Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Radek Holub: Prát se umím, vyhrávat nepotřebuju

    Radek Holub patří datem svého narození do generace, která se narodila na počátku sovětské okupace a do studentského věku dorostla právě včas, aby pomohla povalit okupační režim. Jeho herectví sleduji průběžně od počátku divokých devadesátek až do dnešních dní, co se době po Listopadu už nijak nepodobají. Radkovo herectví však proplouvá třetím desetiletím jako bytelně stavěný rybářský škuner; někdy jsou sítě přeplněny, jindy je úlovek hubenější, s prázdnou se ale nevrací nikdy. Radek mě potěšil svou otevřeností, bez ohledu na počet plzní v Hlávkově dvoře, i velkorysostí: při autorizaci jsem upravoval jen dvě drobnosti. Také jsem si připravil překvapení: dopis od Martina Čičváka. Čtěte na další stránce…

    Radek Holub jako Černý v inscenaci Expres na západ (režie Petr Slavík, premiéra 10. listopadu 2015 v Divadle Ungelt) FOTO JAN MALÍŘ

    Z jaké části Prahy jste? Tipnul bych si vás na Žižkováka.

    Ne, já jsem Podskalák. Narodil jsem se v podolské porodnici pod Vyšehradem, a tak pokaždé když projíždíme skálou, říkám svému synkovi Tondovi, kde jsem se narodil. Za těch pomalu dvacet let to slyšel už tisíckrát.

    Jaký jste dělal sport?

    Řeckořímský zápas.

    Aha. Odtud ten váš stisk ruky.

    Dostal jsem se k němu za trest, protože jsem blbnul se sestrami a jedna si zlomila v půli stehenní kost, přitom jsem do ní jen drcnul. Tatínek povídá: Máš moc energie, mladej, budeš se věnovat sportu, a přihlásil mě na zápas do Slavoje Vyšehrad, i když jsem vždycky chtěl hrát fotbal. Taky jsem první tréninky ve Slavoji proplakal.

    Jak dlouho jste zápasil?

    Asi od deseti do šestnácti let. Ve své kategorii jsem vyhrál pražský přebor a v celostátním jsem byl čtvrtej. Mohl jsem být třetí, ale v rozhodující chvíli jsem nahlédl do svý duše. Vnímal jsem, že ten kluk, se kterým jsem bojoval o třetí místo, chce strašně vyhrát. Už jsem ho měl na lopatkách, ale kouknul jsem mu do očí a zahlédl tam zoufalství z prohry. Já jsem až tak moc vyhrát nepotřeboval, a tak jsem povolil a za chvíli dal on na lopatky mě.

    Cyranovské gesto.

    Všechno ale mohlo být jinak. Když jsem vyhrál tu Prahu, okamžitě se přihlásila Rudá hvězda, že by mě chtěli, i ten učební plán ve škole bych měl a k tomu dvoufázový tréninky ráno a odpoledne. Přišli za rodiči a táta pak řek: Do Rudý hvězdy? Jen přes mou mrtvolu. Dělej si to rekreačně, ale vrcholově ne, byl bys v důchodu dřív než já. A Rudá hvězda k nám do baráku nesmí.

    Copak to? Rodiče režim nemuseli?

    Vůbec. Oba nestraníci. Táta byl opravář stavebních strojů, celý týden po republice na montážích, vracel se v pátek. Máma dělala soudkyni, ale jen ty odložené případy, výš nepostupovala. Táta ani nechodil k volbám. Každopádně jsem mu dnes vděčný, že mi tu Rudou hvězdu zakázal.

    K zápasu mám vztah přes literaturu. Irwingův Svět podle Garpa a další. Když jej ale sleduji, připadá mi jako takový kluzký, zpocený sport.

    Ano, to si tak mnozí myslí. Když jste ale uvnitř v kole, tak tyhle vnější věci vůbec nevnímáte. Psychika se změní. Když se dívám třeba na judo, jak se tahají za kimona, taky se divím, že je to baví. To je ten divácký zážitek. Ale ti, co bojují, to vnímají docela jinak – to je podobný jako s divadlem. Herci na scéně mají mezi sebou jiný vjem než lidi v hledišti.

