Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Novátor, nebo bezradný chlapec?

    …opera potřebuje křídla, chce létat 
    teatrálnost opeře už nesedí – ona je více než pouze divadlo
    post-dramatické nás láká k post-opernímu
    a post- nezapomíná na pre-:
    humanismus zhudebnil myšlenku a dal jí podobu
    podoba se stala divadlem, dnes se stává designem
    proto nerežírovat, ale vizualizovat
    osvětlit lze všechno! nejlépe prostor
    pochopit lze jen málo – upřímně – nic…

    Pelleas: Hajnová, Sulženko

    Veronika Hajnová (Melisanda) a Jiří Sulženko (Golaud) FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Vzletná slova napsal Rocc, vlastním jménem Rok Rappl, v roce 2007 do programu k inscenaci opery Tomáše Hanzlíka Lacrimae Alexandri Magni. Byl to Roccův první velký režijní úkol v Národním divadle – po jednorázovém uvedení opery MrTVÁ v rámci Bušení do železné opony. Režie a design, stálo tehdy případně u Roccova jména – šlo totiž vlastně především o jakousi výtvarnou instalaci. Pochybuji, že si diváci zřetelně vybaví, o čem byla Hanzlíkova opera, spíš si každý zapamatoval siluetu lidské stopy zavěšenou v prostoru, zpěváky vystavené na vysokých empirech, oblečené v nadýchaných bílých kostýmech, na hlavách podivuhodné bílé chocholy. Jejich okázalá gesta a okázalé pózy. A samozřejmě Soňu Červenou – rudou postavu na koturnech, pateticky deklamující s tváří zakrytou jakýmsi štítem.

    Na první pohled možná novátorský, odvážný koncept operního divadla. Jenže je to opravdu více nežli jen filosofická teze, provokativní proklamace, jíž se snaží Rocc vymezit vůči tradici?

    A co nejspíše utkvělo divákům Roccovy ostravské inscenace Janáčkovy Šárky a Martinů Ariadny? Vsadila bych se, že růžový vůl a sytě žlutý pahýl stromu. Možná kožený motorkářský oblek Šárky, barevné suknice, trička a krunýře, nebo možná rudé svářečské brýle a rukavice: na jedné ruce červená, na druhé zelená. Ptát se, k čemu to všechno, asi není případné. Jsou to prostě volné asociace režiséra a výtvarníka v jedné osobě. Úkolem inscenátora není poskytovat divákům logické odpovědi a vysvětlovat příběh, ale provokovat jejich fantazii asociačním plánem, který to posunuje do dalších rovin, nikoli tedy abstrakci zkonkretizovat do psychologična logického příběhu. tvrdí Rocc. Na první pohled možná novátorský, odvážný koncept operního divadla. Jenže je to opravdu více nežli jen filosofická teze, provokativní proklamace, jíž se snaží Rocc vymezit vůči tradici? Rozumím tomu, že se Rocc brání jevištnímu realismu, že odmítá jednání pouze ilustrující text. Ale co skutečně nabízí místo toho? Interprety omezuje ve vyjádření psychologických motivací a citových hnutí, jak je pasuje více na výtvarné objekty nežli lidské bytosti. Jeho obrazy jsou přitom podle mě málo výmluvné, málo emotivní – především proto, že nabízí symboly buď nečitelné, nebo zas příliš banální. A nejinak je tomu bohužel i v jeho nejnovější inscenaci v Národním divadle.

    Pelleas a Melisanda – mříže, jablka, dopisy

    Golaud, vnuk krále Allemondu, zabloudí v lese a u studánky najde dívku jménem Melisanda. Ožení se s ní a přivede ji na hrad, kde žije též jeho mladší nevlastní bratr Pelleas. Pelleas a Melisanda se do sebe zamilují – je to jen hra dětí? Nebo milostná vášeň muže a ženy? Golaud v záchvatu žárlivosti Pellea zabije. Křivdil mu? Je Melisanda nevinná? Golaud marně hledá odpověď na tu otázku, marně lituje svého činu, když Melisanda při porodu jeho dcery umírá.

