Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nový rok – nový začátek?

    Jeden starý moudrý muž, se kterým jsem se setkala před patnácti lety na duchovních cvičeních, nakreslil na tabuli kruh. To je lidský život, řekl a jel křídou po kruhu odspodu doleva, na vrcholu kruhu se v pohybu na chvíli zastavil a pak začal křídou klesat po jeho pravé straně dolů, až se setkal s bodem, ve kterém začínal. Říkala jsem si v duchu: Jo, tak to je novinka. A on v tu chvíli nečekaně a razantně udělal přes kruh čáru vedoucí šikmo zespoda směrem nahoru. Vysvětlení přišlo až na konci týdenního setkání – je to prostá, a přitom náročná výzva: přestože po bodu vrcholu v našem životě postupně ztrácíme fyzické síly, naše vnitřní síla může sílit, protnout neúprosný kruh a směřovat dál. Ale něco to stojí, říkal ten osmdesátiletý muž, který vůbec neteoretizoval, prostě to zažil a zažívá, to jsem věděla.

    Setkala jsem se ještě s dalšími dvěma starými muži, kteří mi svítí jako světlo na cestu. Byli to dva bratři. Potkala jsem je o rok dřív než muže, co přetnul kruh. Do té doby jsem nepoznala nikoho, kdo by mi, aniž by mě znal, dal zažít bezpodmínečné přijetí. Přestože jsme pro ně byli cizí a vydali se za nimi jako většina jejich návštěvníků, ze zvědavosti, a ptali jsme se především na jejich rodiče, významné umělce, byli jsme okamžitě přijati s nepředstíranou otevřeností. Vynechali jsme zdvořilostní a opatrné oťukávání, na které je člověk zvyklý při prvním setkání s neznámými lidmi – rovnou jsme byli vtaženi do kruhu důvěry, samozřejmosti, a co je podstatné, zemitého humoru. Abych byla konkrétní – byli jsme vtaženi do kuchyně. Po první návštěvě se v dalších letech uskutečnilo mnoho dalších, stali se z nás přátelé. Pokaždé když jsme odjížděli, jsem si v autě cestou domů uvědomila, že mám znovu a znovu pocit, jako bych se vykoupala v čistém rybníku a jako bych dostala napít čisté pramenité vody. I když ve skutečnosti jsme se tam mnohokrát koupali v rybníku zeleném žabincem a pili jsme černý čaj. Ti dva bratři pro mě byli živoucím důkazem toho, že čára přetínající kruh, čára, která nekončí, ale neustále stoupá, není jen sen starého muže a že může být skutečností.

    Životní kruhy těch dvou mužů postupně splývaly v jeden. A to tak důsledně, že když ve vysokém věku ten starší vážně onemocněl, jeho mladší bratr měl do několika měsíců stejnou diagnózu a odešel jako první, o tři týdny dřív – aby bráchovi ukázal cestu, říkali jsme si. Čára přetínající kruh života těch dvou nekončí, ale pokračuje.

    Pohybuju se po kružnici svého života. Nejen každý Nový rok, ale každé nové ráno začínám znovu. Každým novým nádechem. A protože jsem dostala jako dárek do života touhu a schopnost dělat divadlo, tak začínám znovu každou novou inscenací, každou reprízou. Divadlo mě učí o konečnosti. Když klesne křída obkreslující kruh zase zpátky do bodu počátku a něco se hraje naposledy. V tom je divadlo kruté jako málokterý druh tvorby. Už nikdy se to, co se hrálo, nedá zopakovat, a kdo to neviděl, už neuvidí. Protože to jedinečné setkání konkrétních bytostí na jevišti s konkrétními bytostmi v hledišti je neopakovatelné a nepřenositelné. Je konečné. Vidím před sebou tu tabuli s kruhem, který byl razantně protnut čárou směřující nahoru. A věřím, že všechna ta rozloučení a opouštění jsou silou, jež protíná konečnost.


    Komentáře k článku: Nový rok – nový začátek?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,