Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Od divadla zpátky k rituálu

    Podle antropologické teorie vzniklo divadlo separací od rituálu, a to v momentě, kdy se příběh, součást rituálu, oddělil a stal se zábavou. Tohle teoretické prohlášení mě přimělo k pátrání, zda v současné době existuje divadelní představení, které by spirituální složku obsahovalo, a přitom nadále zůstávalo divadlem. Zadané kritérium bezpochyby splňuje Červená královna, hra na pomezí divadla a rituálu, jejímiž autorkami je čtveřice žen, profesionálních hereček i neprofesionálek, a tématem ženská cykličnost. Červená královna přináší pokus o znovuobjevování mnohovrstevnatosti ženství a nachází si publikum po celé zemi, neboť ženství, stejně jako mužství, se ocitá v hluboké krizi. Ovšem nejen otázka ženství a mužství si zasluhuje pozornost, prostor mezi divadlem a rituálem nabízí daleko více možností. Zejména v něm můžeme hledat odpovědi na otázku, co to vůbec znamená být člověkem, což bývalo doménou přírodních kultů a prastarých náboženství. Vedena tímto záměrem jsem se vypravila do lesů a polí za autory přírodních rituálů, abych zjistila, kde je ten okamžik, kdy už divadlo není divadlem, ale rituálem, a nakolik jsou současné přírodní rituály schopny reflektovat otázku lidského bytí. U některých z obřadů jsem se nakonec sama stala průvodkyní.

    Pavlína Brzáková

    Posledním z letošních rituálů, vázaných na přírodní cykličnost, které jsem navštívila a jejichž jsem se stala součástí, byla podzimní rovnodennost 23. září. Tyto sezonní, chcete-li „novopohanské“, obřady jsou pořádány po celé naší zemi, liší se od sebe jen mírou uzavřenosti. Osobně se zdráhám používat termín „novopohanské“, je to jen označení kategorie, do které jsme se rozhodli uzavřít kreativní pokus o hlubší propojení sebe sama s krajinou, v níž žijeme a kde si sotva všímáme, že zezlátlo obilí, proběhla sklizeň nebo jaké stromy v ní rostou. Rituály, které se ve skrytu krajiny odehrávají, jsou obvykle vázány na některé z našich předků, na Slovany, Germány, Kelty, nebo se vztahují k všeobecně lidským kořenům. Obřad vedený Zdeňkem Ordeltem se nazýval Slovanská podzimní rovnodennost a konal se v místě zvaném U Sv. Donáta, mezi obcemi Škvorec, Přišimasy a Úvaly, východně od Prahy. Toto „rituální“ místo má již šestiletou tradici. Jsou zde pořádány slunovraty, rovnodennosti, dušičky a letní slavnost Zeleného muže. Rituály jsou veřejné a je zajímavé sledovat, koho přitahují, a jak se léty vyvíjí „publikum“, které je „navštěvuje“. Vývoj místa a jeho obřadnosti zahrnuje okamžiky, kdy bubnující aktéři tančící kolem ohně a uctívající světové strany jen stěží dokázali zvědavé návštěvníky vtáhnout do rámce obřadu a kdy akce byla veřejností chápána jako folklorní slavnost, přičemž termín „folklor“ je zde míněn s nadsázkou. Nějaký čas trvalo, než se publikum vytříbilo, obřady si přitáhly své „diváky“, kteří ochotně ustoupili z diváckých pozic a vědomě vkročili do společně vytvořeného posvátna. Z tohoto pohledu byli návštěvníci letošní Slovanské podzimní rovnodennosti již připraveni. Zdeněk Ordelt do uctívání světových směrů zakomponoval slovanské bohy a principy, které ztělesňují, a společný prožitek vyvstal za zvuku bubnů a v žáru obřadního ohně. Počáteční rozpačitost se vytratila a po určité době nastoupil nejsilnější moment rituálu – kdy každý účastník přistoupil k ohni, vhodil do plamenů byliny a pronesl nahlas své přání. Nikdo se nezdráhal, bylo slyšet krátké proslovy, přání i modlitby. Obřadní oheň posiloval magičnost chvíle a bubny zesílily prožitek přítomnosti. Intenzita sdílení vyvrcholila spojením rukou a úplným propojením kruhu. Divadelní prožitek, který byl na počátku, podpořený zřetelnou zvědavostí, zmizel. Původní jeviště, ztělesněné čtyřmi průvodci bubnujícími kolem ohně, postupně splynulo s jevištěm – okolními v kruhu stojícími diváky, a kruh se stal prožívanou jednotou, lidstvím. A pak v mé mysli náhle vyvstalo pochopení: Tělo je přece tím ztraceným „příběhem“, který se kdysi od rituálu oddělil, aby dal vzniknout divadlu! A jedině tělo nám proces vznikání a zanikání divadla může zase zpátky připomenout.


    Komentáře k článku: Od divadla zpátky k rituálu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,