Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příběh otáčivého hlediště

    První „točnou“, jak se otáčivému hledišti v zahradě českokrumlovského zámku říká, otáčeli v roce 1958 vojáci místní posádky. Byla pro 60 diváků, rok na to už pro 400 diváků a za další rok hlediště pro 550 diváků už poháněl elektromotor. S projektem netradičního divadelního prostoru, kinetického a panoramatického, přišel scénograf Jihočeského divadla Joan Brehms (1907–1995), lotyšský výtvarník, jenž ve 30. letech tvořil v lotyšských, polských a německých divadlech a přišel jako dobrovolník a tlumočník do Československa s Rudou armádou. Generační příslušník avantgardy zkoušel exteriérové divadlo v mnoha lokalitách jižních Čech, později také v českobudějovických interiérech, zkoušel hrát uvnitř i vně kruhového jeviště, pro Karlštejn navrhl unikátní kyvadlové jevištní zařízení. Poslední návrh polydimenzionálního divadelního prostoru z 80. let zůstal nerealizovaný, ale inspirativní, zvláště v současných diskusích o další existenci objektu hlediště v zámecké zahradě. Rodokmen otáčivého hlediště tedy sahá k avantgardním divadelním experimentům, sama „točna“ se zrodila v době znovuobjevování avantgardy po období socialistického realismu a dospívala ve zlatých šedesátých.

    Otáčivé hlediště v zámecké zahradě
    FOTO ARCHIV DIVADLA

    Otáčivé hlediště však bylo od počátku zároveň součástí letního hraní divadla v exteriéru zámecké zahrady, ještě o deset let staršího. Jihočeské divadelní festivaly se staly oblíbeným cílem turistů a návštěvníků Českého Krumlova, a proto točna dál narůstala – ta poslední z roku 1994 (stavěla se od roku 1988, pět let se nehrálo) má kapacitu 664 místa, tedy srovnatelnou se Stavovským divadlem. Joan Brehms však s její podobou nesouhlasil, byla už příliš poplatná turistické atrakci, v níž se v 70. a 80. letech představení na točně proměnila. Také scénografie se ustálila na principu vlastně mansionového jeviště sestaveného z realisticky koncipovaných objektů, uspořádaných kolem hlediště. Třeba pro Lucernu v roce 1975 tu postavili budovu mlýna. Jen diváci nemuseli na rozdíl od těch středověkých chodit od jednoho mansionu k druhému pěšky, ale hezky se svezli „na kolotoči“. Pravidelný bonus na konci představení byla dvě obkroužená kola, během nichž začínala děkovačka. Ustálila se poetika realistického divadla, nejvhodnější pro českou klasiku. A pro Dvořákovu Rusalku, samozřejmě – ještě při poslední, už mezinárodně obsazené inscenaci nechybělo naturalistické rusalčí jezírko inzitně stvořené z plachty položené na trávu. Také využití budovy letohrádku Bellarie se v inscenacích začalo mechanicky opakovat.

    Potřebu podstatně proměnit poetiku si nejdřív uvědomila činohra, opera zatím jen varíruje dřívější styl, možná i proto, že se stále tříbí technika nazvučení orchestru umístněného v Bellarii a jeho synchronizace se zpěváky v zahradě prostřednictvím monitorů. Jako první pohnul poetikou „točny“ Jiří Menzel, když přestal prostředí parku využívat jen popisně a zabudoval do jeho dispozic komediální herecké akce v Shakespearových hrách – poprvé ve Snu noci svatojánské (1994), kde se Petra Hobzová v roli Puka i ostatní něco naběhali, ve Veselých paničkách windsorských (1999, asistoval Martin Glaser) a v Goldoniho Sluhovi dvou pánů (2007). Prostor si osahal i Jan Kačer v Shakespearově Bouři (1997). Martin Glaser s dramaturgyní Olgou Šubrtovou začali rozšiřovat dosud uzavřenou dramaturgii vlastními adaptacemi Tří mušketýrů (2001), Žen Jindřicha VIII. (2004, v hlavní roli hostoval Oldřich Vízner), Robina Hooda (2008). Glaserem iniciovaná Babička Ivo Krobota podle velmi úspěšné inscenace Husy na provázku svojí poetikou v zahradě moc neuspěla, ale svědčí o intenzivním hledání možností. Odvážném hledání, neboť výtěžek z letního hraní je součástí celoročního rozpočtu divadla a jakýkoli výpadek návštěvnosti by měl vážné ekonomické důsledky. Lze k němu připočítat i příspěvek loutkohry Kainarovou Zlatovláskou (2005), Kocourem v botách Zdeňka Jecelína (2006) a Cestou kolem světa (Jiří Janků, 2008). Cílený program pro rodinné publikum.

