem a tam, jako bychom sledovali sběrný dokument, v němž se prolínají různé časy. Nejsme tedy v konkrétním čase, ale spíše v proměnlivém časoprostoru, kde jsou zaklety stíny lidí, kteří tu patrně kdysi žili či pracovali. Pak jsme vyhnáni do chodeb, a podle čísel přiděleni do určitých pokojů. A tady jsme svědky rozmanitých dějů, z nichž si můžeme, ale nemusíme skládat mozaiku (hodně mi to připomnělo loňský minipříběh Pokoj z Každodenností odehrávající se v maringotce pro jednoho diváka). Kromě pokojské se tu setkáme se zklamanou nevěstou,  únavou zkoseným mladíkem, vysloužilcem. Pokojská tu funguje jako stálý inventář, a nekontaktnost s vcházejícími postavami dává najevo, že existují v jiném čase.  Další epizody nás vedou například do rozděleného trojpokoje, kde sledujeme soukromí personálu. Svlékají si uniformy, oblékají civil, chystají se „vyrazit do světa“, a nebo sebou doslova praští na postel.  Jsou tu i drobné náznaky vztahů, ale působí to jen tak, jako bychom zahlédli oknem část příběhu a siluety lidí, o nichž nic netušíme. Pak je tu místnost pokrytá černou hlínou, za zábranou bloudí postava, která si baterkou osvěcuje jednotlivé místa, a když pozorně sledujeme, je to jako bychom prostřednictvím dronu zkoumali krajinu a sem tam rozházené domky, včetně kostela (je to patrně narážka na to, že kvůli stavbě Temelína bylo zlikvidováno pár vesnic a lidé vystěhováni bůhvíkam). Opuštěný pán v županu nám pak dá nahlédnout do soukromí svého bydlení. Pokoj s postelí, starou televizí a zdmi (pohyblivými paravány s ušpiněnými obrysy zbývajícími po sundaných obrazech), za nimiž se vynořují jednotlivé, již předtím viděné postavy. Nakonec se ovšem všichni tito duchové skryjí, a osamělého nájemníka uzavřou do ušmudlaných zdí.

Pozoruhodná je návštěva suterénu s prádelnou s desítkou praček, vystavenými modely svatebních šatů a rybníčkem schovaným v rákosí, kde si nevěsta pere své bílé šaty.  Nahlédneme i do šatny, kde si performeři chystají garderobu, a nabízejí svršky i divákům, a do špehovací místnosti s několika televizními obrazovkami, které sledují jednotlivé části areálu.  Na závěr se znovu sejdeme k jídelně, abychom si poslechli společné muzicírování protagonistů.

Výsledný dojem?  Leccos z tvůrčího potenciálu Continua je důvěrně známé z předchozích projektů, jasně na nás doléhá existenciální pocit zmaru a depresivní nálada. K dotvoření atmosféry výrazně přispívá sound design - stereotypní, nervní hudba, a opakující se suchá neutrální hlášení, který pokoj je připraven a který má být uklizen. Vzhledem k těžkostem při realizaci a nutnosti změnit na poslední chvíli místo dění (původně se mělo vše odehrávat v dosud zachovaném činžáku „věži,“  ale kvůli hygieně i statice to nebylo doporučeno, a bylo třeba celé představení přesunout do provozní budovy, a pokoje tu doslova „vytvořit“) lze omluvit, že některé věci ještě nebyly zcela dotaženy. Škoda, protože prostor by při větší časové rezervě jistě tvůrcům nabídl více dramatických situací, či výraznějších point.

Nicméně, i v této podobě Continuo opět nabídlo pozoruhodný paralelní svět, do něhož je zajímavé vstoupit (doslova se ponořit). O tom, že zájemců o takový zážitek je dostatek, ostatně svědčí dvanáct vyprodaných představení.