Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    O tohle všechno Pavel přišel…

    Divadelní adaptace knížky Dani Horákové O Pavlovi proměňuje mnichovskou garsonku v magický prostor, kde autorka (sebe)ironicky „účtuje“ se svým vztahem k výjimečně nadanému a také zcela nesnesitelnému filmovému scenáristovi a režisérovi Pavlu Juráčkovi. Roli pečující, zraňované manželky i ctižádostivé intelektuálky Dani na sebe bere herečka Anežka Kubátová. V Divadle Na zábradlí inscenaci režírovala Anna Klimešová.

    Inscenace Anny Klimešové se zaměřuje na léta soužití Dani Horákové (Anežka Kubátová) s Pavlem Juráčkem (Michal Bednář) v mnichovské garsonce FOTO KIVA

    Horáková v předmluvě své knížky celkem otevřeně přiznává, že vznikla jako reakce na vydání Juráčkových deníků. Že je vlastně pokusem narovnat pokřivený obraz, který v nich jeden z nejvýraznějších filmových tvůrců české nové vlny o sobě i o druhých vytvořil.

    Část ze třiatřiceti sešitů, do nichž si Juráček svůj život zapisoval, poprvé vydal Národní filmový archiv v roce 2003 pod názvem Deník (1959–1974). Svědectví o lidech (nejen) z filmařského prostředí i záznamy počínající sebedestrukce, to vše na pozadí všeobecné deziluze po roce 1968, vzbudily pozornost otevřeností i literární formou a staly se v anketě Lidových novin knihou roku. Kompletní deníky poté vyšly postupně ve čtyřech svazcích mezi lety 2017 a 2021 v nakladatelství Torst. Svou čtenářsky přitažlivou a s ženským espritem napsanou knihu O Pavlovi tam v roce 2020 vydala i Daňa Horáková a také ona se může pochlubit vítězstvím ve stejné literární anketě.

    Deník jako inscenační materiál

    Dnes máme unikátní možnost – i trochu „voyeursky“ (protože s mnoha intimními detaily) – nahlédnout do příběhů dvou výrazných osobností a jejich více než komplikovaného vztahu. Součástí obou osudů se přirozeně stává doba, počáteční euforie a naděje na svobodu propadající se do depresivní normalizace. Juráčkova cesta vedla od nadaného studenta FAMU, scenáristické spolupráce na důležitých filmech české nové vlny a úspěchu jeho snímku Případ pro začínajícího kata k postupné závislosti na alkoholu a prášcích, k rozpadlým vztahům, k vyhoření a neschopnosti psát. Daňa se naopak cílevědomostí a pílí prosadila v částečně vynucené německé emigraci jako novinářka i autorka desítky knih, dokonce se na dva roky stala bavorskou ministryní kultury.

    „Materiál“, který ti dva ve svých denících a vzpomínkách poskytli očím veřejnosti, obohatil nejen českou literaturu a kolektivní paměť, ale prokázal také udivující divadelní potenci. V roce 2013 měla nejdřív v brněnské Redutě a brzy poté v upravené verzi v Divadle Na zábradlí premiéru jedna z nejoceňovanějších režií Jana Mikuláška: Zlatá šedesátá inspirovaná Juráčkovými deníky z let 1959–1974. Hraje se dodnes. O autorově jasnozřivém talentu, sebespalující povaze a divné době svědčí sugestivními obrazy, které absurditou, surreálnou poezií a existenciálním smutkem odkazují k jeho filmové tvorbě. Juráčků je na scéně pět – tři herci a dvě herečky, každý z nich jako by představoval část umělcovy bytosti.

    Ještě o pár měsíců dříve zkoumali stejnou látku v inscenaci nazvané lapidárně Deník 1959–1974 dramaturgyně Marie Nováková a režisér Ivo Kristián Kubák. Soubor Tygr v tísni ji hrál od podzimu 2012 v Rock Café a poté ve VILE Štvanice. Tygří adaptace Deníku je důsledně koncentrovaná na to, co by bylo možné pojmenovat jako problémy Pavla Juráčka se sebou samým, napsal ve své glose na blogu Nadivadlo Vladimír Mikulka s tím, že inscenace zůstala nezaslouženě stranou pozornosti. Juráček byl „trojjediný“: Tomáš Havlínek, Jiří Böhm a Petr Šmíd se soustředili každý na jinou etapu jeho života, přičemž ostatní dva zůstali pozorovateli a glosátory. Marie Švestková hrála všechny Juráčkovy ženy.

