Pyráťy v zavřeném antikvariátu

Začaly prázdniny. Jedeme s dětmi z chalupy do Příbrami, že v tamějším vyhlášeném antikvariátu nakoupíme letní čtení. Jenže antikvariát zavřeli. A jiný prý ve městě s třiatřiceti tisíci obyvateli není. Tak bloumáme zpátky po chalupě a snášíme na hromadu zasuté časopisy a knihy. Mimo jiné letité Čtyřlístky a komplet Rychlých šípů. Než ten komplet pošlu dětem, začtu se sám. A protože je to komplet, vezmu těch víc než tři sta příběhů napsaných Jaroslavem Foglarem komplet. U některých motivů musí člověk skoro zamáčknout slzu, jak byli ti Šípáci dobří a správní – třeba když peníze, co si pětka vydělala v potu tváře na brigádách, dají rovnou uprchlíkům z pohraničí. Rozuměj v osmatřicátém, po záboru Sudet. Jindy jim drží palce jinak – třeba když diplomaticky zmáknou naježenou Podkovu, co jim drze vykradla motiv z klubové vlajky.

A pak jsou v tom kompletu místa, která přijdou čtenáři povědomá. Třeba díl Rychlé šípy na pramici, kde přijdou Šípáci o vypůjčenou pramici; z ostrova, co objevili jako ideální destinaci pro svá prázdninová dobrodružství, jim plavidlo šlohnou „pyráťy“. Nebo Rychlé šípy dobývají pevnost: tady se, kdesi na periferii, uprostřed zimy a sněhu, vede krutá bitva Šípáků s pětkou chlapců, co hájí svou ledovou pevnost. Anebo do třetice Rychlé šípy staví chatu – překvapivě v koruně starého stromu; chatu jim pak málem vezme „zátopa“, co se valí údolím, když se o pár kilometrů výš prorve přehrada. Všecky tyhle tři motivy se propsaly do vyprávění neméně legendárního Čtyřlístku. Jaroslav Němeček i Ljuba Štíplová samozřejmě Foglara znali. Možná ho i obdivovali. Každopádně je inspiroval; ať vědomky, anebo nevědomky. „Pyráťy“ – to jsou přece Bukanýři na Blaťáku (Čtyřlístek č. 28, 1973); Dobytá pevnost se promítla do Bitvy u Blaťáku (č. 81, 1979); zatopená chata, rozdělená u Foglara do dvou pokračování, rezonuje v Nezkrotné řece (č. 113, 1983).

Takže vinit scenáristku a kreslíře, že si cíleně půjčují u jiných? Svědčily by pro to možná podobnosti mezi Čtyřlístkem a komiksovým kocourem Vavřincem (starším zhruba o dva roky, napsaným Z. K. Slabým a Dagmar Lhotovou a nakresleným Věrou Faltovou), co má za nejlepší přátele fenku Otylku, prase Mojmíra a kozla Spytihněva. Svědčily by pro to hojné recyklace vybraných motivů, a dokonce i celé struktury příběhového vyprávění, kterých je v dějinách Čtyřlístku víc než dost (například Mistři volantu, č. 91, a Bezpečná cesta, č. 132; nebo Velké překvapení, č. 70, a Páni opraváři, č. 114). Nejspíš jde ale o sdílení v rámci kolektivní popkulturní paměti. Některé nápady prostě rezonují, rotují, metamorfují. Někdy důvtipně a kreativně, jindy spíš pasivně, trpně. Je to nakonec jako s tím příbramským antikvariátem úvodem: jednou má otevřeno – jindy zavřeno.

Autor je literární a výtvarný kritik.