Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní možnosti pornografie

    Jako nová umělecká šéfka Divadla Husa na provázku se Anna Davidová, režisérka úspěšné Vitky, představila inscenací Pravidla bincárny uváděné na Sklepní scéně. Titul je to na mnoho způsobů a v dobrém slova smyslu třaskavý či přímo výbušný. Snad touto velmi nekonvenční podívanou Davidová předznamenala, kam a jak chce druhdy umělecky taktéž velmi explozivní scénu vést.

    Tereza Volánková v šílených kostýmech předvádí bez uzardění či mrknutí oka hordy přesné i směšné lascivity či legračně submisivní ženskosti FOTO BRAŇO KONEČNÝ

    Aby bylo od počátku jasno: bincárna je místní označení pro nevěstinec, či chcete-li bordel, a je to nejslušnější slovo, které v této devadesátiminutové inscenaci zazní. Předlohou se stal (nejen v Brně) velmi vyhledávaný blog KKRD Boys, který předloni získal prestižní ocenění Magnesia Litera. Opravdu velmi nekorektní příspěvky anonymních Kluků, kteří rádi dročí (odtud zkratka), mají více než padesát tisíc followerů a jsou psány brněnským hantecem, tedy lidovou a namnoze velmi neslušnou mluvou obyvatel jihomoravské metropole. Název blogu naznačuje, která lidská aktivita je nejčastějším tématem těchto malých literárních skvostů: dročení znamená soulož.

    Je to právě aktuální podoba městského slangu Brňanů, velká otevřenost v glosování tělesných aktivit (ale i vztahů) mezi mužem a ženou, mimořádný vtip, sebeironie, smysl pro drsnou pointu a jakási odzbrojující literární neohrabanost, která činí z těchto svérázných webových glos jedinečné literární útvary. Není nijak slušňácky nadnesené označit tento obsah za pornografický. Všichni ale moc dobře víme, jak to s vnímáním všudypřítomné pornografie v naší liberální zemi a v našem přesexualizovaném světě je. Nějaká číča nuditou otrlého našince už jen tak nerozhodí. Proto se režisérka Davidová s dramaturgyní Evou Petlákovou nemohly schovat a naštěstí neschovaly za pouhé herecké traktování vulgarit, které – chrstané do publika – budou už jaksi automaticky působit jako rozbušky smíchu, a našly pro tuto literaturu adekvátní, nosný a působivý divadelní tvar.

    Texty rozdělily mezi tři herce: Jana Kolaříka (stárnoucí Dročild), Dominika Telekyho (zaučovaný mladý Honimír) a Terezu Volánkovou, která pendluje mezi zpodobňováním vysněného erotického ideálu, šlapky, oddané manželky, bordelmamá či odulé semetriky a vlastně jakési personifikované vaginy. Vyrýsovaní jasných a srozumitelných figur ve funkčním interaktivním trianglu je základním úspěchem této místy až kabaretní show. Na triu je vidět, že textu i režii věří. Kolařík se v roli vyskákaného kohouta nebojí zdařilé sebekarikatury, Teleky se zuřivostí mladého onanisty přehání a nadsazuje i tím, že občas brněnský hantec pokropí rodnou slovenštinou. Skvostem večera je potom Tereza Volánková, která v šílených kostýmech předvádí bez uzardění či mrknutí oka hordy přesné i směšné lascivity či legračně submisivní ženskosti. Vytváří dokonalý pendant mužského světa toužícího toliko po jediném.

    Už předem nadlouho vyprodaná inscenace (lístky jistě neskoupili jen fanoušci dročení) netěží jen z komorního obsazení v intimním prostoru malé sklepní scény, ale i z mimořádně zdařilé výpravy Petry Vlachynské. Jistou varietní divadelnost pečetí výtečné kostýmky z blyštivých, lesklých materiálů. U mužů si střílejí z dnešní městské módy, kdy každý chce vypadat co nejmlaději, nejsvůdněji, a tedy co nejobnaženěji. Ženské figury navíc disponují hyperbolizovanými pohlavními znaky. Volánková ve fialovém overalu s vydutými prsy, mohutně vyšpulenou zadnicí a blond parukou vypadá jako vystřižená ze stránek časopisů, které si rádi prohlížejí nejen KKRD Boys.

    A protože se to vše ponejvíce blíží nadneseně kabaretní show a jindy slovní pornografické klauniádě, je také důležitým a velmi funkčně užitým prvkem živá muzika v podání tria rovněž nemožně ustrojených hudebníků z kapely Brünnwerk sedících na horizontu scény za igelitovou oponkou. Klouže od šansonu k imitaci přeslazeného popu (výtečné jsou písně Mrdací žezlo nebo Twinkle, Twinkle, Little Star).

    Samozřejmě že Pravidla bincárny jsou ponejvíce testem odolnosti nebo zhůvěřilosti publika i hereckého umění napumpovat do diváků co nejvíce perverzností a humoru naráz. Karikovaná či hyperbolizovaná obscénnost je tu účinným divadelním prostředkem, jak obelstít vulgaritu, jak se vyhnout primitivnímu atakování první signální přihlížejících. Davidové inscenace má potenciál stát se dlouhodobě úspěšným divadelním fenoménem Brna, a to nejen pro vystrkované genitálie či obnažovaný lokální patriotismus.

    Divadlo Husa na provázku, Brno – KKRD Boys a kol.: Pravidla bincárny. Režie Anna Davidová, dramaturgie Eva Petláková, výprava Petra Vlachynská, hudba Pavel Zlámal a Brünnwerk. Premiéra 12. května 2019 na Sklepní scéně.


    Komentáře k článku: Divadelní možnosti pornografie

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,