O hostování queer platformy PINKBUS v Galaxii se postaral domácí projekt DanceConnected ve spolupráci s taktéž domácím Dejvickým divadlem. A jestli je na Galaxii něco silné, jsou to právě takové spolupráce, které umožňují také až nečekané prolínání publika. A to i v sále, nejen v divadelním baru.

Drag queen Venice, vytvořené slovenským tanečníkem, choreografem a performerem Martinem Talagou, dominují na jevišti velká prsa a blonďatá hříva, která asociuje slovenskou ministryni kultury Martinu Šimkovičovou, s knírkem. K „make Slovakia great again“ vyzývá slovenská podnikatelka a moderátorka Nora Kabrheľová (Mojsesová) na fotce, kterou hned na začátku nese na scénu průvod účinkujících, a to spolu se slovenskou vlajkou. Nese ji jako relikvii nebo svatý obrázek, ikonu, v nějakém pseudonáboženském procesí na blasfemickou mši slovenského jara, kterou celebruje Drag Queen. Fotka pak stojí na stole v pozadí jeviště, jako na oltáři, aby sledovala drag, zpěv i striptýz - a možná vyskočila z kůže. A sledovala tentokrát i vystupující folklórní soubor Šarvanci.

Jednoduchý koncept, rozšířený na Hájích o „site-specific“ komentáře patřící konkrétnímu místu na pražské sídlištní periferii, má nakonec největší sílu. Na slovenskou politiku, která ideologicky zneužívá folklór k rozdělování údajně správné kultury od té nesprávné, k vylučování, uzavírání, bere Martin Talaga folklór jako otevřené pole k integraci, k propojení a odhalování queer potenciálu folklóru, šířeji dnešní kultury.

Vedle Šarvanců a Jozefíny Talagové Dlábikové, kteří hrají, zpívají a/nebo tančí, stojí drag queen a performeři (Martin „Venice“ Talaga, Jaroslav Viňarský, Ermin Fazlić, Jakub Spevák), kteří nedělaji nic jiného – jen hrají, zpívají a/nebo tančí. Pod krojem nebo župánkem při tom odhalují kožené harnessy, lidem v publiku nastavují vrtící se holé zadky a od folklórního tance plynule přecházejí k erotickému pohybu, plují po jevišti na jehlových podpatcích a se rty zvýrazněnými rtěnkou. Je-li totiž folklór lidová kultura, jako bylo i lidové divadlo, patří do ní gajdy a fujara úplně stejně jako drag a erotika. A úplně stejně jako bez servítků servírované kulturně-politické komentáře.

I tak lze folklór, pokud na něm záleží, vytrhnout z rukou nesvobodné ideologie, kterou na něj politika lepí, aby ho zneužila, a podpořit, zdůraznit naopak jeho současný kulturní potenciál liberálnosti, otevřenosti, svobody a naleptání ideologicky vykládaných norem. I tohle je způsob, jak může klást umění účinný odpor proti politické ideologii a manipulaci.

V Česku se současná vládnoucí politika slovenskými způsoby explicitně inspiruje. „Podpoříme tradiční řemesla a folklor jako páteř české identity,“ hlásí programové prohlášení nynější české vlády a pomíjí, že tradice a identita se dnes ve společnosti především vyjednávají. Pomíjí i to, že  českou kulturu dnes i historicky charakterizuje hlavně diverzita, mix různorodých vlivů. Ministerstvo kultury se plnit vládní prohlášení snaží. Tuzemská kulturní scéna, která se mezi loajalitou a odporem k současné politice ještě ne vždy úplně zřetelně situovala, se tedy má od PINKBUSu hodně co učit.