    Co jste se o sobě díky sportu dozvěděl kromě toho, že nejste chorobně soutěživý? Naučil vás sebeovládání? Vnímavosti k soupeři?

    Doufám. Oba chcete vyhrát, ale když máte s druhým člověkem nějaký soucit, tak se nezabijete jako dva gladiátoři. Držíte se pravidel a záleží na tom, kdo co vymyslí lepšího.

    Neodpustím si banální otázku: použil jste někdy svou schopnost v osobním životě?

    Ne. Vím ale o sobě, že se prát umím, a kdyby na to přišlo, že chytím chlapa za palici a třísknu jím o zem nebo o stůl. Jak jsem se ale pral těch šest let, tak to mám odžitý. Se zápasem jsem skončil a začal jsem hrát baseball. Ten mě oproti zápasu, kde jsem byl sám za sebe, moc bavil tím, že jsem v kolektivu. Ukecal jsem své dva bratrance a hráli jsme na Letné s pocitem, že jde o západní, polozakázaný sport – ta atmosféra něčeho nedovolenýho mi strašně voněla.

    S Barborou Hrzánovou jako pan a paní Baumanovi ve francouzské komedii Začínáme končit (autor Sébastien Thiéry, režie Lída Engelová, premiéra 21. března 2016 v Divadle Kalich) FOTO RICHARD KOCOUREK

    Nejsem revolucionář

    A od baseballu už byl krůček k divadlu, ne?

    Jako kluk jsem si o sobě bláhově myslel, že mám talent na rozesmívání, zkrátka školní komik, ve školním rozhlase jsem přednášel Kainara. Tvrdou školu jsem ale dostal až u slavný Jiřiny Steimarový. Jo, ty mě zajímáš, pravila, ale budeš sem chodit oholenej a budeme spolu pracovat. Do přijímaček za dva roky máme spoustu času. Jednou skončila hodina a Jiřině se nechtělo domů, ostatně ona odmítala jezdit tramvají i autobusem, protože v minulým životě byla psem a lidi jí smrděli. Takže taxík. Stáli jsme na rohu u Bílý labutě, nic nejelo, tak jsme zašli do hotelu Opera, kde už zůstali jen barmani, a těm mě představila a zavelela: Nalejte i sobě, všechno platím a srazte stoly. To bude, Radku, pódium a ty nám řekneš svý monology. Takovou jsem měl školu.

    Proč jste pak ale DAMU nedokončil?

    Nastupovali jsme do prvního ročníku v roce ’89 a po Listopadu jsme toho moc neudělali, i když jsem se strašně chtěl učit, jenomže se všechno trochu rozkošatělo. Ve druháku jsme ve Viole nazkoušeli staročeské vánoční hry, učili se stylizovaný divadlo, speciální tance a zpěv…

    Čím byly pro vás tak významné?

    Seznámil jsem se s různými lidmi jako s Pavlem Jurkovičem, vyhlédl si mě tam Karel Kachyňa a obsadil mě do filmu Kráva. Představení viděl i Jakub Špalek, který s Michalem Dočekalem zakládal Spolek Kašpar. Kluci jako Ivan Trojan a Lukáš Hlavica se rozhodovali mezi Národním a Kašparem, a tak jsem na roli Cyrana zbyl jako náhradní řešení. Jakub mi řekl, no, dostaneme divadlo a já od tebe potřebuju, abys nechodil do školy. Usmlouval jsem to na jednu, dvě věci ročně, abych měl čas i na školu, a takhle jsem to pytlíkoval celý třeťák. Do toho mi ale profesor Vostrý oznámil, že se bude přes léto zkoušet naše absolventské představení. Mě přitom čekaly dva měsíce natáčení Krávy.

    Jeden diktátor vedle druhého

    A to nemluvím o příkazu z vyšších míst. Tehdy jsme si za pár korun pronajali v létě Disk a hráli Cyrana. Z norského Osla přijel obrovský černoch jménem Cliff, kterého učil sám Peter Brook. Cliff mně vysvětlil, že musím odjet za jeho tatínkem na Seychelské ostrovy, abych se stal šamanem. Ty nebudeš dělat divadlo, budeš koukat, jak se kouzlí. Stál jsem před rozhodnutím všeho nechat a odjet za šamanem a vyvolávat mraky. Takovou jsme tehdy žili dobu. Nakonec jsme aspoň hráli v Oslu týden Cyrana a scénograf norského Národního divadla Luboš Hrůza pořádal opulentní večírky díky tomu, že mu chlast posílali v sodovkových lahvích s uzavíracíma čudlíkama, aby oklamal prohibici.

