Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pacifická historka, která přerostla prst boží

    Pavel BryczZnáte to. Po celodenní honičce si prostě potřebujete tak ňák jako dáchnout. A může to být třeba i ujetej únik někam, kde o celé té naší slavné civilizaci nesmýšlejí zrovna lichotivě.

    Mě už nějaký ten pátek baví odpočívat po perné práci třeba jako divák v divadle. A jestliže tím divadlem je pražský Činoherní klub a nehraje se nic umolousanýho, ale Martin McDonagh se svým talentem na situace a dialogy jak ze Shakespeara, aspoň kdyby byl Will stejně nápaditý a odvážný současník, jako je nyní klasik, není co řešit.

    Zvlášť, když McDonaghovu novinku přeložil a režíruje opět stejně jako autorův chef – d’ouvre „Osiřelý západ“ Ondřej Sokol a v roli dalšího nehorázného hrdiny, který i největší bejkárny a surovosti zvládá s výrazem něžného mamlase a srdcerváče, se objeví Marek Taclík.

    Ale až nyní, kdy na koleně píšu tyto reflexe z představení Ujeté ruky ze Spokane, mi dochází, jak mě vtipálek osud zase jednou nasměroval. Ten den jsem totiž řešil celý den nohy. Ne jako pedikér, obuvník, žádný ortopéd ani jako akademický sochař, a už vůbec ne výrobce protéz, prostě jsem měl plné ruce práce s tím, jak vyřešit, že jeden paraolympionik, kterému něco schází, má popřát dvanácti misskám, aby na soutěži Miss ukázaly něco krasopisně dlouhého, co jim rozhodně nechybí. A celé to mělo být v duchu bohyně vítězství a krásné tak, jak krásné jsou naše zítřky, aspoň v televizi.

    Inu, reklamní textaři takové věci dělávají. Však mi to taky Marek Taclík kdysi vyčítal, že jsem od umění přešel ten pomyslný chodník na druhou stranu. Ale to už je hodně dávno. Teď si můžeme podat své ruce a nohy na smíření.

    A že je toho mnoho k podávání, i když si odmyslím dlouhonohé missky, zjevně při představení bije do očí.

    Postava bílého pistolníka a rasisty, jakéhosi posedlého kapitána Achaba, jehož Marek Taclík s bravurou hraje a jemuž trampové nechali ujet ruku před jednadvaceti lety nějakým zrychleným Pacifikem, aby mu na rozloučenou jeho vlastní ručkou zamávali, má totiž rukou plný kufr.

    Ale nebudu prozrazovat gagy, protože sám nesnáším, když ve filmovém traileru vystřílejí všechny skvělé záběry a ve filmu pak už vám dají jen takovou nanicovatou rekapitulaci. A Ujetá ruka je film. Brutální střihy naprosto nově osvěcují situaci, pouhé čtyři postavy jsou čtyři blázni v kleci. A i když jen černý kluk a jeho bílá holka jsou připoutaní opravdovými želízky k topení, ve skutečnosti sebou trhají jako lišky v železech vlastně všichni.

    Taclíkův zápas s matkou, která vstala z mrtvých, po telefonu je prostě skvostný. Takový dialog Hamleta s královnou. Ale mluví jen jeden, nebudu prozrazovat který…

    A trenkař recepční v hotelu, který nenávidí hotel, sebe a mudruje o střílečkách ve školách, se svou pošahanou láskou k lapeným gibonům, je takové nastavení zrcadla nám, chytrým opicím, že jsem odvolal, co jsem si až do jeho monologu o prstu v gibonově kleci o nové hře McDonagha myslel.

    Považoval jsem ji za pouhý studentský humor, recesi, skvostně napsanou, ale bez shakespearovského ponoru do kosmu psychiky těch lidí, kteří jsou sami sobě vzdálení.

    Ten ublížený kapitán Achab ve mně vrtěl hlavou a říkal: Jistě, je to fajn, ale je to jen prdel… Osiřelému západu to nesahá ani po koule.

    Ale pak mě dostal. Všechno od šíleného gibonovce až po strhující finále bylo takové, že ještě teď tleskám.

    Nohama, rukama. Co jich mám k dispozici…


    Komentáře k článku: Pacifická historka, která přerostla prst boží

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,