Tato charakteristika ostatně platí i pro inscenaci Divadla X10 Amadoka, která ve festivalovém programu reprezentovala Česko a která prostřednictvím adaptace románu Sofije Andruchovyč zprostředkovává revizionistický a v lecčems nový pohled na historické utváření ukrajinské národní identity. Tato spojující tematická linka hledání sebe sama jako by vyvěrala z rozporuplného a v mnohém paradoxního koloritu samotného města. V Saské Kamenici najdete kupříkladu velkolepý Památník Karla Marxe a hned o několik ulic vedle podobně obrovská a přežitá obchodní centra z přelomu tisíciletí. Při návštěvě žádného jiného města jsem neviděl tolik rekonstrukcí budov a oprav infrastruktury pohromadě. Také městské divadlo Chemnitz Schauspielhaus prozatím sídlí v částečně zrekonstruované budově bývalé továrny Spinnbau, jelikož se stále čeká na několikrát odložené rozhodnutí, zda původní budovu divadla opravit anebo postavit novou. Celkový obraz Saské Kamenice působí ještě zvláštněji s vědomím, že jí byl loni přidělen titul Evropské hlavní město kultury.

DI/Strauss Technique

Projekt DI/Strauss Technique bulharského performera Iva Dimcheva bychom mohli klasifikovat jako performativní workshop. Každý z jeho účastníků na svém sedadle nachází zavázanou plátěnou tašku s několika proprietami, kterou však před začátkem nesmí otevřít. Následně přichází Dimchev v eklektickém kostýmu vycházejícím z estetiky drag shows – paruku šedých vlasů, babičkovské brýle a květovanou halenku doplňují sportovní tepláky a křiklavě zelené tenisky. Právě drag je pro celou performance velmi důležitý, neboť DI/Strauss Technique se tematicky zaměřuje na genderovou a sexuální identitu, výrazně pracuje s campem a parodií a spoléhá na interakci s diváky.

Náplní workshopu bylo naučit se jednoduché choreografie a texty k písničkám, které Dimchev vytvořil ke známým skladbám Johanna Strausse. Explicitní texty se většinou točí okolo Dimchevova osobního a sexuálního života a k lascivním choreografiím se využívají předměty z plátěnek – blyštivé pompony, stužka na tyči a vějíř. Promítané karaoke texty doplňují kýčovité obrázky prosluněných Alp a rakouské přírody, aby byl kontrast mezi „vysokým“ a „nízkým“ ještě větší. Dimchev však nenarušuje pouze stereotypní vnímání rakouské národní identity, ale i komfortní zónu všech diváků. Nejen že jsme si před každou písničkou museli loknout z lahvičky vodky (taktéž přichystané v plátěnce), ale choreografie často zahrnovaly nestandardní interakci s okolními diváky – sezení na klíně či jemné plácání stužkou přes vystrčené pozadí diváka před vámi. DI/Strauss Technique se tak pro jedny stala zábavnou jednohubkou, která skrze boření divadelních konvencí nabízí osvobozující zážitek, a pro druhé v mnohém problematickým nucením do nekomfortních aktivit – ať už šlo o zpěv, alkohol nebo zmíněné choreografie. Já jsem se řadil spíše k první skupině.

Memory Distortion. M I X T A P E

Hlavním tématem představení Memory Distortion. M I X T A P E moldavského divadelního uskupení teatru-spălătorie byla paměť a způsob, jakým tato lidsky nedokonalá schopnost ovlivňuje naše vnímání historie. Vše začíná jako určitý experimentální koncert, kdy trojice performerů postupně tvoří zvukovou koláž z několika kazet. Archivní záznamy vztahující se k moldavské či evropské historii se postupně více a více přerývají, až se z koláže stane nesourodý hluk. Nesourodě však ve výsledku působilo i celé představení. Tvůrčí tým během něj kromě kapitalismu, nárůstu fašistických tendencí napříč světovou politickou scénou či bezohlednosti „západní společnosti“ vůči zbytku světa zvládnul zkritizovat ještě mnoho dalších globálních problémů. Směrodatná kritika či prostor k sebereflexi se však nedostavil a v závalu vyřčených problémů jsem získal pocit, že sleduji spíše seznam věcí, které nás štvou a trápí a se kterými nevíme, co si počít. Memory Distortion. M I X T A P E tak mnohem lépe fungovala v osobní rovině, kdy se tvůrci intimním dokumentem věnovali vlastním rodinám, moldavské historii a skutečnosti, že se s ní stále nemohou vyrovnat.

JO DOOBA SO PAAR

Muzikálová inscenace JO DOOBA SO PAAR mumbajského souboru aRANYA THEATRE je založena na tradičním způsobu urdského vypravěčství zvaném Dastangoi. Jde o druh performativního umění, při kterém performeři sedí na jevišti v bílých hábitech a pro vyprávění využívají pouze svůj hlas, mimiku a gesta. Pro západního diváka, který je zvyklý, že se toho na jevišti děje víc a vypráví se i jinými způsoby než pouze slovem, může takovýto koncept na první dojem znít poněkud nezáživně. Opak byl však pravdou a inscenace mě díky energickému ansámblu, jeho smyslu pro rytmus a čiré radosti z toho, že pro festivalové publikum můžou hrát, dokázala zcela strhnout. JO DOOBA SO PAAR vypráví o životních osudech indického básníka Amíra Chosraua Dihlavího, přičemž samotný titul odkazuje k jeho slavnému dvojverší a mohli bychom jej přeložit takto: Jen ti, kdo se utopí v lásce, dosáhnou druhého břehu. Právě univerzální poselství o lásce bylo pro inscenaci nejmarkantnější a v kombinaci s životaplnými písničkami a hrou na tradiční indické nástroje tak vznikla nadějeplná a humanistická výpověď o víře v život.