    Potom jste se Spolkem Kašpar hráli v Rokoku, což ale nemělo dlouhého trvání, protože se Jakub Špalek chytl s ředitelem Městských divadel Janem Vedralem. Pokud si dobře vzpomínám

    Špalek je povahou revolucionář a my jsme se s ním vezli. Taky není náhoda, že jeho absolventským představením byla Dantonova smrt. Vedralovi říkal, když jste nesplnili moje podmínky, tak já budu stávkovat. Tak ty budeš stávkovat? To už teda zejtra ani nechoďte. A my zůstali s hubou dokořán.

    Vy asi nebudete revolucionář?

    To nejsem. Tehdy jsme za Špalkem samozřejmě stáli, jenomže mně bylo nějakých dvaadvacet let.

    Kolik měl Cyrano repríz?

    Ani nevím. Pět set, nebo tři sta? Hrálo se to pět let po celých Čechách. Třeba jsem se před pár lety ocitnul v Dolních Lukavicích v západních Čechách a já své Báře povídám, že mám zvláštní pocit, jako bych tu hrál. Co bys tady mohl hrát? A ten majitel říká, víte, že se v téhle dvoraně hrálo divadlo? A vy jste tu byl taky, viďte? Ano, děkuji, že jste si vzpomněl.

    Vámi vzpomínaná Bára Hrzánová s inscenací Hrdý Budžes dávno překročila hranici sedmi set repríz, ale kupodivu v ní zajímavě dozrává. Měl jste se Cyranem obdobnou zkušenost?

    Zrálo to, zrálo, až to dozrálo. Roxana se vyměnila, já už byl dávno pryč, v angažmá na Zábradlí, ale Cyrana jsem dohrával, dokud za mnou Špalek nepřišel, že je Cyrano starej a bude mít derniéru. Tak jo. Bylo mi to líto i proto, že někteří diváci chodili průběžně každý rok. Uplynulo ale pět let a Špalek zatelefonoval, jestli bych to nechtěl hrát znovu. Říkám, Jakube, nechtěl, protože jsme Cyrana představili jako mladýho kluka. Ten se mnou trošku stárl, ale teď po dalších letech bych se musel zamýšlet, jak ho hrát jinak. Kdybys mi ho nabídl po patnácti letech, to by mě zajímalo. Nakonec Cyrana oprášili s Martinem Hofmanem a hrají ho dodnes. Jde v principech o skoro stejnou inscenaci, akorát s jinými lidmi.

    Jako levoboček Smerďakov s Igorem Chmelou (Ivan) v inscenaci Bratři Karamazovi (režie Lukáš Hlavica, premiéra 10. března 2000 v Dejvickém divadle) FOTO MICHAEL TOMEŠ

    Sám sobě dramaturgem

    Jak jste se vlastně dostal na Zábradlí?

    No to jsme opět v klubku vztahů, jak se motaly na přelomu devadesátých let na DAMU a propletly se přirozeně i s Petrem Léblem. Vzpomínám si, jak napsal hru na dvě stránky, která se jmenovala Ona a on. Ještě s Karlem Dobrým a nějakou holkou jsme ji šli zkoušet pozdě večer, kdy ostatní mířili do hospody. Mám zkoušku s jedním zvláštním studentem, povídám jim. Petr měl tehdy vlasy obarvený načerno tuší, takže se nesměl zpotit. Dvoustránkový dialog probíhal takto: Ty? Já? Já ne, ty. Já ona. Ne. Ne ona, já. Já, ne. Seděli jsme nad tím asi tři večery, než jsem se omluvil. Když ale Lébl dostal Zábradlí, zavolal mi; to už jsem byl ve čtvrťáku, který jsem nedokončil.

    Jak dnes vzpomínáte na ono vzedmutí energie nahuštěné do první půle devadesátek?

