Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Předvedli zapáleného člověka

    Rozhlasový redaktor, též divadelní dramaturg a dramatik Michal Lázňovský si v roce 1993 vymyslel „rozhlasové besedování“ Setkání u kulatého stolku. K pořadu přizval legendu českého moderního divadla Ivana Vyskočila, připojili se i přátelé dvou generací: výtvarnice, scenáristka a režisérka Ester Krumbachová (+1996), hudební skladatel Jan Klusák, muzikant a kabaretiér Přemysl Rut a scenárista Jiří Just.

    Ester Krumbachová

    Ester Krumbachová FOTO ARCHIV

    Téma nebylo nikdy dáno předem, „vylouplo se“ až ze společného povídání nad kávou těsně před pořadem, který byl autenticky dílem hravé improvizace; až ex post byl sestříhán na kratší rozměr.

    Čtyřicetiminutový Kulatý stolek se na Vltavě původně vysílal nepravidelně o sobotách, v letech 1995–2003 jako „hodinovka“ každý poslední pátek v měsíci. „Stolky“ jsem s rozkoší poslouchával a někdy i recenzoval (Stárnou umělecká díla? Divadelní noviny XI, 2002, 11).

    V rámci rubriky Radiodokument byl letos v létě každou středu večer pod společným názvem Léto s Ivanem Vyskočilem jeden „stolek“ reprízován. Celkem pouhých deset z archivovaných několika stovek. Poslední srpnovou středu odezněl devátý (z roku 2002), tentokrát s tématem Co vám říká / datum / prvního září.

    „Výkop“ provedl jako obvykleI. V. Konstatoval, že léta školní docházky, kdy pomyšlení na prvního září mu dokázalo zkazit celý srpen, má v sobě dodnes „zažraná“: Školák ve mně je stále živý, znovu a znovu se ozývá a přemýšlí, jak se ulejt, jak se co nejpohodlněji dožít konce června.I. V. se prý dodnes příchodu září podvědomě obává, a po tomto datu se nezměrně kochá tím, že vysoké školy začínají až o měsíc později. Přitom byl a je celý život hlavním povoláním pedagog.

    Ostatní tento postoj vesměs sdíleli, s jedinou výhradou: někteří mívali postoj ambivalentní, protože netěšíce se na školu, těšili se na setkání se spolužáky. I. V.: Ano, na škole je nejzajímavější a nejdůležitější setkání s vrstevníky. M. Lázňovský: Jedna věc je školní VZDĚLÁVÁNÍ, ale jiná je násilné UKÁZŇOVÁNÍ – ta totalitní podoba školy (všichni mladší z diskutujících chodili v životě pouze do socialistických škol).

    Při poslechu „stolků“ jsem vždy jakoby besedoval s sebou; kdyby to nebyl pořad kontaktní pouze potencionálně, ale „on-line“, určitě bych tam někdy zatelefonoval. Napadalo mně, čím já bych to rozmlouvání k vše­obecné potěše rozhojnil, a naopak jsem vždy čekal, že někdo z účastníků řekne „to moje“, že to tam řekne „za mě“. Tentokrát to udělal P. Rut.

    Konstatoval, že na jedné straně byly ve škole předměty, které měl žák rád kvůli nim samým – on češtinu (já dějepis). Mimo ně ale byly ještě další, jejichž zvýšená obliba nebyla dána oborem samotným, ale vyučujícím pedagogem. Učitelem, který předvedl zapáleného člověka. Přesné! Pouze v šesté třídě jsem miloval matematiku, jenom v sedmé biologii (zapálená mladá učitelka byla navíc hezká a já ještě k tomu už tenkrát zbožňoval Linného systém – taxonomii), jenom v osmé jsem obliboval /anorganickou/ chemii a v deváté (to už byla jedenáctiletka) angličtinu a nepovinnou latinu, kterou nás na Strossmayerově náměstí v Holešovicích učil bratr exulanta Jana Čepa Václav. Na nic z toho jsem neměl žádný zvláštní talent a na jazyky jsem vysloveně tupý, ale ti učitelé mi předvedli zapáleného člověka.


    Komentáře k článku: Předvedli zapáleného člověka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,