Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petra Hůlová

    Literatura a technologie

    Z turné po Polsku jsem si přivezla knížku rozhovorů spisovatelek Doroty Maslowské a Agniezsky Drotkiewicz. Dorota Maslowská, jejíž romány do češtiny soustavně a výtečně překládá Barbora Gregorová, se ve svém knižním rozhovoru mimo jiné vyznává ze svého odporu k facebooku. Profil na něm prý nemá a mít nebude a vůbec nechápe úchylné sebeobnažování těch, co se tam z touhy po popularitě vystavují na odiv. Banální hláška, za níž si ovšem Maslowská v Polsku vysloužila ostrou kritiku. Prý, že jí byl internet dost dobrý, když jí v začátcích pomohl ke slávě, a teď, že by totéž nechtěla dopřát jiným? Zaujal mě ten nárok na slávu jako jakési nové všelidské právo. Však za to nakonec doopravdy jeden nemůže, že nemá talent Maslowské. No ne? Má mít kvůli tomu snad menší právo být slavným?

    Petra Hůlová

    Americký spisovatel Jonathan Franzen v poznámkách ke svému posledním textu The Kraus Project, jež je komentovaným překladem několika esejů Karla Krause, kritizuje Salmana Rushdieho za to, že používá twitter. Prý by alespoň tenhle důstojný muž v letech mohl mít rozum. Protože, jak říká Franzen, když ne někdo jako Rushdie, tak kdo jiný? Franzen tvrdí, že technologie je mánie, jež lidstvo nikam neposouvá. Osobně jsem odpůrcem technologií, když mi berou více, než dávají, zatímco navenek si velkohubě hrají na opak. Avízovaná úspora času vede jen ke zvyšujícím se nárokům na výkon. Dříve se čekalo, že na email odpovíte během dvou tří dnů, dnes vás do pár hodin prozvánějí. Dosažitelnost je danajský dar. Sen, který se změnil v noční můru podobně jako sociální sítě. Jaký je poměr mezi tím, co facebook dává a co bere? Kolik „kamarádů“ online kompenzuje roztěkanost? Deset? Sto? Tisíc? „Hurá technoklima“ zatím nabourává málokdo. Jak se říká, ještě na to asi neuzrála doba.

    Divadlo

    Vlastně to ani opravdové divadlo nebylo – předávání ceny Příběhů bezpráví. Pozoruhodná a záslužná akce Člověka v tísni, kdy studenti sbírají příběhy pamětníků-hrdinů protikomunistického odboje a na školách se dále vzdělávají v tom, jak zločinný byl komunistický režim. Zločinný jistě byl a není radno nechat si jej lakovat na růžovo, ale přesto se nešlo vyhnout pocitu, že zatímco cílem projektu bylo udržet pro mladou generaci vzpomínky pamětníků živé a aktuální, étos undergroundu stejně jako jeho jazyk plíživě degraduje ve voskovou figurínu, havlovské ptydepe. Ono stokrát slyšené „u Vaška na Hrádečku“, jímž se chce především říci „ve správnou dobu na správném místě“ či ono mytické „a pak se Magor ožral a přijeli policajti“. Řečové figury, které postupně získávají na komičnosti a ztrácejí na obsahu. Na pódiu slavnostního večera v Lucerně vystoupilo pár středoškoláků a hovořilo o tom, jak si po setkání s pamětníkem více váží svobody a demokracie, ve které žijí, a já jim nevěřila ani slovo. Jako když za časů mé povinné školní docházky vozili po školách jako cvičeného medvěda partyzána z Druhé světové a my věděli, že prokázal statečnost. Jenže s naším světem a zkušeností to mělo pramálo společného. Co s tím? Ptát se, co může být smysluplným undergroundem dnes a tady. Tak.

    To druhé divadlo bylo opravdové. V pražském Studiu Hrdinů hráli Citového komedianta, hru na motivy života Julky Fučíka, a stálo to za to. Na rozdíl od vychvalovaného Dne Opričníka, skvěle zahraného divadla na zaručené téma, vás Citový komediant zbavuje komfortu zažité a osvědčené stylizace a tím vyzývá k interpretaci. Den Opričníka je o fenoménu ruské duše. Onoho velikášského, ubuleného, něžně krutého a vizionářského zvířete, o němž u nás už dlouho, alespoň generace třicátníků a starší, ví své. Fučík v Citovém komediantovi není hrdinou, ale ani antihrdinou či karikaturou, a schopnost balancovat na jakémsi pomezí, aniž by hra sklouzla k osvědčené přihrádce z výše jmenovaných, je obdivuhodnou devízou představení, zatímco Den Opričníka umožňuje utvrdit se v tom, co si jeden myslel už beztak. Právě to je možná jedním z důvodů jeho obrovské obliby. S Citovým komediantem se tak snadno nepopasujete, a právě ona nepohodlí vzbuzující absence snadné zařaditelnosti je tím, pro co si do divadla chodím především.

    Film

    Na prvním z úterků se současným českým dokumentem v branické kavárně Periferie představovala Helena Třeštíková svůj letošní časosběrný dokument Život s Kašparem. Mapuje osud divadelního režiséra Jakuba Špalka. Z dokumentu dýchá Špalkova cílevědomost hraničící s bezohledností vůči čemukoli mimo divadla, především ke vztahům. Tu pro mě symbolizuje věta, která ve filmu zazní v souvislosti se Špalkovým vztahem k jeho dcerám, s jejichž matkou se rozešel. Pochvaluje si, že vztah s dcerami funguje výborně a mimochodem utrousí: Vídám se s nimi jednou za měsíc, a ve mně to okamžitě zařve: To ti stačí? Alespoň z dokumentu se zdá, že ano. Na druhou stranu, někam to umělecky respektive kariérně dotáhnout nelítostný tah na bránu asi vyžaduje. Po projekci na to téma hovořím s Helenou Třeštíkovou. Vyjádřila se v tom smyslu, že ženy tvůrkyně takové bezohlednosti většinou schopné nejsou. Nemohou. Ty děti totiž z větší části zůstávají právě v jejich péči.


    Komentáře k článku: Petra Hůlová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,