    Pro mě to byl splněný sen, k němuž jsem směřoval od dětství: přesně tohle jsem si představoval pod slovem divadlo. Současně si ale vzpomínám třeba na Jorgu Kotrbovou, která s námi hrála na Zábradlí a starala se o dospívající děti. Přišli jsme na zkoušku v deset a Jorga říká: Jak já si tady s váma odpočinu! Tady je takovej klid, dám si dvojčičku a můžem pracovat. Divili jsme se, co máš tady co odpočívat? Nedokázali jsme pochopit, že pro domov se musí nakoupit, uvařit, postarat se o děti, o zvířata a pak se jde dělat divadlo. My jsme dělali to umění a ještě se nám nenarodil Tonda. Až pak se priority přemístily.

    Stouplo vám do hlavy, že vám divadelní svět tehdy ležel u nohou?

    Tomu podlehne každej. Měl jsem ale štěstí, že jsem zároveň hrál velkou šmíru na Hradě – to myslím v dobrém. S roční přestávkou se Romeo a Julie hrál tři roky a vedle toho jsem měl malinký Zábradlí cizelovaný Petrem Léblem.

    Alespoň s Tomášem Töpferem, co režíroval Romea na Shakespearovských slavnostech, jste do školy nechodil. Nepřišlo vám ale vaše obsazení s Terezou Brodskou vykalkulované?

    Jako že Romeo bude pro změnu ošklivej? Ne, mně to přišlo jako bezvadný nápad, a když začnu s někým pracovat, tak mu věřím. A ono to buď vyjde, anebo někdy ne. Navíc se mi už od školy strašně líbilo šermování, takže jsme si s klukama v Romeovi soubojů užívali, až jiskry lítaly. To ale k Hradu patří.

    Každého, kdo tehdy prošel inscenacemi Petra Lébla, se ptám na to samé: jak to, že jste si nevšimli jeho bipolární poruchy? Sám jsem ji rozpoznal až zpětně, z druhé půlky jeho interpretace Racka.

    Když jste uvnitř víru zkoušení a představení, nepoznáte nic. Naopak jsem si všímal, jak dokáže analyzovat a vytáhnout z textu významy, které mi říkaly, že jsou správně. Nejspíš dost souzněly i s pocitem tehdejší doby, která se zdála hodně roztříštěná. Pravdou ale je, že souhlasně bručel i Leoš Suchařípa, který přemýšlel nad textem dlouho předtím, než jsme na něj vlítli jako herci.

    Postava Konstantina Trepleva, jehož jste představoval, začne pochybovat o svém originálním talentu a začne napodobovat úspěšného dobového autora Trigorina. Vy jste nezažíval podobné chvíle slabosti či pokušení?

    Ano, tak je to v Rackovi: když se zpronevěříš svému talentu, ať za peníze, nebo pro slávu, začne ti talent odcházet těma dírama, které si tím naděláš. A je z tebe ementál. Na divadle jsem tyhle pochybnosti nemíval, ale někdy při filmování. Když se učím text, říkám jej sám sobě do zdi a nikdo mi nepoví, jestli to je dobře nebo špatně. Už skoro dvacet let, co se živím na volné noze, jsem sám sobě i dramaturgem.

    Svobodu vám nedám

    Řekl bych, že někdy také režisérem. Viděl jsem vás nedávno v Divadle Ungelt v inscenaci Expres na západ, kde jsem režijní ruku jinak kvalitního televizního režiséra Petra Slavíka cítil ve spíše homeopatickém množství. Nebo se pletu?

    Faktem je, že si s Františkem Němcem dáváme připomínky spíše mezi sebou. Režisér to bral trochu zeširoka, vyprávěl nám třeba o nějakém seriálu na HBO, který nesleduji.

    Na druhou stranu je autor předlohy, Cormac McCarthy, fascinující spisovatel, jemuž u nás vyšla řada románů.

    K nim jsem se nedostal a při zkoušení už na to vůbec není čas.

    Dobře. Jak jste si tedy ke své postavě bývalého trestance, jenž z lásky k bližnímu zabrání sebevražednému pokusu depresivního profesora, prošlapával cestu?

