Nejen proto, že obě umělkyně patřily ke stejné surrealistické generaci a jejich životní cesty se v určitou chvíli protnuly. Ale především proto, že jejich dílo dnes opět otevírá otázky tvůrčí svobody, identity i způsobu, jakým vyprávíme dějiny umění. Vedle příběhu velkých mužských osobností se postupně skládá vrstevnatější obraz minulosti. Přitom: nejde už jen o doplňování dosud opomíjených jmen ani o nápravu historických dluhů. Jde o proměnu samotné perspektivy, z níž historii umění čteme. Zavedený kánon se neruší, ale rozšiřuje o další souvislosti a interpretační možnosti.

Retrospektivy britsko-mexické malířky Leonory Carrington a americké fotografky Lee Miller tuto proměnu ukázaly mimořádně přesvědčivě. Po desetiletí byly obě v dějinách umění často nahlíženy prostřednictvím vztahů s výraznými mužskými osobnostmi – Carrington s Maxem Ernstem, Miller s Man Rayem. Kurátoři tyto vazby nezamlčují ani z biografického, ani uměleckého hlediska. Tentokrát je však podřizují tomu podstatnějšímu: vlastnímu dílu a umělecké autonomii obou autorek. Život může dílo osvětlovat, neměl by ho však vysvětlovat. Osobní příběhy z výstav nezmizely, přestaly však být určujícím interpretačním klíčem.

Retrospektiva Leonory Carrington (1917–2011), která v Musée du Luxembourg skončila 19. července, byla první rozsáhlou přehlídkou její tvorby ve Francii. Představila autorku, jež se po dramatických válečných zkušenostech usadila v Mexiku a která, přestože se sama označení surrealistka dlouhodobě bránila, bývá se surrealismem právem spojována. Její imaginativní svět nicméně vyrůstal z mnohem širšího podhoubí keltských mýtů, alchymie, hermetismu či předkolumbovských tradic. Samo Mexiko se pro ni nestalo pouze místem exilu, ale také krajinou imaginace, v níž se její fantazie mohla naplno rozvinout.

Právě tuto mnohovrstevnatost podtrhla i kurátorská koncepce výstavy. Návštěvníka nevedla jen od díla k dílu, ale zároveň otevírala myšlenkový prostor, z něhož tvorba Leonory Carrington vyrůstala. Tomu pomáhaly i četné citace z autorčiných textů i knih, které formovaly její duchovní obzor. Jako třeba proroctví z posvátné knihy Mayů Popol Vuh:

„Z lůna temnoty se rodí světlo, které nám umožní spatřit to, co nás obklopuje.“

Na výstavě bylo představeno 126 děl – od raných maleb a kreseb, přes grafiky a plastiky až po rukopisy, ilustrované knihy, scénografické návrhy a archivní materiály z několika světových sbírek. Carrington byla představena jako mimořádně všestranná tvůrkyně. Nejen jako malířka a sochařka, ale také jako spisovatelka a autorka divadelních her. Připomeňme, že jedna z nich – fantaskní La Fête de l´agneau (Slavnost beránka), již ve francouzštině napsala pravděpodobně ve 40. letech – se později stala předlohou komorní opery Bählamms Fest rakouské skladatelky Olgy Neuwirth na libreto Elfriede Jelinek, poprvé uvedené roku 1999 ve Vídni.

Koncepce výstavy zdůraznila, že jednotlivá média pro Carrington nepředstavovala oddělené disciplíny, ale různé projevy téhož tvůrčího univerza. Tradiční životopisné vyprávění proto kurátoři propojili s tematickými celky (alchymická proměna, rituál, divadlo a maska, ženská spiritualita, zvířecí symbolika a mytologie aj.), které lépe odhalovaly vnitřní jednotu její tvorby.

Retrospektiva byla uspořádána jako pomyslná „mapa cest“ – v doslovném i přeneseném smyslu. Inspirací se stala kniha Josepha Campbella Tisíc tváří hrdiny (1949), jedno ze zásadních děl srovnávací mytologie věnované archetypu cesty hrdiny, přičemž výstava tento model nahlíží prizmatem ženské zkušenosti. Cestu od opuštění známého světa přes sérii zkoušek, symbolickou smrt a proměnu až k novému zrození zastupují v případě Carrington etapa odchodu z Anglie do Paříže, kde se seznámila s Ernstem, válečné trauma a internace v psychiatrické léčebně ve Španělsku, rozchod s Ernstem i pozdější usazení v Mexiku. Carrington ovšem není na této cestě hrdinkou dobývající svět, ale ženou, která vlastní identitu nachází prostřednictvím proměny, imaginace a vnitřní svobody. Jak také výmluvně shrnuje jeden z jejích výroků:

„Jediným člověkem, který mi může dát naprosté svolení, jsem já sama. Svobodně a vědomě se rozhodnout spatřit zázrak.“

Nicméně ani tato koncepce vztah s Maxem Ernstem nezamlčuje, jen mu přisuzuje jinou roli. Ostatně v úvodu jej připomnělo několik jeho obrazů, především Spanish Physician (Španělský lékař, 1940), i fotografie Lee Miller zachycující oba umělce během společného života na jihu Francie. Postupně však Ernstova přítomnost z expozice ustupuje. Ne proto, že by byla popřena, ale proto, že už není určující. Pozornost se soustřeďuje na Carrington a její vlastní uměleckou cestu.