    Prakticky stejný divadelní princip použili Nováková a Kubák i v dalším pokračování – inscenaci nazvané Juráček: Deník 1974–1989, obsazené stejnými herci. Měla premiéru v covidovém roce 2021 a mohla už vzít do hry také knihu Dani Horákové, která vyšla o rok dříve. Ostatně právě do tohoto deníkového období spadá její a Juráčkova svatba a léta soužití v mnichovské garsonce, na která nyní soustředili pozornost na Zábradlí.

    Torzo kinosálu tvořené několika řadami červených sklápěcích sedadel z prvního dílu na scéně VILY Štvanice vystřídal náznak obří vany, v níž postavy působí trochu jako hmyz, který se snaží vylézt po bílých kluzkých stěnách ven a vždycky znovu padá na dno. Text opět stojí na Juráčkových záznamech, jejich šťavnatém sarkasmu a přesných, někdy groteskně vypouklých „filmových“ detailech. Daňa do jeho života vtrhává v lehce parodované podobě a razantně, s přehnanou intonací vychovatelky v něm většinou hodlá dělat pořádek.

    Přestože se inscenace zabývá obdobím, v němž se autor nejdřív na venkově a poté v německé emigraci už jen utápí v závislosti na alkoholu a povzbuzujících lécích, přežívá v mátožných depresích a marně se pokouší začít znovu psát, publikum se až na pár scén, kdy už jde opravdu do tuhého, vlastně dobře baví. Juráčkové totiž prožívají pořádnou jízdu: s humorem i sebelítostivě komentují příšerné kocoviny a deprese, machisticky glosují sexuální výboje. Úzkost, smutek a apatie nad nimi mezitím plíživě a definitivně získává navrch.

    Jistá surreálnost a všudypřítomná absurdita Juráčkova světa stejně jako divadelně vděčné zmnožení protagonisty coby znak jeho „kubisticky“ se rozpadající osobnosti se objevuje ve všech scénických převodech Deníků. Koneckonců Juráček v nich své alter ego nejednou zmiňuje: Teď se stylizuji. Sleduji se. To je to rozdvojení, z něhož jsem býval v pubertě nešťastný. Jeden je, druhý o něm píše.

    Anežka Kubátová působí v retro kostýmech s neopominutelnými velkými brýlemi jako vtělení mladé Dani, jak ji známe z dobových fotografií FOTO KIVA

    Očima Dani

    V inscenaci O Pavlovi je Juráček jeden, rozpolcená postava nahlížená zvenčí, stvořená vzpomínkami Dani Horákové. Středem pozornosti už není on sám a jeho vnitřní život, ale iritující soužití s člověkem, jenž ovládán svými běsy až tragikomicky odolává všem pokusům vrátit ho do života. Daňa s nadhledem intelektuálky svědčí o své tehdejší bezmoci a (láskyplném) vzteku. Jako by i po letech chtěla pochopit, co ji tak poutalo k muži, který buď spal, nebo pil, občas měl chuť ji trochu přefiknout, ale většinou spíš nutkání vyvolávat konflikty a ponižovat ji.

    Anežka Kubátová působí v retro kostýmech s neopominutelnými velkými brýlemi jako vtělení mladé Dani, jak ji známe z dobových fotografií. V postavě se stejně jako v jejím reálném předobrazu pojí křehká ženskost s pevným odhodláním i postoji. Michal Bednář v roli Juráčka trochu mate vizáží chasníka, na hony vzdálené Pavlově chlapecké konstituci a charismatu. Ale podstatu jeho excesů, latentní agresivitu alkoholika, apatii a sebestřednost, všechny ty výsměšné poznámky, které umějí s gustem říznout do živého, interpretuje přesně. Na premiéře ještě nebyl úplně ve formě, ale na repríze přitvrdil a ukázal labilitu juráčkovského monstra v plné síle.

