Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Psáno rukou otrlou (No. 3)

    Díl třetí: Sobota – (nejen) kosmická dobrota!

    Sobotní Ortlcův úvod jednoznačně prokázal širokost záběru respektovaného kulturního svátku, jež bezmála si nezadá s Jedním světem. Nezříká se totiž ani aktivit vzdělávacích, mezi něž kromě náležitě fundovaných, a precizně formulovaných lektorských úvodů patří i cyklus volně navazujících přednášek Antonína Tesaře a jeho souputníků, lakonicky nazvaný Filmový hovnocuc, jenž byl v souladu s ústředním tématem ročníku  v letošní edici opentlen podtitulem Vesmírná prda. Rozšafný moderátor a výkonný norník filmových skládek tentokrát z černých děr podumělecké historie nedávné i starší pro publikum užaslé nadšeně vylovil zlomky tvůrčích obludností, vedle nichž je matka smečky vetřelčí nezpochybnitelnou královnou krásy. Úderné, vtipné, místy i konejšivě kolíbající, a navíc i s překvapivou domácí reprezentací. Pozornost byla věnována pochybné tvůrčí kreativitě samozvaných tvůrců, i pedofilním podtextům jejich tvorby. Bonbónek sytější než barevná paleta snů Tomia Okamury.

    Festival Otrlého diváka své bulvy zduřelé samozřejmě neupíná jen do zákoutí kinematografické minulosti, ale rovněž směle hledí vpřed, a tak se jedním ze sladkých plodů sadby letošní stala i následující česká premiéra snímku Bliss, jímž si respekt publika řady žánrových přehlídek vydobyl americký režisér Joe Begos. Film, jenž uvedla adekvátně šťavnatá live gore předehra tradičního partnera FOD (neplést zkratku s Fondem ohrožených dětí, prosím!), legendárního piercingového a tetovacího salonu Hell, je jednoznačným ideovým blížencem Obrazu Doriana Graye, jenž byl ovšem pěstounsky piplán Cormanovým Kýblem krve, Lewisovou Krvavou hostinou a řadou dalších inspiračních zdrojů. Jeho nesporné přednosti jsou v zásadě dvě: první je intenzivně vtahující hypnotické formální zpracování, v němž si hudební disco-metalové retro přislizlou ruku podává s dravě zrychleným vizuálem,  jenž hladově olízl cecíky režijních poetik Dannyho Boyla, Tonyho Scotta i videoklipů Die Antwoord, druhou je pak sugestivně řádící, typově pestré herecké obsazení, jemuž jednoznačně vládne jedna z vévodkyň nastupující hororové dynastie Dora Madison. Parádní dávka čerstvého  hemoglobinu do  chřtánu žánru krvesajského. Radost rudá, lepkavá. A teď už vzhůru do Irska. Pardon tedy, do vesmíru, přece!

    Čtvrtého dílu slasherové série o irském skřítku-nezbedovi, s českým festivalovým názvem Leprikón 4: Ve vesmíru (Leprechaun 4: In space, režie: Brian Trenchard-Smith, USA 1996), se svými  všetečnými chapadly, a nejspíš různorodými výpary těžce poznamenanými hlasy, brutálně zmocnilo kosmo-desperátské live dabingové trio, vedené Samantou Bifidus, jež po vzoru loňského Pražského Quadriennale sál Aera bryskně proměnilo ve Vesmírný camp.  Jarmila Šuláková filmového undergroundu, šamanka, a budoucí starostka Uherského Hradiště by si za svůj grandiózní výkon v titulní roli, korunovaný vymazlenou formulací repliky Apríl, pizdo!, jež se právem stala královským one-linerem ročníku 2020, zasloužila nejen Moravského vrabca, ale přinejmenším i nominaci na Cenu divadelní kritiky. Přední světový krytinář Warwick Davis byl uměním slovácké divy definitivně povýšen mezi globální filmové superhvězdy. Zážitek směle konkurující velrybím koncertům, i feministickým aktivitám Zdeňka Macury. Ach!

    Sobota otrlá tradičně skončila v konejšivém náručí bujně osrstěného porna, jež tentokrát femi-punkově svolilo k mazlení s psychologickým horrorem,  a sice ve stylu klasické písně, nedávno zemřelým Janem Vyčítalem česky otextované jako Když náš táta Roman Polanski hrál. Ženská režijní porno vlajkonoška Roberta Findlay pitvá postupný rozpad psychicky narušené ženské bytosti s podobnou grácií jako páteční Šmírák v podkroví, její Ženská soužení (A Woman’s Torment, USA, 1977), však logicky s mnohem větším větší mírou vizuální expresivity, a anatomických detailů. Znepokojivý, a nadčasově aktuální finální úder noci. V podstatě antikoncepční. Pokračování záhy!


    Komentáře k článku: Psáno rukou otrlou (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,