    Text jsem bral jako obraz, dialog vlastně jednoho člověka, který má v sobě oba póly, černý i bílý, které se prolínají. S určitými temnými pocity, co v sobě nese postava Fandy Němce, moc dobře koresponduju. Asi jako každý člověk, když si v mladým věku proleze sporty a vším, co k tomu patří, začne pak hledat a ptát se, proč tady je. Čte různý knížky, zkusí bibli, pak jde na východ a zpátky na západ, sbírá střípky, zraňuje se o střepy, třeba i literaturu odhodí a začne dýchat s nějakou vírou. Poznával jsem buddhismus i křesťanství a v pravý čas se mi to poskládalo a propojilo. Možná znáte jméno Rudolfa Steinera, jemuž se povedlo rozsvítit některá dogmata katolické církve, pro normálního člověka už takřka neprůhledná.

    S Bárou Hrzánovou nesdílíte pouze zájem o duchovní nauky, ale dříve také společné angažmá. Nezasteskne se vám někdy?

    Začínal jsem v generačním divadle, v Kašparovi. Jenomže já potřebuji hrát i se staršími herci, koukat se na ně, jak to dělají, a to jsem zažil až na Zábradlí. Když jsme pak odešli na volnou nohu ze Zábradlí, neměli jsme se s Bárou a jednoročním Tondou čím živit. Tehdy nás zachránil producent Jan Balzer, který pro nás našel text Frankie a Johnny ve svitu luny, a ten jsme s Bárou hráli v Divadle v Řeznické. Pak jsem ještě během jedné sezony stihl pět premiér v různých divadlech. V Národním jsem hrál v Hamletovi, v Dejvickém v Karamazových, v Městských divadlech, pak ještě v Činoheráku a na Palmovce. Co mi přišlo do rány, do toho jsem vlez. Od bulváru až po to Národní. A ta rozdílnost přístupů mě opravdu bavila. Na Zábradlí už jsme v posledním roce byli nevítaní hosti, dusili jsme se tam a po těch sedmi letech, co jsme hráli dvacetkrát do měsíce, přišel čerstvý nádech novýho světa. Jiný lidi, všude se jinak režírovalo, a tak jsem si šel po téhle vlnovce a fakt se mi nestýskalo.

    Co si vzpomínám, váš Lopachin ve Višňovém sadu na Palmovce byl pěkně agresivní. Nepral se on dokonce?

    Byla tam jedna scéna, kdy přijde ožralej na večírek a začne se chovat jako násilník, až ho Mirka Pleštilová coby Varja vezme tágem a zlomí mu nos. Měl jsem úplně červený obličej, to ale není podstatný. Režíroval to Ondřej Sokol, který asistoval u Lébla, a já jsem v jeho zkoušení vycítil podobný zájem o nečekané rozkrývání textu. Škoda, že to tehdy na Palmovce nepřevzal. Ale ještě k tomu angažmá. Před pár týdny jsem měl schůzku s jedním divadelním ředitelem, který mi nabízel, ať k nim jdu. Říkal jsem, pojďte to postavit obráceně: co pro mě máte? Víte přece, jak já hraju a jestli bych se vám hodil do repertoáru. Když pro mě dramaturgie něco vymyslí, pak rád vezmu střední i menší roli, oprostím se od jiných závazků a mohu k vám jít. Přece vám ale nedám svou svobodu, abych tady seděl.

    Tomu rozumím. Z vašich starších inscenací se dodnes hraje tuším jen Dámský krejčí v Činoherním klubu v režii Martina Čičváka. Vydařená komedie.

    Taky se hraje už patnáct let!

    S Ondřejem Sokolem ve Feydeauově komedii Dámský krejčí (režie Martin Čičvák, premiéra 21. ledna 2005 v Činoherním klubu) FOTO ARCHIV ČINOHERNÍHO KLUBU

    Doma to je úžasný

    V současnosti také ještě hrajete s Bárou ve dvou manželských komediích v Divadle Kalich. Zeptám se ještě jinak. Když se vám nezasteskne po angažmá, neschází vám alespoň nějaký velký herecký úkol? Takový, co vás někam posune, jak herci rádi říkají, tak jako se posunují vagony na nákladovém nádraží.

