Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pařízkův nový pokus o střední Evropu

    Papír hoří a zapálil svět. Noviny sloužily k podpálení světového požáru… (Karl Kraus)

    Kauza Schwejk

    Peter Fasching, Ivana Uhlířová a Martin Baum jako bizarní válečný tribunál FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Nad dosavadními jevištními přepisy světově nejpopulárnějšího českého románu jsem netrpěl rozpaky opravdu jen výjimečně (rozpaky se nevyhnuly ani velkým režisérským jménům, Janem Grossmanem před třiceti lety na Vinohradech počínaje a Robertem Wilsonem nedávno v Národním divadle konče). U naprosté většiny nekonečně se táhnoucích dramatizací Švejka jsem se v duchu utěšoval: jaké štěstí, že Hašek svůj román nedopsal. Pokud mě paměť neklame, snad jen u adaptací Miloše Hynšta a Zdeňka Hedbávného (1980/1982) či Zdenka Potužila (1980) se dalo mluvit o živém, současném, nikoli mrtvolném, nudném a akademickém divadle. Zatímco posledně jmenovaný kdysi namnožil titulní postavu do čtyř exemplářů, Dušan D. Pařízek se naopak ve své adaptaci úryvků z Haškova románu obešel bez Švejka úplně.

    Kauza Schwejk

    D. D. Pařízek v Kauze Schwejk namíchal téměř všechny národní ingredience stařičkého mocnářství FOTO VIKTOR KRONBAUER

    ŠVEJK BEZ ŠVEJKA?

    A obešel se bez Švejka opravdu? V inscenaci Kauza Schwejk se sice o Švejkovi od počátku „pouze“ mluví, jeho příhody a vývody se porůznu citují, avšak samotný Švejk se v inscenaci, pravda, fyzicky nevyskytuje. Ale přece je tu po duchu přítomný, možná víc než v kterékoli dosavadní jevištní či filmové adaptaci. Je rozpuštěný do tří českých postav inscenace jako téma a pro další postavy – představitele moci – jako trauma. Neboť čeští účastníci dění tu přebírají základní Švejkovu funkci v románu: být věčně drhnoucím, protože nikdy nerozemletým, a tudíž nezničitelným zrnkem písku v jinak hladkém soukolí (dodejme každého) mocenského aparátu. A z titulu téhle po výtce klaunské funkce vyplývá i šance být i nevysychajícím zdrojem situační a slovní komiky.

    Dobrého vojáka Švejka se v Pařízkově inscenaci za to, že byl přistižen, kterak se „dobrovolně“ a „bez nátlaku“ oblékl do ruské uniformy, chystá soudit bizarní válečný tribunál – tzv. náhlý soud. A my sledujeme vlastně jen přípravy tohoto soudu a rekapitulace Švejkova jednání. Mimochodem, ne nepodobně kdysi chtěli postupovat Voskovec a Werich v chystané filmové adaptaci Haškova románu, kdy všechno, včetně slavné budějovické anabáze, retrospektivně odvíjeli od vyšetřování četnického strážmistra Flanderky z Putimi, stiženého chorobnou špionomanií. (Filmovou povídku i její realizaci na Barrandově – s Werichem v titulní roli – už měli před Únorem 1948 schválenou, dokonce i s datem předpokládané premiéry v listopadu 1948. Inu, o co všechno nás Vítězný únor připravil, se někdy dozvídáme až po tři čtvrtě století…)

    I u Pařízka je tribunál „náhlého soudu“, chystající se probírat Švejkovy velezrádné rejdy, složen výhradně z postav románu. Všemu tu hromovládně velí generál Fink von Finkenstein, jehož jedinou vášní – jako má někdo koníčka sbírat krabičky od sirek, bylo okamžitě provinilce věšet, pokud možno pět minut po skončení soudu (považoval věšení za něco prostého a přirozeného, za jakýsi denní chléb… Když dal pověsit učitele, učitelku, popa nebo celou rodinu na základě svého náhlého soudu, vracel se pak klidně do své ubikace, jako když se spokojeně vrací z hospody domů vášnivý hráč mariáše…). Tohoto bohorovného, ubuovsky bodrého grázla a superzupáka suverénně v inscenaci hraje i zpívá Martin Baum – a to včetně fascinujícího, až k slzám procítěného tenorového přednesu české hymny „Kte domóf můůúj“, kterou mu šplhoun Biegler okamžitě servilně překládá do němčiny. Baumova postava ovšem cituje z Haškova románu kdeco a kdekoho, mj. i majora Wolfa, feldkuráta Otto Katze i plukovníka Krause von Zillergut, stiženého pokročilým fachidiotismem.

    K ruce má Fink již zmíněného, ve svém kariérismu možná ještě nebezpečnějšího kadeta Adolfa Bieglera (do jeho partu se vejde i Haškův paranoidní četnický strážmistr Flanderka). „Sdruženou“ kadetovu postavu ztvárňuje velmi věrohodně Peter Fasching, který zaujme také jako málem folkový zpěvák s kytarou, mj. zhudebněním surreálného Haškova „snu kadeta Bieglera“, jenž je snovou kvintesencí vojenského hovadismu. A konečně třetím, pro změnu mírumilovným přísedícím u soudu je nadporučík Lukáš(ová) – Ivana Uhlířová. I její postava je složena z citátů více postav z románu, byť u ní nakonec převáží Lukášova chronická slabost pro opačné pohlaví, tedy v případě Uhlířové pro Maďara Kákonyiho, nikoli pro jeho paní.