    Režisérka Anna Klimešová a dramaturg Petr Erbes dokázali v pětisetstránkové, trochu odbíhavé a „ukecané“ knížce vyhmátnout to podstatné, co soužití páru v emigraci určovalo. Hned na úvod napsali skvělý monolog, který svědčí o trvající ambivalenci Danina vztahu k Juráčkovi. O tohle všechno Pavel přišel, vypočítává Anežka Kubátová na forbíně před červenou krajkovou oponou zásadní věci, jichž se filmař už nedožil (zemřel v květnu 1989): zvolení Havla prezidentem, privatizace Barrandova, vnoučata. V kultivovaném přednesu přitom probleskne cosi jako zadostiučinění. Faktickými i pikantními detaily pak herečka ve zkratce provede diváky tou etapou vztahu, která předcházela nastěhování do mnichovské garsonky. Za krajkovou oponkou se otevře pohled do provizorně zařízeného pokoje, vzadu za mléčným sklem tušíme kuchyňský kout. Na topení se jako dvě zdechliny sušily Pavlovy fusekličky a v lednici trčel zkornatělý párek, všude špína – štítivě líčí Daňa.

    Michal Bednář a Vojtěch Vondráček FOTO KIVA

    Režisérka vystavěla inscenaci z krátkých pointovaných výstupů jako neveselý sitcom. Zatímco věcné komentáře protagonistky uvádějí dění v garsonce do souvislostí, hravě rozehrávané situace opět nabývají až surreálné dimenze. Světlo se na tlesknutí Juráčka, který chce spát, zhasíná, na tlesknutí Dani rozsvěcí a zrychlující se tempo evokuje gradující hádku. Soulož naznačí akrobatické pózy nebo holé zadky přízračně připlácnuté na poloprůhlednou stěnu. Píšící tužka vydává v iritující, napjaté atmosféře do uší se zařezávající zvuk a popínavá pokojová rostlina ovíjí hrdinku ve chvíli beznaděje jako krajta. Pokusy o různé verze scénáře o Kafkovi, na nichž Juráček s Horákovou v emigraci spolupracovali, se zhmotňují v jejich pěveckých duetech…

    Dvojici na jevišti „asistují“ Kateřina Císařová a Vojtěch Vondráček. Například v jedné z nejsilnějších scén jako alter ega partnerů demonstrují totální nemožnost dorozumění: jedním vyřčená věta má pro druhého úplně jiný obsah, slovní výměna vygraduje zraňujícími vulgaritami z obou stran a nakonec i pořádnou imaginární bitkou.

    V garsonce se střídají návštěvy. Johana Matoušková přichází nejdřív jako Danina matka s povzbuzením, později jako Pavlova maminka s útěchou a knedlíky. Vondráček si nasazuje různé groteskní brýle a vtipně se proměňuje v halasného Pavla Landovského, uhýbavého Jiřího Menzela a několik dalších osobností, včetně televizního producenta, kterého Juráček (trochu i právem) pozuráží za požadavek připsat do seriálu jako průvodce trpaslíka. Císařová se objevuje jako Juráčkova milenka nebo redaktorka ZDF, i ona marně vyjednává změny ve scénáři o Kafkovi. Ve snově útěšné scéně pak herečka přichází v kostýmu Mozarta a radí se s Juráčkem, jak uchopit roli ve Formanově Amadeovi. Skončí to frustrací: hollywoodská režijní star si vzpomněla na hvězdu nové vlny s nabídkou dělat mu asistenta.

    S každým dalším příchozím a frázovitou konverzací se zdá, že hradba nepochopení, která vyrostla mezi partnery, odděluje obyvatele garsonky i od okolního světa jako past, v níž uvízli. Ale také že si ve své Hassliebe – nenávistné lásce – vlastně byli souzeni. Což nakonec potvrzuje inscenace v Divadle Na zábradlí, v níž se k sobě zas na nějakou dobu, byť jako postavy divadelní inscenace, vrátili. Ona tleskala osobně hercům na premiéře, on se jí ani divadelních úspěchů svých deníků nedožil. O tohle všechno Pavel přišel, mohla by s lehkým zadostiučiněním dodat Daňa.


    Komentáře k článku: O tohle všechno Pavel přišel…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,