Dear Children, Sincerely … 7 Decades of Sri Lanka

Šrílanský soubor Stages Theatre Group na festival přivezl inscenaci s poněkud doslovným názvem. Dear Children, Sincerely … 7 Decades of Sri Lanka totiž skutečně mapuje sedm dekád šrílanské historie od získání nezávislosti na britském impériu v roce 1948, přičemž poselství o úskalích kolonialismu (který s vyhlášením nezávislosti překvapivě nezmizel) adresuje právě dětem a budoucím generacím. Je smutnou ironií, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že dozvuky kolonialismu v sobě nese i inscenace samotná, neboť ze všech šesti inscenací byla konvenčnímu „západnímu způsobu inscenování“ zcela nejblíž. Děj byl rozdělen do sedmi scén po jednotlivých dekádách s tím, že půlka z nich seznamovala diváky se šrílanskou historií formou činoherního divadla a druhá půlka divadlem pohybovým. Přestože postupy v obou těchto formách byly ryze obvyklé (např. pro scénografii se využívalo pouze několik černých bloků, které se různě přestavovaly a nabývaly významu na základě dané scény) a celku by se dala vytýkat jistá epizodičnost, ve výsledku jsem si inscenace velice cenil. Efektivně a srozumitelně se jí totiž podařilo představit komplikovanou historii státu, kterému byla vlastní identita po léta upírána. Její celkové rámování jako dopis budoucím generacím navíc bylo nosným a humanistickým varováním.

Parole d’eau / Water Words

Na tomto místě je záhodno zmínit, že celé čtyři dny mého pobytu na festivalu Saskou Kamenici sužovala vlna tropických veder posledního červnového týdne. O to naléhavější bylo vyznění kanadsko-senegalské loutkové inscenace Parole d’eau / Water Words, neboť právě globální oteplování a stále větší nedostatek pitné vody byla témata, kterých se výrazně dotýkala. Jelikož bylo představení mířené primárně na dětské publikum, místo titulků byla francouzština živě překládána do němčiny. Ani jeden ze zmíněných jazyků bohužel neovládám, ale díky skvělé energii performerů a silně obrazivému vyprávění byl příběh srozumitelný jazykové bariéře navzdory. Dramane Dembélé celé představení doprovázel živou hrou na africké hudební nástroje a v hravé scénografii složené primárně z různých škopků a lavorů se postupně rozvíjel vztah mezi dvěma kamarády – Hélène z Kanady a Mambym ze Senegalu. Zatímco Hélène (Hélène Ducharme) se brodí v závějích sněhu, Mamby (Mamby Mawine) musí vodu úpěnlivě hledat ve vyprahlé krajině. Hlavní postavou inscenace však ve výsledku byla právě voda. Písničkou o oslavě její životadárné síly se v závěru tvůrčímu týmu podařilo roztančit a rozezpívat většinu divaček a diváků v sále.

Before the Revolution

Po nadějeplném závěru Parole d’eau / Water Words byla egyptská inscenace Before the Revolution bezútěšnou studenou sprchou. Režisér Ahmed El Attar se v ní věnuje událostem arabského jara v Egyptě a také demonstracím a brutalitám, které mu předcházely. Jedná se o část historie, kterou se egyptští vládní představitelé snaží zamést pod koberec, a i samotná inscenace je v Egyptě zakázaná. Oproti některým výše popsaným inscenacím Before the Revolution v rámci představování historického kontextu spoléhá na již poučeného diváka a chrlí na něj jména egyptských politiků, nejrůznějších demonstrací či jiných historických událostí. V ději jsem se tak často ztrácel a z představení jsem odcházel spíše s motivací dovzdělat se. O to více jsem však ocenil jeho neotřelou formální stránku. Dva performeři (Ramsi Lehner a Nanda Mohammad) po celou dobu představení pouze stojí na platformě podbité ostrými hřeby. Jejich chodidla kolem sebe sice mají volné plochy, ale kvůli okolním hřebům se nemohou ani hnout – jsou stejně paralyzovaní jako Egypťané při událostech, o nichž vyprávějí. Herectví ochuzené o jakýkoliv pohyb tak závisí především na hlasovém rejstříku a výrazné mimice. Kombinací sugestivních hereckých výkonů a minimalistické perkusivní hudby El Attar vytváří uhrančivou a silně rytmizovanou podívanou, díky které zvolený přístup obstává a nepůsobí jen jako jednouchá formule.

Přestože mi chyběl potřebný historický kontext, představení mě emočně silně zasáhlo, neboť koneckonců vyprávělo o tragických lidských osudech. A právě otázku jak navzdory geografickým vzdálenostem a kulturním rozdílům najít společnou řeč, hodnoty a identitu ve mně Before the Revolution i zbytek viděného festivalového programu vzbuzovaly nejvíc. Theater der Welt šířkou svého programu skutečně dostává svému názvu a je skvělou platformou, která prořezává zajeté kulturně-sociální bubliny a díky které může člověk o této i mnoha dalších nelehkých otázkách přemýšlet a otevřeně diskutovat. A já jsem za tuto zkušenost moc vděčný.