Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Parazitismus a solidní výzkum aneb Když dva dělají totéž

    Není zrovna obvyklé, aby se o některém herci 65 let v podstatě mlčelo, a najednou, v jednom roce, o něm vyšly hned dvě biografie. Řeč je o herci Čeňku Šléglovi. Jelikož mám důvodné podezření, že ta druhá, jež se sama nazvala „románem“, hojně a ne vždy přiznaně čerpá ze zdrojů té první (a v případě další publikace, tentokrát o Adině Mandlové, tentýž autor parazituje dokonce hned na dvou již vydaných titulech), nepovažuji tento zvláštní souběh vůbec za náhodu.

    Jak příběhy solidně dokumentovat

    Svědomitý sběratel dokumentů, badatel a dlouholetý popularizátor komiků minulého století Jaromír Farník napsal spolu s Radkem Žitným knihu se třemi názvy a jedním tématem: Čeněk Šlégl, Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku, Dvě tváře herce, režiséra a scenáristy. Autoři se pustili do nelehkého úkolu. Poté, co plasticky charakterizovali Šléglův umělecký vývoj a přesně vymezili jeho herecký rodokmen (Miloš Nový, Jára Sedláček, Jiří Steimar), zakousli se do jablka z nejkyselejších. Ač profesí nikoli historici, nebáli se na základě ověřených historických faktů podívat se kriticky na rub jedné kolaborantské legendy. Šlégl bývá v nesčetných hereckých memoárech i seriózních historických pracích zcela jednoznačně, a zdálo se i průkazně, vykreslován jako přesvědčený nacista, kolaborant a antisemita, takže jeho poválečné věznění a odsouzení k doživotnímu uměleckému nebytí se obecně zdálo být spravedlivé (jevilo se to tak po léta v zásadě i mně, jako monografistovi Šléglova nejdéle sloužícího šéfa, Vlasty Buriana). Nyní se ukazuje, že pravda není vždy tak jednoduchá, jak bývá tradována, a že se otevře jen tomu, kdo je sám otevřen paradoxu. Farník s Žitným vůbec nepopírají (ba naopak zevrubně probírají) všechna Šléglova „provinění proti národní cti“. A to, ať jde o svědecky potvrzené, jednostranně proněmecké výroky z doby okupace, o hercovo dočasné členství ve Vlajce nebo o opakovanou účast na pronacistických rozhlasových skečích (v knize publikují Farník s Žitným jako zvlášť odstrašující příklad skeč, bezostyšně plagující Voskovce+Wericha, mj. i s otřesnou parodií na Pochod stoprocentních mužů – Protože my jsme stoprocentní židi / Za Beneše jsme směli trávit lidi / My máme drzost Roosevelta / A tupost Beneše Édy…). Na rozdíl od většiny ostatních historiků se však Farník s Žitným snaží propátrat příčiny tohoto pro mnohé nepochopitelného a nápadně změněného hercova chování (připomeňme si, že před válkou, a to přinejmenším až do Mnichova, se Šlégl doložitelně profiloval jako uvědomělý Čech a vlastenec). A docházejí na základě věrohodných dokumentů a svědectví k překvapivému, ale seriózně podloženému závěru, že Čeněk Šlégl své náhlé pronacistické i antisemitské postoje pouze dovedně, teatrálně a mimořádně účinně předstíral, aby zachránil zcela konkrétní lidské životy: totiž život dcery Blanky a židovského zetě Arnošta Weisse (poté i ohrožený život židovské vnučky). Měl úspěch – podařilo se mu své blízké mj. vyreklamovat dokonce i z rukou gestapa. Nebylo to ovšem zadarmo, bylo to za cenu fatální ztráty toho nejcennějšího, totiž občanské cti. Svůj lidský i umělecký kredit a de facto i život tento herec vědomě obětoval, až k hořkému konci, aby druzí mohli žít. Tento strhující příběh podávají Farník s Žitným bez stopy nějakého umělého vyviňování, sentimentalizování či laciného moralizování portrétovaného. Ponechávají na čtenáři, ať si z předložených faktů dotvoří nejen vlastní názor, ale i vlastní příběh a portrét rozporuplné lidské bytosti, která se jako osoba veřejně činná nesporně provinila, ale která stejně nepopiratelně o to víc po zbytek života trpěla (Šlégl prožil posledních 25 let svého života v nepředstavitelné bídě, živil se, ač trpěl neduhy páteře, mj. roznáškou uhlí, prodejem obrázků po restauracích a dalšími podřadnými pracemi). Kniha nese všechny znaky seriózní práce s prameny, má odkazový poznámkový aparát, soupis literatury, pramenů (mj. osmi veřejných a dvou soukromých archivů), záznamů vzpomínek a osobních výpovědí současníků, samozřejmostí je jmenný rejstřík.