    Debussyho lyrické drama podle hry Maurice Maeterlincka je sledem setkání, v nichž lidé hledají cestu ke druhým i k sobě samým, intimních hovorů plných nezodpovězených otázek a náznaků, symbolických událostí: snubní prstýnek padá do studny, kůň se splaší v pravé poledne, holubice vylétají do noci, když se Melisanda z okna nahýbá k Pelleovi a on líbá její k zemi splývající vlasy…

    Maeterlinckovu hru poprvé uvedl režisér a výtvarník Aurélien Lugné-Poe (v Théâtre des Bouffes-Parisiens v roce 1893), inspirován symbolistickými malíři, v opozici k jevištnímu realismu, s důrazem na snovou atmosféru hry. Výtvarníci Lucien Jusseaume a Eugène Ronsin se pak k realismu v prvním provedení Debussyho opery (v pařížské Opéra-Comique) ovšem vrátili, na jevišti do detailu vykreslili hradní komnatu či sál. I dnes najdeme po světě inscenace, ve kterých se příběh odehrává ve velmi konkrétních měšťanských interiérech. A na jevišti stojí bytelné a zdobné kašny, jako v inscenaci Jonathana Millera z roku 1995, kterou nyní obnovila newyorská Metropolitní opera s Magdalenou Koženou v hlavní roli. Nicméně Debussyho­-Maeterlinckovy křehké obrazy od počátku provokují k symbolistickým řešením a ke kouzlení s barvami a se světlem. Výrazně výtvarně stylizované byly i poslední inscenace u nás: Kašlíkova-Nývltova v Národním divadle (1985) a Golatova-Malinova v Ostravě (1998).

    K vizuálně nejvýraznějším inscenacím současnosti patří samozřejmě ta Roberta Wilsona, vytvořená v koprodukci salcburského festivalu a operních domů v Paříži, v Madridu a v Barceloně. Přísně stylizovaný, „wilsonovsky“ zpomalený pohyb sólistů, „wilsonovské“ siluety před prosvíceným prospektem – jako by jeho inscenace Pellea a Melisandy byla tříhodinovým zpomaleným tancem, při němž máme čas obdivovat krásu pohybu a ladné pózy. A přeci i v této inscenaci je náznak balkónu či postele. A hlavně: jakkoli stylizované je herecké jednání, jasně vyznívají niterná hnutí postav a jejich vzájemné vztahy, touha či strach se přiblížit, dotknout jeden druhého…

    Rocc je v pražské inscenaci vlastně radikálnější – to když nechává všechny obrazy odehrát na rovné podlaze: žádný náznak konkrétního kusu nábytku, zdi, kašny. A především: Rocc často rezignuje na to, aby interpreti třeba jen naznačovali konkrétním gestem akci, o které se zpívá. Jako by byla jen v představách postav: motiv krásných Melisandiných vlasů tak třeba zmizel zcela a Pelleas jen stojí vedle Melisandy a lehce se jí doktne, když zpívá, jak její vlasy líbá, jak se jimi ovíjí… Melisanda se tu nesklání k Pelleovi z věžního okénka a Golaud tak poněkud nelogicky kárá svou ženu, aby se nenakláněla z okna, že vypadne. A tak postavy přicházejí, odcházejí, sedí, stojí na jevišti rozděleném sedmi oponami z vlasců – sedmi mřížemi. Rocc hovořil o záměru, aby se osoby nikdy fyzicky nepotkaly. Prý tak vyvstane aktuální společenské téma komunikace. Jenže realita je jiná: postavy sice někdy procházejí různými chodbami mezi oponami, ale nakonec se přeci jen často setkávají na forbíně. A také se jeden druhého dotýkají: Pelleas se s Melisandou opírají zády, obejmou se, Golaud kroutí ruku svému synovi Ynioldovi… Jako by se Rocc vlastně nemohl rozhodnout, jestli chce interpretům zabránit v setkání a přímé akci, či nikoli. V některých scénách se zcela stávají světlými skvrnami odrážejícími se v zrcadlové podlaze na forbíně. Jindy sehrají téměř realistickou akci.

    Rocc nazývá svou scénografii minimalistickou: jen mříže, světlo a několik symbolických předmětů. Symbol číslo jedna – skleněné jablko. Jako odkaz k prvotnímu hříchu? Ynioldovi se podle libreta zakutálí jablko do skal. Ale je to důvod, aby se stalo právě jablko oním nejexponovanějším symbolem večera? Prý má představovat tajemství – ale jak to má divák poznat? Nakonec je to jen krásný výtvarný objekt, jak zlatavě svítí uprostřed tmavého jeviště. V druhé půli skleněná jablka pokryjí celou forbínu – ano, efektní. Ale nic víc. Symbol číslo dva: dopis. Pelleas na začátku dostává dopis od umírajícího přítele. Ale u Rocca je dopisů více. Jeden si Melisanda čte, když jí Pelleas vyznává lásku. V dalším (nebo tomtéž?) si čte Golaud, když Melisanda umírá. Co znamenají?

