Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O Semaforu a jeho návratu k učitelům

    Před dvanácti lety jsem zpovídal Jiřího Suchého pro jeden z velkých rozhovorů Divadelních novin. Řekl, že divadlo hodlá opustit, až mu bude osmdesát, protože to by bylo k nekoukání, jak bych se po tom jevišti ploužil. Nu, osmdesátku už má Jiří Suchý dávno za sebou a po semaforském jevišti stále suverénně chodí s lehkostí, s níž také hraje a zpívá, a jen málokdy mu z paměti vypadne verš z bezmála dvou tisícovek vlastních písňových textů, které – a to je další „zázrak“ – nikdy nejsou banální.

    Nemá smysl připomínat iniciační roli Semaforu na obrodě českého divadla v šedesátých letech 20. století, jistě jsou si jí vědomi i ti, co po současném Semaforu občas plivnou zlou slinou. A pověstným nošením dřeva do lesa je zdůrazňovat hlubší význam Semaforu v sedmdesátých a osmdesátých letech, v nichž se Suchého „barevné“ inscenace tak kontrastně odlišovaly od šedi normalizačního života. Že byly normalizátory jen s nevolí trpěny, občas rušeny a pak pod tlakem odborné veřejnosti, zaštítěné oficiálním Svazem dramatických umělců, znovu povolovány, patřilo k paradoxům té „blbé“ a nudné doby.

    Ani v devadesátých letech to v Semaforu snadné neměli. Nejprve nápor svobody odvedl diváky i z tak populární scény, na jejíž vstupenky se stávaly dlouhé fronty. Posléze přišli o domov na Václavském náměstí v pasáži Alfa (dnes Stýblova), chvíli hráli v Komedii a leckde jinde v propůjčených sálech, a útočiště, jež jim věnovalo karlínské Hudební divadlo v malém „Karlínku“, vzala voda při velké pražské povodni. Nakonec šťastný konec: současný dejvický Semafor zbudovaný podle noblesního návrhu architekta Meleny je možná nejkrásnější působiště, které kdy toto divadlo obývalo.

    Objevy, jimiž Semafor kdysi atakoval tradiční divadlo, se už dávno staly běžnou součástí divadelního kánonu, aniž si často uvědomujeme, odkud vzešly. A očekávat od autorské scény, jejíž existence dosáhne za necelé dva roky šedesátky, výboje, „něco nového“, by bylo krajně pošetilé. Semafor i v uplynulém pětadvacetiletí variuje a obnovuje konstanty své zvláštní poetiky. Někdy lépe, někdy hůř. Je to málo? Nemyslím, koneckonců jediným spravedlivým soudcem každého divadla je divák: buď přijde, anebo nepřijde. A na prázdné hlediště si v současném Semaforu stěžovat nemusejí.

    Občas se přihodí, že i ve „starém“ divadle se zrodí inscenace přesahující jeho prostor, dosavadní styl, chcete-li konvenci. Jako právě teď v poslední semaforské premiéře.

    Nejslavnější a nejprofánnější semaforský kus, Jonáše a tingl-tangl, věnovali Suchý se Šlitrem Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi, svým pánům učitelům. To vyznání, to byl tenkrát slogan do programu. Soudobá semaforská obnova Vest pocket revue V+W jej uskutečňuje v praxi. Není to pietní představení k devadesátému jubileu jejího vzniku. Voskovcovo a Werichovo libreto je z gruntu přepsáno, jenom ten základní nápad s fotografiemi rozzuřených mužů zůstal zachován, v původní revue použité písně násobí Ježkovy evergreeny z her Osvobozeného divadla a autentické „předscény“ Suchého s Molavcovou jsou víc než právy svých pánů učitelů. Prý to není divadlo, píše Jiří Suchý v programu, nýbrž koncert swingového orchestru, během něhož hudebníci ztělesní sem tam roli. Nehodlám se s ním přít, podle mě to divadlo je. Neobyčejně živé divadlo. Buď jak buď, tu „nadskutečnou“ energii, co v průběhu představení zvedá – doslova – publikum ze sedadel, by tomuto „starému“ divadlu mohla závidět leckterá „mladá“ scéna.

    V témže programu Jiří Suchý píše, že za patnáct let mu bude sto. Vzhledem k jeho vitalitě lze důvodně předpokládat, že se po jevišti Semaforu bude pohybovat s podobnou lehkostí jako v současnosti. Zprávu o tom však zřejmě podá někdo jiný než já.

    Jan Kolář

    (šedesát devět let)


    Komentáře k článku: O Semaforu a jeho návratu k učitelům

    1. Petr Adler

      Profilový obrázek

      Diky, Jene Kolari,
      za vyborne napsanou pripominku, diky, Jiri Suchy, za nadcasove divadlo!

      22.06.2017 (19.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,