    Takřka žádným z kladů předchozí publikace se bohužel nemohou vykázat práce Václava Junka, věnované jednak Šléglovi (dále ČŠ) a jednak Adině Mandlové (AM). Nakladatelství XYZ na záložce vyhrožuje, že autor chystá ještě další biografie, věnované „nezapomenutelnému“ Vladimíru Menšíkovi a Jánu Roháčovi. Vím, že je nemožné bránit ve svobodné společnosti komukoli, kdo k tomu evidentně má stejně velkou chuť jako nulové předpoklady, aby vrhal na trh nová a nová díla slovesné povahy. Pokusím se tedy aspoň stručně a ve vší slušnosti – když už tu samaritánskou službu autorovi neposkytli v redakci – zopakovat důvody, proč by se měl autor, zůstane-li u své metody psaní, věnovat napříště jiné činnosti než spisbě historických knih.

    Jak na příbězích parazitovat

    Za prvé je tu slovesná topornost, křiklavě kontrastující se záměrem stvořit jeden z nejobtížnějších slovesných druhů – román. Autor v případě Čeňka Šlégla nám dle vlastních slov nepředkládá žádnou obvyklou životopisnou knihu o jednom českém herci, a už vůbec ne, dodá štítivě, žádnou teatrologickou studii, která by snad měla uspokojit případné izolované krasoumné odborníky (ČŠ, s. 9). Ty nemá vůbec Junek rád (asi tuší proč), proto je neustále preventivně umisťuje do izolace: falešní estéti, kavárenští povaleči, uživatelé zcela izolovaných slonovinových věží, a vůbec zamindrákovaní žvanilové, jimž naštěstí nebývá obecně nasloucháno. Bylo tomu tak tenkrát a je to stejné dodnes. Bohužel! (ČŠ, s. 83: není-li jim naštěstí nasloucháno, proč potom to bohužel?). Totéž i ve zbytečné, uměle vycpané knize o Adině Mandlové (ty vycpávky se týkají většinou výkladu všeobecně známé historie, architektury, hoteliérství, prvorepublikové noblesy, karlínské operety, Lucerny a vystoupení Lídy Baarové v lidsky neskonale protepleném kinosále), v knize, jež kromě dávné vzpomínky na letmé setkání s Adinou z poloviny šedesátých let ve Francouzské jídelně hotelu Esplanade a kromě marného pokusu setkat se s umírající hvězdou na Dobříši nepřináší k tématu nic, co bychom vtipněji nečetli už jinde. Například u Mandlové samotné (zmíněná dvě setkání/nesetkání jsou snad jediným nikde neopsaným osobním vkladem autora). Nuže, i v této knize si skrze nenáviděné izolované intelektuály vyřizuje Junek účty dokonce se současnou kinematografií, z níž jsou prý uneseni pouze nanicovatí estéti a průhlední snobové, zatímco lid jim nijak výrazně netleská (AM s. 148), zato prý právem tleská profesně dokonalým filmům Zdeňka Trošky…, na rozdíl od leckterých lichých estétů (AM, s. 245). Junek si ovšem plete žánry – předstírá, že o Šléglovi napsal román, a přitom neustále mluví o antické tragédii, šermuje peripetiemi katarzemi, aniž je zná: Jako v každé tragédii, hodné toho nazvání, i v životním příběhu Čeňka Šlégla na pravém místě a především rytmicky včas (?) přišla katarze (tou katarzí myslí Junek na str. 209 neznámo proč konec 2. světové války). Junkovi se ahistoricky pletou do rádoby prvorepublikového způsobu myšlení Šlégla či Mandlové módní obraty (Teď zas my…, pomyslel si Čeněk. A přesně o tom to dneska celé je, panstvo!, s. 18; …a to ošidné aroma jej dostalo, ČŠ, s. 44; Cestu nahoru si dovedl vychutnat… A dovedl si to nádherně užívat, ČŠ s. 87; To zde však neřešme, AM s. 225). Výšiny z vazby, absentující podměty i předměty, motanice předložek, zájmen přivlastňovacích i ukazovacích, vadné pády, neproniknutelné houštiny nekonečných přívlastků pěchovaných před předmět, tyto všechny znaky pokleslé žurnalistiky nejsou tu občasným úletem, ale normou.

