Levandule je název nové hry Semaforu, spíše a trefněji bychom ji však mohli nazývat něco mezi kabaretem a šantánem. Blíž o tom neradno bádat, snadno by se nám totiž mohlo přihodit, že křehká semaforská poetika by se při tom ohledávání vytratila. ">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ó prodli jen…

    Levandule je název nové hry Semaforu, spíše a trefněji bychom ji však mohli nazývat něco mezi kabaretem a šantánem. Blíž o tom neradno bádat, snadno by se nám totiž mohlo přihodit, že křehká semaforská poetika by se při tom ohledávání vytratila. Jiří Suchý je tu, jak jinak, autorem všeho, co stojí za řeč: hudby, libreta, písňových textů, výpravy, včetně kostýmů, ba dokonce obrazů a režie (to pořadí není ani trochu abecední). Hudba, jež zní večerem, je stylově pestrá, mihne se tu něco jako klasicistní nápěv, ale zhoupne se tu i pár jazzových synkop, spíše však převládá kabaret ze začátku minulého století. Zní bohužel jen ze záznamu, ale to je nutno z ekonomických důvodů chápat, stejně jako všechna další omezení. Ostatně semaforský principál se umí pohybovat mezi takto vymezenými mantinely pořád s velkou elegancí. Texty jsou jako vždy svěží, milé a vtipné, takže jednomu ani pomalu nepřijde, že notně zdržují.

    Jiří Suchý a Jitka Molavcová v inscenaci Levandule FOTO DUŠAN DOSTÁL

    Ostatně není kam spěchat, ten příběh je prostinký. Neodolatelně naivisticky neumělý, stejně jako obrazy dvou soupeřících malířů. Chudý je malíř Podzimek, zabývá se „pejsáží“, ale svede i labuť s vemenem. Tedy, svedl by, kdyby si ji někdo objednal. Zatím musí přihlížet, jak se u konkurence netrhnou dveře. Jedna nahotinka za druhou vyplouvají z ateliéru odvedle a malíř portrétista na ně nestačí věšet cedulky „Prodáno“. A zvyšovat ceny.

    Chudák Podzimek už nemá ani na barvy na své krajinky. Před suchým štětcem jej zachrání Jitka Molavcová co by silně obstarožní a výstřední hraběnka Elisabeth. Nabídne mu prostřednictvím svého tajemníka (rtuťovitý Michal Stejskal) svou dceru Levanduli, svůdně vyhlížející Zuzanu Říhovou, co příští námět jeho obrazů. Další peripetie srdceryvného příběhu již prozrazovat raději nebudu, řeknu jen, že Podzimkovi přechod na nový námětový okruh velmi prospěje. Nakonec diváci mohou zhlédnout tvorbu obou malířských dílen a porovnat je mezi sebou, včetně oné labutě s vemenem, na niž nakonec také dojde. Takže ukrutná taškařice. Ani sebevíc zdvižené obočí vás neuchrání před očistným smíchem. Za kabaretní složku je tu mladičká Karolina Gudasová, zpěvačka, jíž nechybí odvaha – když se před Jacquesem vysvlékne do naha. Diváka naopak potěší apartním kostýmkem, takže ani on nepřijde zkrátka.

    Dva kabaretiéři se prolínají starosvětsky úsměvným příběhem, jednou z té, podruhé z oné strany. Máme je rádi už mnoho let. Jiří Suchý a Jitka Molavcová. Levandule je malá, tichá, komorní hra. Lyrické zátiší a kouzlo chvíle je autorovi půvabného dílka víc než dravý spád příběhu. Ale proč neprodlít okamžik, je-li tím autorem Jiří Suchý a je-li ten okamžik tak krásný?

    Divadlo Semafor – Jiří Suchý: Levandule. Hudba, režie, výprava autor. Premiéra 9. února 2012.


    Komentáře k článku: Ó prodli jen…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,