RECENZE: Crooners o otcích a synech

Mezinárodní divadelní skupina NIE uvedla v Paláci Akropolis premiéru inscenace Crooners. Ačkoli název okamžitě evokuje film z 30. let minulého století, a hlavně hudební éru jazzových vokalistů se sametově modulovanými hlasy, jazzové big bandy v čele s charismatickými zpěváky, jde v tomto scénickém pojetí o hudebně-poetický storytelling. Pocitové jádro inscenace tvořila mužsky sdílená intimita, tvůrci za hluboké provázanosti hudby a slova totiž vstoupili do vztahů otců a synů.

Na jeviti komorního prostoru pražského divadla se rozléhalo „pískoviště“ s vyvýšenými okraji ze dřeva. Masivní rám s pódiovým využitím sloužil jako místo k setkávání hudebníků, jako odrazový můstek k ponoru ke kořenům, do pomyslných vnitřností rodinné minulosti, obecně do „neprovětraných almar s nevymetenými kostlivci“ rodové historie. Na symbolické asociace bohatá sypká hmota v ohraničeném zázemí poskytovala především příležitost organicky, a přitom mozaikovitě, přecházet mezi časovými úseky lidského života, v tomto případě od bodu náhlého zmizení otce v chlapcově věku jedenácti let po znovu objetí obou mužů, již dospělého syna a otce o roky později. Ať šlo o odkaz k dětské hře na písku či na prachem zapadané vzpomínky volající po zkypření nebo uhrabání, k ožívání dávno odešlých, nebo volně o paralely k lidovým rčením jako je cedění písku mezi zuby nebo prosívání života mezi prsty, strkat hlavu do písku či na něj psát, vykazovala strukturovaně jednoduchá práce s materiálem určitou čistotu, čím skýtala dostatek prostoru k vlastní interpretaci.

Zdroj foto Palác Akropolis

Pro v původním významu Crooners byla typická úzká relace s mikrofonem, aby autentičtěji vyzněl emocionální podtext a posluchač tak například vnímal nuance citově zabarvených zakolísání v hlase. Trio hudebně skvěle vybavených performerů právě díky společnému muzicírování otevíralo zatížené téma identity mužství, olepené nánosy historicky formovaných předsudků, a současně navozovalo odlehčenou atmosféru jazzového baru, kde sako a kravata byly devizou muže. S volnou návazností na americkou kulturu poloviny 20. století se ve vyprávění objevil také motiv přirozeného strachu z války, nahlas odsuzované pro nesmyslné vybíjení lidstva z mocenských důvodů, pro „obyčejného“ člověka jako něco tak racionálně neuchopitelného. Soubor NIE se nezřídka opírá o vzpomínky, díky nimž osvětluje alarmující pohnutky současnosti. Skrytě apelativním způsobem probouzí na příkladech minulosti angažovanost za život v lepším světě, aspoň co do rozrývání tabuizovaných kapitol. K tomu neváhá sahat k oblíbeným deníkům, nebo k popisu prostředí, které svými znaky čili samo o sobě vnáší nádech naftalínu, kde v představách vibruje stín existencialismu a utopie a kde zákonitě musí vysvitnout naděje, nebo aspoň škrtnout jiskra. V toku času coby chronologicky uspořádané reality se tvůrci dotkli posedlosti shromažďovat a následně vykopávat minulost k zodpovězení otázek dneška, a přitom však neustále cítit tlak z nadcházející budoucnosti. Z pevného sevření drásavých tajemství, ať kam tak najednou zmizel otec až po více tajuplná, se jako jednou ze smysluplných cest k sebe nalezení potvrzuje přijetí, s tím ruku v ruce jdoucí odpuštění, respekt k danému stavu a člověku ve své jedinečnosti.

Zdroj foto Palác Akropolis

Inscenace Crooners prostředky úsporného hudebně-symbolického verbálního divadla míří na horizont, ke kterému staví žebřík z intenzivně prožívaných chvil ústředního charakteru – chlapce, jenž dozrává k touze oprostit se od vzorců chování svých pokrevních předchůdců. Celek se pak vyznačuje severskou střídmostí s příměsí slovanské nostalgie a závanem mytologie. V režii Kjella Moberga se rozhořela touha mluvit o po generace předávaném mužství, a protože takových projektů není mnoho, ukazuje se tento téměř jako doporučeně „povinná literatura“ (nejen) pro chlapce a muže, otce a … Hodina se třemi skvostnými muzikanty a performery dává naději, neboť má potenciál pootevřít dveře kdejakému dlouholetému rodinnému tichu.

Divadlo NIE: Crooners. Režie Kjell Moberg, scénografie Katja Ebbel, světelný design Christian Paulsen, produkce Iva Moberg, účinkující Nils Oortwijn, Helder Deploige, Václav Kalivoda. Palác Akropolis Praha, premiéry 26. a 27. ledna.

Zdroj náhledového obrázku Palác Akropolis.