    Herci také mají rádi Čechova, třeba já ho mám strašně rád. Mimo repertoárový divadlo se s ním a podobnými hlubšími texty ale nesetkáte. A na hostovačku vám dají roli jen těžko. Na tu tam sedí jejich herci.

    Tomu také rozumím.

    Bohužel spousta plánů a projektů, který jsem četl a moc rád bych u nich byl, zůstala na papíře. Teď mluvím hlavně o scénářích, co se měly točit. A to opravdu není ojedinělá zkušenost.

    Možná se vám skutečně nedostává ona urputnost, s jakou se vítězí v řeckořímském zápase, jak jsme o tom zkraje mluvili. Anebo byste už dneska nenechal soupeře vyhrát?

    Stalo se mi mockrát, že když mám nějakou nabídku, tak po ní nejdu jako buldok. Anebo že bych zvedl telefon a někoho přesvědčoval, že bych byl pro určitou roli ten jediný pravý? To raději budu sedět doma, protože doma to je úžasný. My se s Bárou rozjedeme odpoledne do různých divadel a já říkám, víš, Báro, na co se těším? Až se v noci sejdeme a budeme si vyprávět drby z těch divadel! A pak se opravdu o půlnoci doma sejdeme, přijedeme ze zájezdů a říkáme si, co kolegové, co novýho, kdo na nás čekal, jak se co podělalo, co se povedlo, jak lidi tleskali, a tyhle věci. Takže na to se po celý den těšíme, jakkoli jsme unavený, tři hodiny se kodrcáte v autě tam, odehrajete, pak tři hodiny zpátky, než se sejdete doma v teple, vypovídáte se z toho a jdete spát.

    I tomu, myslím, rozumím, přestože bych s vámi neměnil. Vysvětlete mi ale, proč mnozí herci takhle žijí po zájezdech do pozdního věku, neřku-li do smrti?

    Na to vám zkusím odpovědět takhle: Na Jezerce jsme hráli také Charleyovu tetu a s námi hrál Lubomír Lipský. Odehrál představení a říkal, já už na to nemám sílu, já už nemůžu. Prosím tě, Lubo, ještě přijď, ještě aspoň jednou. Příště přišel a řek, já už nemůžu. Dám si tady s váma naposled skleničku. Představení odehrál a za měsíc umřel. Někteří herci potřebují k životu jeviště jako drogu, která vás nakopne, abyste ráno vstali, protože večer hrajete. Tak si něco přes den přečtete, naobědváte se a pořád cítíte drogu, že budete hrát. Nedávno jsem nehrál celý tři dny! Ani jsem se neholil, šel jsem k rybníku, pršelo, nikde nikdo. A já byl tak šťastnej! V divadlech potkáváte spoustu lidí, někteří se s vámi chtějí vyfotit, v šatně se převlíkáte před cizími lidmi, někdo po vás pořád něco chce, zatímco když nehraju, tak si navlíknu špinavý kalhoty, protože je všude bahno, vezmu psa a jdeme k rybníkům, až k Vltavě a zase zpátky. Trvá to tři hodiny, nikde nikdo a já jsem šťastnej.

    Teď už vám rozumím naprosto! Přesto ale – ještě vám není ani padesát…

    Až příští rok. To sem ale nepatří, to bych radši zamluvil. Mě ale stejně víc baví mluvit o těch ostatních než o sobě. To mi přijde fádní, až hloupý, že jsem hrál tamhle a ještě v tomhle. Pravdou ale je, že mi jistý režisér říkal asi před patnácti lety, když jsme spolu zkoušeli, až ti bude padesát, mám pro tebe výbornou roli.

    Tak mu teď zavoláme, ať máme pointu rozhovoru, co říkáte?

