Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ošemetné sousloví: Kulturní politika

    Když se docinkalo klíči, nikdo by dobrovolně slovo politika nevzal do úst.
    Natož sousloví kulturní politika. Jenže politika je obsažena v každém rozhodnutí,
    které společnost učiní, jde pouze o to, zda si samotné rozhodování předem upravit
    a veřejně deklarovat zdůvodněnými pravidly. V případě kulturní politiky tedy
    deklarovat vztah ke kultuře a umění a způsob, jak kulturu organizovat a financovat.

    Potřebu takové kulturní politiky praxe vyvolala až koncem 90. let. S polistopadovou reformou státní správy přešlo zřizování kulturních institucí ze státu na města a ta v oblasti divadla v zásadě zachovala vše, co tu bylo dřív. Zmizela politická cenzura a změnil se zřizovatel, správa divadla však zůstala prakticky stejná na rozdíl od profesionálního výtvarného umění (galerie), literatury (vydavatelství), filmu (ateliéry, kina) a zčásti i hudby (některé orchestry), které se přirozeně osamostatnily a spokojily s příspěvky z veřejných rozpočtů. Zaspala i státní kulturní politika, která by realizovala princip vícezdrojového financování (z několika veřejných rozpočtů) a ekonomickými nástroji vpustila do kultury soukromý sektor – nazvěme to zjednodušeně daňovými odpisy.

    Kolem roku 2000 začali pražští zastupitelé uvažovat o transformaci divadel, rozumějme o zrušení bezprostředního zřizovatelského vztahu k nim. Proč? Protože v Praze se rozrostla síť soukromých divadel, k tomu různé „off“ projekty, které společně přinejmenším částí produkce konkurovaly zřizovaným městským divadlům. Bylo otázkou času, kdy dojde ke sporům o nárok na městské dotace, jimž jen první, v roce 2002 realizovaná vlna transformace nemohla zabránit – zvláště když šlo o divadla, jež neměla příliš silné přirozené konkurenty (Semafor, Činoherní klub, Divadlo Komedie a Divadlo Archa). Napětí v pražském divadle stoupalo, zemětřesení přišlo o tři roky později.

    Koncepce 2006

    Nově ustavený Poradní sbor primátora pro kulturu měl tehdy navrhnout řešení formulováním první ucelené Koncepce kulturní politiky hl. m. Prahy a z ní odvozeného grantového systému. Kupodivu autoři nepostupovali pragmaticky, jak se mohlo čekat, ale velmi koncepčně: materiál pojali jako otevřený a připravený k aktualizacím, definovali Prahu jako město kultury, charakterizovali základní hodnoty, o které je třeba se postarat, zpřehlednili typy a výčty pražských institucí i politických a odborných orgánů, jež financování realizují, stanovili dlouhodobé i střednědobé cíle a nejbližší priority, definovali nástroje, jimiž se kulturní politika bude realizovat. Respektovali postoje orgánů EU i dikci paralelně vznikající Koncepce účinnější podpory umění 2007–2010 – prakticky první státní kulturní politiky.

    Čtyři aspekty Koncepce 2006 zaslouží vyzdvihnout:

    1.  pozitivní hodnocení první vlny transformace a jednoznačné doporučení dokončit ji druhou vlnou do roku 2007: je to proces pro pražskou kulturu mimořádně prospěšný, naprosto nevyhnutelný a nezbytný – i když pro ni zatím neexistuje optimální právní prostředí;

    2.  zásadu, že objem prostředků na kulturu zůstane přinejmenším stejný, že transformací se nemá ušetřit, ale jednat efektivněji;

    3.  širší než jen umělecká kritéria pro udělení dotace – grantu;

    4.  věcnou neideologickou analýzu situace a definic podstatných, dodnes ideologicky zneužívaných termínů.

    Už tehdy autoři odmítli pojmy „komerční“ a „nekomerční“, neboť nelze stanovit jasná rozlišovací kritéria. Při notifikaci posledního grantového systému příslušná komise EU výslovně potvrdila, že by nemohla přijmout dotační systém, jenž by apriori vyloučil „komerční“ subjekty. Lze hovořit o projektech „ziskových“ a „neziskových“, ale ty i ony mohou být umělecky kvalitní i nekvalitní, potřebné i nepotřebné. Kromě toho, dodávám já, i neziskové projekty mohou být pro konkrétní jednotlivce lukrativní.

