Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Otřepal se OST-RA-VAR z loňského nezdaru?

    Po loňském hodně rozpačitém průběhu OST-RA-VARu prý organizátoři uvažovali o zrušení, či se jej do budoucna zdráhali konat každoročně. Seběhlo se vše jen „statisticky“, nebo šlo o hlubší symptom krize ostravských divadel? Letošní osmnáctý ročník proběhl nakonec úspěšně, takže loni bylo ve hře spíš to první. V jeho rámci jsme se mohli seznámit nejen s výsledky práce tří ostravských divadelních „domů“, ale opět jsme se také setkali se zdejšími výraznými hereckými osobnostmi (často v několika rolích) a znovu jsme si mohli ověřit režijní rukopis známých scénických tvůrců.

    Začnu u Bezručů, jejichž nabídka mi přišla nejvyrovnanější. Při inscenování Beckettova Čekání na Godota je nesnadné pojednat obě hlavní postavy tak, aby bez zbytečných ztrát předaly divákům autorovo „absurdní“ poselství o nesnesitelně lehké blízkosti nebytí a vůbec nahodilosti lidské existence. Klaunství je jistě jednou z nezbytných součástí výbavy postav obou clochardů-bezdomovců, ale nelze je jednostranně rozehrávat na úkor těch druhých. V tomto ohledu je Estragon Norberta Lichého méně „ukázněný“ než introvertní Vladimír Dušana Urbana, ale oba své party místy rozehrávají skvěle, včetně několika vtipných nápadů, patrně mimo protokol, takže rozhodně nejde o akademickou nudu. Obávám se, že se režiséru Štěpánu Páclovi nepodařilo s nimi dostatečně skloubit a sladit obě další postavy – „pána“ Pozza a jeho „raba“ Luckyho. Jejich vpadnutí na scénu nemá při všem rámusení potřebnou říznost až krutost; navíc slova Pozzova absurdního zjevení postrádají v nevýrazném podání Kateřiny Krejčí barvitost a naléhavost.

    Nejslabší bezručovskou inscenací byl patrně Klub outsiderů známé německé autorky Felicie Zellerové. Jde po mém soudu o kus s prošlou záruční lhůtou – což se pozná nejen podle zastaralého typu počítače v „kanclu“ přecpaném uměle zaměstnanými lidmi. Ti se, nemajíce do čeho píchnout, občas kočkují, a vzniká tak prostor i pro kupu estrádních legrací, které uměl nejlépe „prodat“ Lukáš Melník. Tentýž herec však vyrostl nejmíň o dvě třídy v Havlíčkových Petrolejových lampách nastudovaných ve Velíškově a Rajmontově úpravě, kde mu byla svěřena role Pavla Maliny, muže stiženého příjicí a s ní spojenou rychle postupující demencí. Režisér Martin Františák prokázal už poněkolikáté šťastnou, ale zároveň i pevnou ruku při výběru her nebo při adaptaci románových děl z života selského stavu či maloměsta odehrávajících se zhruba v období kolem počátku minulého století. Uměřená scéna, na níž některé výjevy připomínají fotografie ze starých časů, nedává vyniknout jen Melníkovi, ale především Sylvii Krupanské v roli pozdější Malinovy ženy Štěpánky. Krupanská ztvárňuje úděl své postavy se zvnitřnělými a úspornými gesty nenápadné heroiny. Herecké obsazení Petrolejových lamp nadto nemá jediný slabý článek.

    Nabídka činohry Národního divadla moravskoslezského byla nejpočetnější (pět opusů), ale obešla se bez výraznějšího scénického díla, které by přesahovalo lepší průměr. Za ně by bylo možné označit inscenaci hry Davida Jařaba Za vodou (Dokud nás smrt…), s podtitulem Syrový western z Prajzské, nastudovanou Štěpánem Páclem. S výslovným přihlédnutím k faktu, že se dotýká živého a citlivého tématu spojeného s životem obyvatel Hlučínska, kteří po mnichovské dohodě a připojení k hitlerovskému Německu v roce 1938 přijali říšské občanství, a vztahovala se na ně, podobně jako na Němce ze Sudet, branná povinnost – a po válce stejná ostrakizace. Všem zainteresovaným se podařilo vytvořit věrohodné obrazy, které však postrádají strhující sílu podobenství.

    Divadelně přesvědčivější byla Večeře, dramatizace románu Hermana Kocha s podtitulem Hodokvas kořeněný vraždou. Dva bratři, z nichž jeden je politikem, probírají s manželkami „kontroverzní“ chování dětí – nad pravdou zvítězí spolčenost se zločinem a klanové tutlání. Slušné herecké výkony rodičovské dvojice převyšuje Václav Klemens v roli Manažera svým neodolatelným způsobem, jakým ohlašuje jednotlivé vybrané chody. Nejde o samoúčel, ale o kontrapunkt zvýrazňující rozpor mezi uhlazeným povrchem a tím, co se odehrává a propuká pod ním.

    Součástí letošního OST-RA-VARu byl seminář o specifičnosti práce s prostorem na malých i velkých scénách, který se případně konal v prostorách Komorní scény Aréna. Proč případně? Protože se Aréně podařilo předvést hned trojí názorné využití a vyplnění tamní malé scény. Úsporné při inscenaci Ibsenových Přízraků. Dominují zde především herecké kreace Aleny Sasínové-Polarczyk a hostujícího Jana Fišara. Vynalézavé při Neuvěřitelných příhodách Julie a Nataši, bulgakovovské repliky ruských autorů Germana Grekova a Jurije Muravického ze současnosti. Z herců zde na sebe výrazně upozornili Zuzana Truplová, Michal Čapka a Petr Panzenberger. Třetí příklad je však odstrašující přeplácaná scéna inscenace Bílý muž a Rudá tvář, která doplněná rádobyvtipným předfilmem jde jen ruku v ruce se zásadním režijním nepochopením a neuchopením smyslu Taboriho díla.

    Po dvou pozoruhodných dílech naprostý propad. Na OST-RA-VARu, bohužel, ne jediný, a bylo by nespravedlivé alespoň nezmínit ten druhý – nastudování Macbetha v Divadle Jiřího Myrona, které nelze označit jinak než jako scénický mišmaš. A divácky patrně vděčný divadelní přepis zfilmovaných Hrabalových Postřižin na téže scéně, s Ladou Bělaškovou v hlavní ženské roli, nepřekročil fádní průměr, což je v roce Hrabalova stoletého jubilea dvojnásob škoda. Vše v tomto ohledu na OST-RA-VARu zachránila performance-hommage Bílého divadla Hráz věčnosti na prknech Staré Arény: balíky knih a novin přivezené do sběrných surovin na vozíku, na kterém se dříve v nemocnicích odvážely mrtvoly, Boudník, Hanťa, Bondy, jak se to rýmuje! Decimálka, pivo a zpěv pražské lidovky. Nevím, zpíval-li Jan Číhal jako Hanťa chvílemi falešně z tvůrčího záměru, nebo jen tak. Nechť jsou k němu v každém případě nebesa humánní, a stejně tak i k letošnímu OST-RA-VARu i k tomu následujícímu.


    Komentáře k článku: Otřepal se OST-RA-VAR z loňského nezdaru?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,