RECENZE: Ve víru divokých tanců

Divadelní či filmové verze slavných literárních předloh patří k uměleckému provozu neodmyslitelně. Také ikonická próza Francise Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby, od jejíhož prvního vydání nás dělí rovných sto let, k adaptacím láká.

Poměrně uznávanou Luhrmanovu filmovu verzi z roku 2013 s Leonardem DiCapriem jsem kvůli roztříštěné klipovitosti nepřijal, vůbec mi s omamnou atmosférou předlohy nesouzněla, se zvědavostí jsem nyní zamířil do Divadla na Vinohradech, kde dramatizaci Simona Levyho připravil režisér Martin Čičvák. Dramaturg Vladimír Čepek v programové brožurce nachází paralely mezi přelomovými dvacátými lety minulého století v Americe s dobou dnešní. „Věci, které jsme považovali za dané a neměnné, triumf demokratického světa bez globálních válečných konfliktů, trvale udržitelný hospodářský růst, vítězství lidskosti, se dnes mění a my dnes nevíme, jak bude vypadat svět, v němž budeme žít“. Nejsem si jist, že inscenace tuto jeho tezi potvrzuje.

FOTO Petr Chodura, ZDROJ DIvadlo na Vinohradech

Divoký „jazzový věk“, plný bujarých večírků, končících nad ránem, ilustruje divadelní tvar především právě tímto třeštěním. Bombastické scéně Hanse Hoffera dominuje obrovský dutý prstenec, rámovány zakřivenými zářivkami, po jehož vnitřním obvodu se lze do jisté výšky – pravda že klopotně – pohybovat. Prstenec zároveň funguje jako zavírající a otevírající se oko, v němž jsou k vidění panoramata New Yorku, vodní hladina či dokonce hlava Sochy svobody, obrácená ovšem o sto osmdesát stupňů (k tomu dojde poněkud výhružně, patrně jako aktuální metafora, ve finále). Některé dialogy hlavních postav se ovšem odehrávají i na závěsné lavičce, která se vznese do výše, herci jsou jištěni popruhy a zřetelně si situaci příliš neužívají. Součástí scény jsou ovšem i dva aktivní muzikanti, hráč na bicí na jedné a harfistka na druhé straně. Bicí nástroje často – poněkud návodně – zdůrazňují některé repliky. Divoký vír výstředně kostýmovaných tanečníků (mladší členové souboru plus mimický sbor divadla) se vyznačuje třpytivě předimenzovanými modely s divokým „větvovím“ na hlavách dam, sporé oděvy pánů evokují bdsm estetiku. Kontakty všech překvapí lascivitou i ryze současnými genderovými hrátkami. Tanečníci se pohybují ovšem výborně, divím se, že v programu je Silvia Beláková uvedena pouze v kolonce pohybová spolupráce, jde o výrazný choreografický vklad. Tato „company“ občas vpadne i do sníženého proscénia, z něhož tu a tam koketně atakuje první řadu publika. Proč se o tom tak obšírně rozepisuji? Jde o téměř nejdůležitější položku divadelního tvaru.

FOTO Petr Chodura, ZDROJ Divadlo na Vinohradech

Příběh vypravěče Nicka (Ondřej Brousek), který zprostředkovává tragický příběh zbohatlíka Gatsbyho (Marek Lambora), jeho dávné lásky Daisy (Jana Kotrbatá), ostatně Nickovy sestřenice, a Daisyna manžela Toma (Ondřej Kraus), chvílemi působí, jako by onen nonstop mejdan jenom doplňoval. Přiznejme ovšem interpretační přesvědčivost Ondřeji Brouskovi, jeho herecký výkon je psychologicky nejpřesvědčivější, nuancovaný a z hlediska dikce bezchybný (v tom svoje kolegy výrazně převyšuje). V líčení prekérní situace, v níž se jako pozorovatel i spoluúčastník ocitl, se vyznačuje empatií vůči ostatním, ale také rozpaky nad vlastní rolí v emocionálním propletenci. Ostatní kreace se jeví jako poněkud plošší, dámy (ještě Aneta Krejčíková v roli Jordan a Sára Rychlíková coby Myrtle) navíc sklouzávají do hysterie, pravda, občas je potřeba překřičet hudební podkres. Intimnější atmosféru předlohy se chvílemi daří navodit při napětím naplněných pauzách, které dramatizují některé dialogy. Inscenaci jako takové pak lze přiznat obrazovou opulentnost a dynamiku, která se však zadrhne před finálovým rozuzlením, když se vysvětlují okolnosti automobilové nehody, při níž byla přejeta a usmrcena Myrtle.

Řada výjevů se odehrává ve zmiňovaném proscéniu, z něhož občas vykukují pouze hlavy protagonistů. Myslím, že to není příliš ohleduplné vůči divákům v zadních řadách parteru.

Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby, adaptace Simon Levy, režie Martin Čičvák, překlad a dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Hans Hoffer, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Ondřej Brousek. Divadlo na Vinohradech, PRAHA. premiéra 1.března 2025

Zdroj náhledového obrázku Divadlo na Vinohradech, foto Petr Chodura.