Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O kritikovi, jenž miloval absurdno

    Poprvé jsem jméno Zdeněk Hořínek zaznamenal v měsíčníku Divadlo v červnu 1969: psal o Ypsilonce, která se zrovna stávala mou divadelní hvězdou, a vedl dialog s Ivanem Vyskočilem, jehož jsem adoroval neméně. Až později, kdy už jsem byl divadlem „an sich“ zaujat nadobro, přečetl jsem si jeho jiné články, studie a poznámky ve zmíněném časopise a obdivoval autorovu vzdělanost, kulturní rozhled a jasný styl mířící k jádru věci. Inspirací a poučením pro mě bylo i Hořínkovo psaní o komedii a komičnu, vydávané „nadivoko“ v útlých zelených sešitcích Ústředním domem železničářů, neboť v tzv. normalizaci Hořínek patřil k polozakázaným, trpěným autorům, jímž byly dveře oficiálních nakladatelství uzavřeny. Jedna z mnoha absurdit doby!

    To už jsme se ovšem znali. V roce 1979 přešla Ypsilonka z Liberce, kde jí hořela půda pod nohama, do Prahy a Jan Schmid pozval do souboru dva externí dramaturgy – Zdeňka a mě. Upřímně řečeno: Schmidův a Hořínkův podíl na repertoáru Ypsilonu byl lví, můj méně než skromný. Jeden titul byl ale „dramaturgicky“ čistě můj: Outsider, kabaret pohybující se nesynchronně napříč dějinami, v němž Zdeněk hrál obskurní postavu Vědeckého pracovníka. A tak jsem měl příležitost pozorovat zblízka jeden z jeho dalších talentů. S vážnou tváří, dikcí a vehemencí přednášel nesmysly à la – byla to skutečně mravenčí (vědecká) práce a mravenců je všude plno –, ale v pozadí zdánlivě seriózního projevu vždy byla špetka ironie, výsměchu a jakéhosi „kujónství“, které měl Zdeněk možná i v povaze. Bylo to naprosto autentické „herectví – neherectví“ (tak trochu vyskočilovského rodu) a mohu potvrdit, že Hořínkův Vědecký pracovník býval pokaždé odměněn salvou smíchu a někdy i potleskem uprostřed situace.

    Absurdno a zkoumání smyslu nesmyslu Zdeněk miloval nejen na jevišti, hojně tyto elementy používal také v osobních setkáních; vždycky, když do Divadelních novin přinesl recenzi, užili jsme si jich plnými doušky. Do Divadelek jsme ho pozvali hned po jejich vzniku a byl jejich pilným přispěvatelem až do konce života. Napsal pro ně i vzpomínky do rubriky, kterou tisknou na poslední straně, a ty měly tak velký ohlas, že jsme ho donutili – doslova donutili, dlouho se bránil jejich pokračování – sepsat druhou sérii. Kdyby chtěl, byl by stejně jedinečným publicistou jako divadelním kritikem. Doménou Zdeňkovy tvůrčí práce byla ovšem právě divadelní kritika. Zdeněk Hořínek pocházel z generace velkých kritiků a teatrologů (Lukeš, Císař, Machonin, Vostrý, Urbanová aj.), která, snad s výjimkou Vladimíra Justa, nemá následovníky. Podle mého mínění pro každého, kdo se pokouší o divadelní kritiku, je Hořínkova kritická tvorba stálým (byť nedostižným) měřítkem.


    Komentáře k článku: O kritikovi, jenž miloval absurdno

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,