    Vojáci otáčejí hledištěm v 50. letech
    FOTO ARCHIV DIVADLA

    Baletu na „točně“ vládla Orffova Carmina burana s Labutím jezerem, opeře opakované Rusalky s Donem Giovannim a Rigolettem, zkusila se i opereta (Cikánský baron, 2007). V roce 2008 došlo k přelomové inscenaci Verdiho Síly osudu s účastí prestižních světových umělců, jimž vévodil dirigent MET John Keenan, který o rok později uvedl Rusalku v ještě prestižnějším obsazení. Dirigent Antonello Allemandi poté nastudoval opět v Menzelově režii Dona Giovanniho (2010).

    Sezony 2010 a 2011 pak představují vrchol v mnohaletém usilování o proměnu „točny“. Martin Glaser inscenací Shakespearova Macbetha (2010) poprvé na točně stvořil plnohodnotnou tragédii poetikou zcela odlišnou od dosavadních zvyklostí. Pro diváky, kteří sem byli zvyklí chodit jako do cukrárny, ovšem hořké sousto. David Radok pak inscenací Shakespearovy komedie Jak se vám líbí ukázal novou podobu poetické zahrady, s nádherným závěrečným obrazem. Oba hodně šetřili otáčením „kolotoče“. V opeře Komedianti Ruggiera Leoncavalla postavu Cania nastudoval José Cura – bylo to vůbec poprvé, co v Česku pěvec takového formátu nazkoušel a reprízoval novou inscenaci. Českokrumlovské otáčivé hlediště přestalo být atrakcí a aspiruje na vrcholnou uměleckou záležitost.


    Komentáře k článku: Příběh otáčivého hlediště

    1. Emilián Vaněk

      Profilový obrázek

      Pan Herman nedostal doplňující informace-tak tedy Otáčivé hlediště je společné dílo Joana Brehmse a režiséra a ředitele JD Karla Konstantina,Rozvinutí a využití je v rukou režisérů Otto Hasse a Milana Fridricha.Zvukové řešení a napsání scénických hudeb ořímo pro tento prostor skladatel a dirigent p.Jiří Kosina. Autor a současné řešení nynějšího Otáčivého hlediště z roku 1994 je divadelní architekt Jihočeského divadla Č.Budějovice pan Vladimír Landa.Prvním a nejdéle sloužícím točmostrem byl p. Jan Frouz. // Značný omyl pana Hermana je v „ATRAKCI“ OTÁČKA. Právě střídmé využívání systému otáčení s diváky bylo výsadou dřívějších tvůrců,to až po roce 2000 docházelo k nadužívání otáčení s diváky,čili jisté devalvace.Pánové Glaser a Radok jen vrátili Otáčko tam,kde je měli Brehms,Hass,Fridrich aj. Vím to ze svého dvacetiletého spolupůsobení na inscenacích jako mistr zvuku. E.V.

      23.04.2015 (19.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Dobrý den,
        odpovídáte pod článek uveřejněný v roce 2011, tedy čtyři roky starý, takže se debata asi už nedostane k běžným čtenářům.
        Děkuji za Váš zájem upřesnit uvedené informace, je to vždycky dobré. Že se na pojetí točny podílel ředitel Konstantin samozřejmě vím (nebyl, pokud vím, jediný), ale nechtěl jsem základní informace příliš rozšiřovat. Stejně tak vím, jak intenzivně se točilo od 70. let, kdy jsem na točnu začal pravidelně chodit (asi toho pamatuji, ale pravda jen zvenku, na točně víc než Vy!!)- ono omezení za Radoka a Glassera jsem vztahoval právě k těsně předcházejícímu období po roce 2000. A tak. Ale díky za upřesnění.

        23.04.2015 (23.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,