Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Orlando z knihovny nikam nedojde

    Když na podzim roku 1928 vyšla nová kniha Virginie Woolfové (chtělo by se napsat Virginie Woolf) Orlando, vzbudila zájem už samotnou zápletkou. Příběh člověka, který se narodí jako muž v alžbětinské době a prožívá další staletí jako žena, však autorce posloužil pouze jako odrazový můstek. Zkoumala dál – jak pohlavní identita ovlivňuje náš život, naši předurčenost a omezení, a to navíc v různých dobách. Odidealizovala alžbětinskou dobu, dala do protikladu západní a ruskou civilizaci či se ptala po smyslu samotného psaní. My dnes po osmašedesáti letech od vydání románu víme o rozmanitosti (nejen pohlavní) identity daleko více (dalo by se i tvrdit, že je to jedno z hlavních témat umění 20. i začínajícího 21. století), Woolfové však nelze upřít geniální předvídavost a též velkou míru nadsázky, s jakou je Orlando vyprávěn (či vyprávěna).

    Orlando

    Orlando z Eliadovy knihovny je dryáčnický a stylizovaný FOTO PATRIK BORECKÝ

    Vzrušující příběh se přímo nabízí k převedení na filmové plátno či jeviště. Jak však provést proměnu identity hlavního hrdiny? Ve filmu z roku 1992 hraje Orlanda Tilda Swintonová, herečka plně uplatnila svůj maskulinní „look“, Alžbětu I. si střihla jedna z nejvýstřednějších postav britské umělecké scény minulého století Quentin Crisp. Druhou možností je samozřejmě obsadit do role Orlanda-muže herce a Orlanda-ženy herečku. Žijeme však v době – řečeno po baumanovsku – tekuté identity, a tak režisérka Anna Petrželková volila třetí možnost. V inscenaci spolku Masopust uváděné od června v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí hraje Orlanda-muže drobná Anežka Kubátová a Orlanda-ženu urostlý Miloslav König. Role královny připadla jako ve filmové verzi muži (vysokému a štíhlému Tomáši Dianiškovi, který má na legínách vyšitou vaginu z velkých perel), Martina Krátká střídá ženské a mužské role (ruskou princeznu Sašu či básníka Nicka Greena). Do počtu je na scéně Ivana Šolcová, která prohodí pár replik, i ty však stačí, abychom odhalili prkennou neherečku. Navíc smysl její postavy mi zcela uniká.

    Jak už to v naší lesklé době bývá, scéna i kostýmy jsou oku lahodící. Z dřevěné podlahy vyrůstá bílý strom, na holých větvích sedí černý havran, zadní prospekt-stěna místnosti, odkud herci tradičně vstupují na scénu Eliadovky, je od podlahy ke stropu potažen zeleným plastovým trávníkem, na něm sedí kachny či bažanti, ale je tu též přibito paroží. To vytváří obraz nejednoznačnosti a převrácenosti – je to podlaha, či stěna? Herci v některých okamžicích těsně u stěny a vestoje na trávník jakoby ulehají, mohou si na něm číst či vytvořit iluzi, že na něm sedí. Působivé. Kostýmy jsou až na výjimku (Šolcová v černém) přísně bílé. Okruží je vyrobeno jen z laciné vaty, či naopak naddimenzované, že se do něj v závěru inscenace vejdou naráz hlavy Kubátové i Königa. Převládající bílou, a to i na napudrovaných tvářích herců, méně zřetelnou černou a zelenou výrazně doplňují zrzavé paruky – tu nemá jen Alžběta I., ale i oba Orlandové a po většinu inscenace též Krátká. Pokud se před návštěvou divadla podíváte na fotografie z inscenace, můžete nabýt dojmu, že půjde o výjimečný divácký zážitek. Jak nás ty barevné, profesionálně vyvedené fotografie na webech dokážou zmást…

    Petrželková – a její herci – nasazují od začátku dryáčnické tempo, mluví se stylizovanou, přehnaně vyslovovanou a patetizující mluvou (zvlášť Krátká napíná diváckou shovívavost za hranu), v anglicky zpívaných pasážích se přechází do fistule, čehož protikladem je amatérská mluva Šolcové. Dianiška a Krátká se jako královna, Saša či Green různě pitvoří a kroutí, König je zase svou replikou Jsem žena nadšen natolik, že vyběhne z knihovny a z celého divadla na Anenské náměstí, kde větu několikrát opakuje. My diváci jsme vyzváni, abychom se šli na tuto taškařici podívat z otevřených oken Eliadovky. Herecký styl mate. Kubátová se snaží „hrát chlapa“, chodí s širokými rameny, rukama i nohama od sebe (není v tom nijak přesná), König na ženskou stylizaci rezignuje. V jednom okamžiku se Dianiška a Krátká z ničeho nic brechtovsky promění ve vypravěče a děj Orlanda do publika komentují.

    Pod adaptací románu jsou podepsány tři ženy (kromě Petrželkové Lenka Lagronová a Tereza Marečková), scénáři – s výjimkou faktu, že románovou předlohu nijak neobohacuje – nelze příliš vytknout. Potíž je v režii, Petrželková jakoby chtěla Orlanda někam dál posunout, nenašla však cestu kam, a tak nasadila výše zmíněnou dryáčnickost a stylizovanost, jejímž cílem má – zřejmě – být celý příběh shodit do grotesky, zesměšnit. Ale proč, kam tím míří? Orlando v Eliadově knihovně tak z Woolfové vychází, ale nikam nedojde.

    Masopust – Virginie Woolfová: Orlando. Adaptace Anna Petrželková, Lenka Lagronová a Tereza Marečková, režie Anna Petrželková, dramaturgie Tereza Marečková, scéna a kostýmy Hana Knotková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 15. června 2014 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. (Psáno z reprízy 18. září.)


    Komentáře k článku: Orlando z knihovny nikam nedojde

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,