    Podoba kostýmů má podle Roccových slov znázornit stereotypní společnost nebo kulturu. V příběhu je totiž velmi silný systém království, které je jaksi dekadentní ve svém očekávání smrti krále. Je v něm zaběhnutý pevně narýsovaný řád snažící se o regenerační obměnu a do toho vstupuje cizí prvek v podobě Melisandy. Je mi líto, ale nestačí obléknout Golauda do uniformy a jeho matce připnout šerpu, aby tak skutečně vznikl dojem nějakého pevného režimu. A jak se liší od této společnosti Melisanda, kterou Rocc oblékl do neforemného pláště a navlékl jí červené rukavice, které nepříjemně evokují nejspíše uklízečku?

    Je mi líto, ale jsou to vše jen prázdná slova, stejně jako konstatování, že hostující Philippe Do v roli Pellea se má stát vnější příchozí energií. Rocc věří, že má natolik charismatické herce, že dokážou své kouzlo prodat i jednáním bez akce. Ale myslím, že jim nedal šanci, aby skutečně projevili individualitu. Možná je Melisanda Kateřiny Jalovcové trochu spontánnější a koketnější nežli upjatá Melisanda Veroniky Hajnové. Ale spíš jsou všichni jen figurky na šachovnici. A Roccovi jako by chyběl opravdu jasný plán, jak s nimi pohybovat, aby skutečně něco sdělily, vyjádřily. Po chvíli tak nutně nastoupí nuda – a nepomůže ani to, že obě představitelky Melisandy, Philippe Do, Jiří Sulženko jako Golaud a Yvona Škvárová jako Geneviève zvládají nezvyklé party obdivuhodně. I Kristián Kašpar, chlapec s průzračným sopránkem, se s rolí Yniolda vyrovnává statečně. Jen František Zahradníček v roli Arkela zoufale distonuje. Možná kdyby hudební nastudování Jeana-Luca Tingauda bylo temporytmicky a dynamicky ještě barvitější, kdyby dokázal z proudu nedořečených vět, motivů, pauz a vytrysknutých emocí vykouzlit více napětí… Ale ani to by nic nezměnilo na tom, že Rocc nedokáže diváky dílem provést, ani okouzlit obrazy, které mu nad ním možná vyvstávají.

    Kateřina Jalovcová jako Melisanda

    Kateřina Jalovcová (Melisanda) FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    La Dafne – Roccova pravá tvář?

    V programu k inscenaci Pellea a Melisandy nechal Rocc otisknout svou fotografii, na které má tvář natřenou na stříbrno. Sám ze sebe též učinil výtvarný objekt… Mám dojem, že Rocc je vlastně takové velké dítě, které dokáže vytvořit velmi zábavnou a vtipnou inscenaci, když stojí tváří v tvář dílům Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara – dílům, která v sobě mají příjemnou dávku recese a tak trochu pubertálního humoru. Naposledy to předvedl v Brně při inscenování La Dafne: vzniklo něco mezi prostorovou instalací, happeningem a divadlem. Vtipná inscenace, přetékající životní energií.

    Jako by ale Rocc zatím nedorostl k tomu, aby se dokázal svou imaginací zmocnit velkých děl operní literatury, aby srozumitelně a působivě zprostředkoval svůj pohled na ně. Na díla, která – co naplat – obsahují silné příběhy, dramata, emoce. Rocc je tedy podle svých slov nechce vysvětlovat, chce se nechat unášet asociacemi. Nemine se ale při takové tvůrčí metodě nutně s dílem? Nezůstane často jen na povrchu? A ještě: asociace jsou vždy do značné míry privátní. Může se tedy opravdu dorozumět s diváky?

    Národní divadlo Praha – Claude Debussy: Pelleas a Melisanda. Dirigent Jean-Luc Tingaud, režie a scéna Rocc, kostýmy Rocc a Miroslav Sabo, světelný design Rocc a Pavel Kremlík, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Pavel Petráněk. Premiéry 30. září a 2. října 2012 v Národním divadle.


    Komentáře k článku: Novátor, nebo bezradný chlapec?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,