    Že podstata problému tkví jinde, autoři věděli: Podnikatelským subjektům by z veřejných zdrojů neměl být navyšován zisk. Ve většině zemí EU je z hlediska veřejné podpory důsledně diferencováno mezi ziskovým sektorem, který se řídí obchodním zákoníkem, a neziskovým sektorem, který spadá do působnosti občanského zákoníku. V praxi to mimo jiné znamená, že i v zahraničí jsou podporována mnohá muzikálová divadla, ale nikoli přímými dotacemi nebo dokonce granty, ale právě ekonomickými nástroji typu odpisů z daní. Nedávno se provalilo, že u nás je tomu podobně, jen bez veřejné kontroly: do muzikálových soukromých produkcí politikové směřují peníze z hazardu! Jak potom nepochybovat, zda se podobně jako v amerických prohibičních dobách v českém šoubyznysu neperou špinavé peníze?

    Konečně autoři koncepce z roku 2006 prozíravě odmítli hovořit o „veřejném zájmu“, jímž se zase dodnes hauzíruje a který těžko věcně vymezit – doporučili nahradit ho pojmem „cíl“ projektu, ten už lze věcně deklarovat i hodnotit.

    Koncepce 2010

    Koncepce sice byla na světě, jenže nikdo se jí nezabýval: komisaři v grantových komisích nadále rozhodovali podle svých osobních priorit, ředitelé příspěvkovek se bránili další transformaci a politikům se do ní také nechtělo. Tlak soukromých divadel ovšem nepolevoval a spolumajitel Divadla Ta Fantastika Petr Kratochvíl dokonce zpochybnil udělování pražských grantů u orgánů EU jako diskriminační. Nový radní pro kulturu Milan Richter problém hasil „dotací na vstupenku“, kterou sám vymyslel a zčásti v rozporu s přijatou kulturní politikou prosadil.

    Protirichterovské protesty „nekomerčních“ divadelníků vedly ke zřízení dalšího Poradního sboru pověřeného stejnými úkoly. Mohu jako účastník těchto jednání doložit, že nebylo co měnit na východiscích našich předchůdců, jen bylo třeba podstatná zjištění razantněji uplatnit. Kromě jiného jsme navrhli čtyři vzájemně prostupné dotační skupiny: v první město přímo zřizuje své „páteřní“ organizace, ve druhé pronajímá prostory ve svém vlastnictví a nájemcům poskytuje víceleté granty (princip už využitý v Divadle Komedie), ve třetí víceletými granty podporuje další významné subjekty a konečně ve čtvrté uděluje jednoroční granty na projekty. Zdůraznili jsme dotační systém otevřený všem bez ohledu na právní subjektivitu či „ziskovost“. Konečně jsme naléhavě doporučili pokračovat v transformaci.

    Stav 2011

    Nové volby a nová garnitura politiků, poprvé v Praze se značným vlivem sociálních demokratů. Radní pro kulturu Lukáš Kaucký deklaruje a rovnou prakticky realizuje sociálnědemokratický názor na financování pražské kultury a zastavuje transformaci – viz rozhovor s ním v této příloze a také většinu příspěvků závěrečné ankety.

    Stojím si za tím, že pražská kulturní politika byla nadvakrát zpracována věcně, neideologicky, s ohledem na mezinárodní kontext, pravidla EU a především s ohledem na logický vývoj pražské kultury, sestávající dnes už z velké míry ze soukromých, chcete-li „komerčních“ subjektů. Kulturní politiku podvakrát přijali pražští zastupitelé, podvakrát se jí sami politikové odmítají řídit a mnozí z kulturní sféry ji permanentně kritizují zřejmě z neznalosti, případně z nedobré vůle – soudím tak podle některých tvrzení.

    Údajně vzniká další Poradní sbor, který dostane stejné zadání…


    Komentáře k článku: Ošemetné sousloví: Kulturní politika

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,