    Za druhé je tu enormní množství chyb a omylů, jejichž podrobný výčet a vyvrácení by vydaly na stejně tlusté knihy jako ty, jež tu recenzujeme. Autor, který se honosí znalostí Lucerny a její historie, posune založení předválečného Hašlerova Kabaretu Lucerna o 8 let a umístí jej časově až od konce Velké války (ČŠ, s. 169); Šamberkovo Jedenácté přikázání přisoudí kunsthistorikovi V. V. Štechovi (kterého si navíc plete s dramatikem V. Štechem, ČŠ, s. 58); filmového historika Petra Bednaříka, z jehož celkem krátkého textu cituje, aniž uvede, kde ho vzal, pro změnu překřtí na Pavla Bednaříka (AM, s. 146). Ještě hůře dopadá režisér Jindřich Honzl, kterého, ač zemřel nemocen přirozenou smrtí, Junek zasebevraždí (…sebevraždy režisérů Frejky a Honzla a později vynikajícího herce Jiřího Plachého, AM s. 154). Co je proti tomu fakt, že v soupisu literatury schází základní tituly o kolaborujících filmařích (Lukáš Kašpar, Petr Bednařík); že mou práci Věc: Vlasta Burian přisoudí Junek namísto nakladateli knihaři Halfarovi a posune vydání o 5 let. Nebo že v soupisu Šléglových rolí (důvěryhodně dokumentovaných, ČŠ s. 233), jenž údajně vznikl podle podkladů Farníka, naseká Junek tucty chyb (plete jména postav se jmény autorů (Ve víru vášně), filmového Burianova Barona Prášila přisoudí jako neexistující jevištní roli Šléglovi (Děti v notesu), stěhování Burianova divadla z centra na Smíchov a zpět posunuje o tři roky dozadu, namísto Burianova divadla v Adrii si vymýšlí fiktivní scénu Grand Restaurant U Zlaté kapličky (V páře), kocoura v názvu Kästnerovy hry (Když kocour není doma) přemění na kohouta, domnívá se, že v Osvobozeném divadle V+W uvedli frašku Sonny Boy atd.

    Ještě horší jsou omyly interpretační. Junek nás v laických historických exkurzech poučuje např. o tom, že volby v roce 1946, kdy byly nejsilnější předválečné strany zakázány a neexistovala politická opozice, byly plně demokratické a jednoznačně nezpochybnitelné (AM s. 139). Snad vůbec nejhorší jsou však mystifikace u Šlégla: hned v úvodu nám jej vylíčí jako ješitného naboba, zamilovaného do lesklého přepychu (nový BMW), a tím si ho pěkně připraví pro budoucí roli kolaboranta, jíž pak vylíčí sytými barvami: …toho dne se v těžkých bolestech narodilo monstrum – kolaborant Vincenc Schloegel… (ČŠ, s. 137). Horko těžko se mu ovšem do této role napasuje fakt sebeoběti ve prospěch nejbližších: A tak se stalo, že překročil svůj nejnovější Rubikon… K původnímu členství ve Vlajce a ke svému potupnému životu aktivisty tak celkem už bez skrupulí připojil přímou aktivní spolupráci s gestapem. Načervivělé a nahnilé ovoce toho se ovšem dostaví: v podobě tak kýženého propuštění obou „jeho lidí“ na svobodu. Blanka vyjde z vězení a Arnošta také pošlou šupem z Terezína domů (ČŠ, s. 137 a 194).

    Málem jako hlt pramenité vody působí tak v celé knize o Šléglovi snad jediná věcně, spravedlivě a hlavně česky napsaná pasáž úvodní, která je ovšem z pera Pavla Holíka, spoluzakladatele Společnosti Vlasty Buriana…


    Komentáře k článku: Parazitismus a solidní výzkum aneb Když dva dělají totéž

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,