    Drahý Radku, Radečku,

    píšu Ti, protože najednou nemáme jinou možnost se spojit. Telefon je věčně nedostupný – chvíli Tvůj, pak zas můj –, volání zpět tedy oba po čase načas vzdáme, jak jistě víš, a v tomto kruhu se točíme už pár let. Oba zahlceni sami sebou. Naposled v Činoherním klubu jste mě všichni opakovaně vyzývali, abychom začali zkoušku tím, že vytáhneme diáře a budeme plánovat. Ale já jsem tvrdošíjně opakoval – dnes ne, nekažme si den, pojďme zkoušet, slibuji, zítra, zítra budeme plánovat! A tak se žádné diáře nevytáhly a smáli jsme se a četli a přepisovali tu pitomou komedii a spokojeně jsme se rozcházeli a já jsem se těšil na další den a připravil jsem si na Vás všechny pár vtipů a triků, jak tu pitomou komedii posouvat dál, a Vy jste se všichni smáli a zkoušelo se dál. Až jsi jednou řekl: Dost! Teď ten diář! A krutá pravda vyšla najevo – byly to krásné dva týdny, ale do premiéry se máme šanci sejít už jenom párkrát a podle diářů to nebudeme mít kdy hrát. Tehdy jsem vyměnil obsazení a inscenaci dodělal bez Tebe. Jak víš – a znáš mě, vždycky řeknu: Ku prospěchu věci.

    Ale pak jsem se v nějakém plátku dočetl, že jste s Bárou velkolepě a nekompromisně opustili jakýsi další divadelní stánek (z těch stovek, co tohle město má), a volal jsem Ti: Super, jdeme něco dělat. Ale opět jsi řekl: Čiči, nemůžu, hraju pětadvacet představení do měsíce. – Kde, proboha, jak a s kým? ptal jsem se, vždyť jste právě hodili přes palubu půlku svého repertoáru! – Kdepak půlku! řekl jsi a také jsi mě ubezpečil, že se hned, jak toho bude míň, pouštíme do umění! Pak ale telefon nedostupný – chvíli Tvůj, pak zas můj. Oba zahlceni sami sebou. Bludný kruh – to staré klišé. Pak tam u Vás, ve Lhotce, jsme pekli maso na ohni a psali pohádku pro slovenský festival a smáli jsme se jako nikdy předtím a Ty jsi křičel, že tam chceš mít v kádi nahou mořskou pannu, ale musí být tlustá, křičel jsi, chci tlustou nahou mořskou pannu v kádi! A já jsem řekl, seženu ji, neboj, bude tam na Tebe čekat. Ale pak do toho vešly termíny a další termíny a záskoky a zájezdy a nemoc a déšť a také smutek a jakási pachuť, a co já vím co ještě, a padlo to a dělal jsem to bez Vás. A znáš mě, vždycky řeknu: Ku prospěchu věci.

    Ale věc se má opravdu tak, že Tě (tedy Tebe a Báru, Báře musím napsat záhy) bezvýhradně miluji. Na jevišti i mimo něj, Antiochu Jepifichodoviči Ochu! Tvůj humor, tvou autenticitu, samozřejmost, razanci a nesentimentálnost, ale přitom tak obrovskou melancholii, a taky vztek, kterým ve vteřině dokážeš otočit frašku v naprostý děs. Kolik má tato krajina takových herců, jako jsi Ty? Nelarmoyantních a neutopených v maše pseudopsychologického podehrávání? Protože Ty, Radečku, jsi jedním z mála herců s nekonečnou fantazií a darem sdělného myšlení! Herec, který se nebojí po hlavě pustit do jakékoli polohy. Protože své umění stavíš na nejistotě, na tápání v neobjevených, zamlžených krajinách, kde krok vedle může znamenat uměleckou sebevraždu. Jenomže Ty křičíš: Umělecká sebevražda, hurá – konečně! Protože nesnášíš umění, které v sobě nenese RISK. Hazard. Proto Tě bezvýhradně miluji. Tebe, který v sobě neseš celé barevné spektrum: i toho vymletého a vyděšeného hokejového útočníka Macbetha i to nepoučitelné věčné princátko Leara i to racionální metafyzické zlo, co Boží dílo kaličí, Richarda III. Všechny je v sobě máš, Ty krásné a divoké herecké monstrum! A proto mi tak strašně chybíš a já pokaždé, když obsazuji hru, zvedám telefon, který je věčně nedostupný – chvíli Tvůj, pak zas můj.

    Radečku, s výkřikem z dopisu té krásné zhrzené Rusky: Proč jenom navštívil jste nás! Budu doufat, že věci příští nás teprve čekají. Ku prospěchu věci.

    Martin Čičvák


    Komentáře k článku: Radek Holub: Prát se umím, vyhrávat nepotřebuju

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,