I díky tomuto kurátorskému čtení nabyla jednotlivá díla na ještě větší působivosti. Výmluvným příkladem je obraz Artes, 110 (1944), na němž se nad roztříštěným světem vznáší postava osamělé Carrington, zatímco těhotná čarodějka, zastoupená rudým pláštěm, přivádí na svět koně – autorčin celoživotní symbol svobody. Obraz vznikl už v Mexiku, které se i pro Carrington stalo prostorem nového zrození.

Stejně tak zasáhne i pozdější malba Dando de comer a una mesa (Nakrmit stůl, 1959), proměňující obyčejný pokoj v alchymistickou dílnu plnou magických znamení: tajemství se rodí uprostřed každodennosti. Obraz jemně napovídá, že mateřství, domácnost a vůbec ženská zkušenost nejsou ve světě Leonory Carrington omezením ani programovým manifestem, nýbrž přirozeným zdrojem imaginace.

Tímto zdrojem byla i autorčina celoživotní záliba ve vaření, kterou sdílela také Lee Miller. Ani pro jednu nebyla kuchyně protipólem umění, ale laboratoří tvůrčích experimentů, kde se každodennost proměňovala v tvůrčí akt. Zatímco Carrington tuto zkušenost přetvářela v obrazech a textech, Miller po válce proslula hostinami ve svém domě ve Farley Farm House v anglickém Sussexu. Vaření se pro ni stalo stejně kreativní disciplínou jako fotografie.

Význam díla Leonory Carrington v posledních letech výrazně vzrostl. Důležitým mezníkem se stalo 59. benátské bienále v roce 2022, jehož kurátorka Cecilia Alemani převzala název The milk of dreams (Mléko snů) z autorčiny knihy pro děti.  Svět proměn, v němž se prolíná lidské, zvířecí i rostlinné, se tak stal inspirací pro jednu z nejvýznamnějších přehlídek současného umění. Pařížská retrospektiva tak nepřekvapila módním znovuobjevením Leonory Carrington, zato už definitivně potvrdila její místo mezi nejpozoruhodnějšími umělkyněmi 20. století, jejíž dílo může překvapivě silně promlouvat i k dnešku.

Retrospektiva Lee Miller (1907-1977) v Musée d´Art Moderne de Paris volí jinou cestu, cíl je však obdobný. Také ona ustupuje od tradičního životopisného schématu. Nezačíná Man Rayem, nedovoluje, aby pozornost diváka strhly další „senzace“ či dramatické životní osudy. Vše začíná a končí fotografií samotnou. Pařížské surrealistické experimenty, portréty, módní fotografie pro Vogue, válečné reportáže, i slavný snímek Lee Miller ve vaně v Hitlerově mnichovském bytě, pořízený Davidem E. Schermanem bezprostředně po dokumentaci Dachau, nejsou řazeny jako sled životních epizod, nýbrž jako postupné formování osobitého autorského vidění. Z někdejší modelky se před očima návštěvníka stává fotografka, která se stejnou přesvědčivostí zachytila avantgardní hravost i hrůzu války.

Obě pařížské retrospektivy jako by společně obracely naruby starý pygmalionský mýtus. Ženy už nejsou představovány jako bytosti utvářené mužským pohledem, ale jako autorky, které svůj obraz vytvořily samy. Carrington ani Miller své vztahy k Ernstovi či Man Rayovi nezapírají. Už z nich však nevycházejí jako múzy, ale jako rovnocenné tvůrkyně.

Příznačné je, že retrospektivu Lee Miller otevírá první Cocteauův film Le Sang d´un poète (Krev básníka, 1930), v němž Miller sugestivně ztvárnila oživlou antickou sochu. Hranice mezi obrazem a skutečností se rozpouštějí – podobně jako se v obou retrospektivách rozpouští hranice mezi životním příběhem a uměleckým dílem. A tak i obě umělkyně postupně vystupují z rámce, do něhož byly dosavadními výklady dějin umění dlouho zasazovány.

Nakonec lze i z této perspektivy chápat výrok Leonory Carrington, který dal recenzi název: “Neměla jsem čas být něčí múzou.“. Ne jako manifest ani polemiku. Ale mnohem spíš jako klidné konstatování života zasvěceného vlastní tvorbě. Zdá se, že právě tak obě pařížské retrospektivy své protagonistky představují: nikoli jako múzy velkých mužů, ale jako autorky, jejichž dílo dnes můžeme vnímat o něco celistvěji.

Přítomnost Leonory Carrington v Paříži její retrospektivou nekončí. Od září na ni naváže komornější výstava jejího díla v galerii Almine Rech. Retrospektiva Lee Miller, která byla v Paříži k vidění do 2. srpna, se následně v pozměněné podobě přesune do Chicaga.