    Jako čeští svědci jsou k soudu nad Švejkem předvoláni jednoroční dobrovolník Marek (Vladimír Javorský) – už u Haška jde de facto o autorova mluvčího a o jednu z opravdu minima kladných, nekarikovaných postav románu, jenž je jinak spíše přehlídkou kreatur) – a účetní šikovatel Vaněk (Jiří Černý), který je v inscenaci mj. i zuřivě xenofobním sapérem Vodičkou. Do dění ovšem z hlediště vehementně vpadne i žárlivý maďarský majitel železářství v Soproni Guyla Kákonyi (Gábor Biedermann), jemuž už v románu Švejk omylem doručí milostné psaníčko nadporučíka Lukáše, určené pro jeho krásnou paničku (po zpackání své mise lásky bere vinu za dopis hrdinně na sebe, jak známo, sám Švejk). Především však postava Kákonyiho jak v románu, tak v inscenaci slouží svou chrlenou maďarštinou jako vítaná pastva, skvěle připravená pro notorického uhrožrouta a šovinistu Vodičku (Jiří Černý).

    A máme tu pěkně pohromadě namíchané téměř všechny národní ingredience stařičkého mocnářství, a s nimi též základní tvárný prostředek, východisko i průběžné téma inscenace, totiž téma jazykového nedorozumění.

    Kauza Schwejk

    Peter Fasching jako Biegler zaujme i jako folkový zpěvák FOTO VIKTOR KRONBAUER

    SLOVA TVOŘÍ POSTAVY

    Zdánlivě nic nového pod sluncem. Už ve vídeňském kabaretu Literatur am Naschmarkt hrála se ve třicátých letech slavná scénka Pohár vody v Bosnisch-Brodě, kde chorvatský přednosta, maďarský výpravčí vlaků a rakouský pokladník tak dlouho nerozumí žádosti českého vojína o sklenici vody, až tento vyčerpaný infanterista 92. pěšího pluku umře žízní. U Pařízka jde ovšem o pokračování jeho soustavné reflexe fenoménu střední Evropy, kterou skrze autory jako Musil, Kafka, Bernhard, Schwab nebo Karl Kraus nadějně začal – a chystaným Haškem nedokončil – už v pražské Komedii. A teď se mu povedlo u Schwejka přesně to, na čem v Praze ztroskotal Wilson: právě skrze téma jazyka, mediální fráze a „řeči války“, tvořící postavy (nikoli naopak), jazyka, plodícího nedorozumění od těch banálních až po náhlé soudy a válečné masakry, objevil a funkčně využil společného jmenovatele dvou velkých, souběžně vedle sebe vznikajících a jako celek absolutně neinscenovatelných děl 20. století: Osudů dobrého vojáka Švejka (1923) a Posledních dnů lidstva (1922).

    I při všech rozdílech, daných odlišnou vstupní referenční perspektivou (vídeňská „okružní třída“, resp. kavárna, a plebejská pražská ulice, respektive hospoda), a navzdory Krausovu kosmicko-apokalyptickému rámci, který u Haška nenalézáme, obě díla, v nichž je válka viděna nikoli z fronty, ale z jejího byrokratického zázemí, se sobě podobají jak vejce vejci. U obou autorů je právě byrokratické zázemí války – chcete-li „jazyk války“ – nikoli jejím důsledkem, ale příčinou. Haškův plukovník von Zillergut, vědecky i u Pařízka přednášející idiotské samozřejmosti, by od hodiny mohl u Krause přednášet v lazaretu simulantům o strategické důležitosti salutování, na němž závisí výsledek války, jako to činí takřka identickými slovy Krausův plukovník von Drahtverhau. U Krause je Švejkem, který se rozbrečí při kázání polního kuráta při slavnostní mši v katedrále, fejetonista Hans Müller. Nebezpečný hochštapler Biegler, zamilovaný do války a předpisů, má zase zjevnou analogii v Krausově zmilitarizované blbce Schalekové. A Krausův notorický rejpal Nörgler reprezentuje přesně stejný, středoevropsky ironický postoj ke zbyrokratizovanému světu, k „velkým“ dějinám i nevymýtitelným národním šovinismům, jakým je u Haška (i u Pařízka) věčný potížista Marek. U Pařízka toto klaunské zrnko v soukolí moci neobyčejně přesně, a na mé repríze s obrovským ohlasem u publika, ztělesňuje Vladimír Javorský, jemuž bych směle udělil Oskara za vedlejší(?) roli.

    Jediné, co Pařízkovi – vzdor několika vynikajícím „záchranným“ momentům slušivě kostýmované Ivany Uhlířové – beze zbytku nevychází, je genderové zmatení v postavě Lukášové. Ve scénách u soudu posun díky šarmu herečky jakž takž ještě funguje. Zato v rozsáhlé epizodě se žárlivým Guylou Kákonyim se sice získává jako přidaná hodnota motiv pro zupáky nepřijatelné „jiné“ sexuální orientace, ale co naplat: ztrácí se tu základní báze epizody, jíž je chronické a nevyléčitelné Lukášovo sukničkářství. Marně jsem si lámal hlavu, proč nemohla zůstat Uhlířová Lukášem…

    Vcelku ale jde asi o nejlepšího, nejživějšího, protože nejaktuálnějšího jevištního Švejka v mém diváckém životě.

    Studio Hrdinů, Praha, v koprodukci s Wiener Festwochen, Theater Bremen – Jaroslav Hašek, Dušan D. Pařízek: Kauza Schwejk. Režie a scéna D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, dramaturgie Roland Koberg, light design Krisha Piplits. Česká premiéra 26. listopadu 2015. (Psáno z reprízy 29. listopadu 2015.)


    Komentáře k článku: Pařízkův nový pokus o střední Evropu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,