Musím hned zkraje ocenit tvůj hezky strukturovaný a přehledný web (www.jolanta-lipkova.cz), kde se čtenář dozví vše o tvé tvorbě, zaujalo mě ale též studijní období. Jaká cesta vedla od oboru Tvorba textu a scénáře na VOŠ Jaroslava Ježka, přes Divadelní vědu na FF UK k režii na DAMU?

Původně jsem uvažovala o filmové scenáristice nebo hudební skladbě, ale nakonec jsem se rozhodla pro divadelní režii. Na přijímačky jsem se připravovala sama a napoprvé jsem se nedostala, chyběly mi dostatečné znalosti a přehled v oblasti divadla. Divadelní věda na FFUK mi pomohla je získat, a tak jsem se hned následující rok na DAMU dostala. Spolu s rozšířením znalostí o divadle jsem se ten rok chtěla věnovat také psaní dramatických textů, scénářů, básní a hudbě, což mi umožnilo právě studium na Ježkárně. Byť jsem tam byla jen rok, dalo mi to hodně a jsem vděčná Jiřímu Šlupkovi Svěrákovi nejen za znalosti ve versologii, ale především za to, že nám otevřel oči v tom, jak široké možnosti má nejen psaní, ale také interpretace textu. Jinak děkuji, web jsem si založila a používám ho hlavně jako odpověď na to, na čem jsem pracovala, kdy jsou premiéry a reprízy, protože to věčně zapomínám.

Nedá mi to nezeptat se, jak vnímáš aktuální situaci na FF UK v souvislosti s reorganizací, která se bude týkat právě i oboru Divadelní věda?

Myslím si, že pokud se vedení jakékoli organizace rozhodne udělat zásadní rozsáhlé změny a s těmi, kterých se to týká (nebo alespoň s jejich zástupci) probere předem důvody, důsledky a pokusí se najít na základě této komunikace nejrozumnější řešení, pak i těžké přeměny mohou proběhnout a lidé je mohou přijmout. Ale výpovědi studentů, pedagogů, veřejné protesty a i fakt, že změna má nastat uprostřed akademického roku pro mě vypovídají o nedostatečné komunikaci a nepřipravenosti na důsledky ze strany vedení fakulty. Náhlé omezování vzdělávání a médií, tedy omezování předávání nezávislých informací, bývá předzvěstí totalitních režimů. Myslím, že jsme teď svědky něčeho podobného, co se v nedávné době dělo na Slovensku a dříve v Maďarsku. Současná situace na Filozofické fakultě je pro mě jedním z mnoha varovných signálů a stojím za studenty a pedagogy.

Jak vzpomínáš na DAMU a na absolventskou inscenaci Peer Gynt ve tvé režii?

Nejsem z umělecké rodiny, a proto stát se studentem DAMU byla pro mě jízdenka do vlaku divadelního světa. Kdybych se chtěla režii věnovat bez přijetí na DAMU nebo JAMU, tak bych musela tu dlouhou trasu od divadelní uvaděčky ujít pěšky a těžko říct, jestli bych stihla ten vlak v životě dohnat. Na DAMU jsem poznala řadu úžasných, inspirativních lidí, jakými pro mě byli Lucie Trmíková, Tomáš Pavelka, Marián Amsler, Pavla Beranová, Jana Pilátová a další, ze spolužáků například Vojta Franců, s kterým jsme vytvořili mnoho školních i mimoškolních inscenací.

Věděla jsem, že absolventská inscenace v Divadle DISK umožňuje díky financím a vstřícnému zázemí vyzkoušet si velké výzvy, a tak jsem toho využila naplno, abych se mohla naučit co nejvíce. Vytvořila jsem inscenaci, na které se podílelo přes padesát lidí složených také ze studentů všech fakult AMU, navíc z několika kateder DAMU. Poprvé jsem zjišťovala, co znamená pro režii spolupráce se zvukovým designerem, světelným designerem, nahrávání ve zvukovém studiu, zásadní upravování a přepisování původního dramatického díla a jak moc je důležité mít zásadní technické prvky inscenace od začátku zkoušení k dispozici. Bylo to těžké a krásné zároveň, za což jsem Divadlu DISK pod vedením Viktorie Schmoranzové nesmírně vděčná.

Jsi také zakladatelkou studentského divadelního spolku Kolektiv Horizont, jaké důvody vedly k jeho vzniku?

Jednak jsme s mými kolegy měli obrovskou potřebu tvořit zcela svobodně věci, které nás baví a zajímají i mimo školu a jednak mě k tomu vedlo i zjištění, že pokud se chci režii v budoucnu opravdu věnovat, potřebuji nasbírat během studia co nejvíce zkušeností a kontaktů, pro které mi školní klauzury stačit nebudou. Tak vznikla první inscenace za covidu, kterou jsme s Vojtou Franců hráli za výlohami kaváren v době, kdy byla divadla zavřená. Chtěli jsme na to navázat, ale začali jsme zjišťovat, že chceme-li někde hrát, zvát na to diváky a později i zaplatit prostor, lidi, a tedy i prodávat vstupenky, potřebujeme mít nejen nějakou společnou uměleckou identitu, ale také IČO. Tak jsme se rozhodli spolu s dalšími, že založíme spolek. Byla to ohromně cenná zkušenost. Jednak jsme zjistili, co všechno je potřeba zajistit, aby se mohla inscenace od prvního nápadu dostat až k divákům, tedy co vlastně obnáší produkce a vedení divadla a jednak jsem díky Horizontu získala inspiraci od skvělých tvůrců z jiných oborů, s kterými bych se v té době na katedře činohry nesetkala. Hlavně to pro mě ale znamenalo radost ze svobodné tvorby s lidmi, kteří spolu chtějí pracovat.

Tvá hra Zprávy o mravencích a lidech z roku 2022 byla nominována na Cenu Evalda Schorma, potom ses však věnovala spíše úpravám či adaptacím. Balancuješ ráda mezi interpretačním způsobem a zcela autorským přístupem?

Dávám přednost autorskému přístupu, protože mé uvažování přirozeně začíná od tématu, nikdy ne od titulu, ale jak na škole, tak v profesionálním světě občas přichází nejdřív konkrétní zadání o zpracování jistého titulu. Pokud je to současná hra nebo nějaká starší, ve které vidím možnost interpretace ve vztahu k dnešku bez velkých zásahů do textu, je mi to morálně milejší, než vytvářet rozsáhlé úpravy nebo adaptace děl jiných autorů. Zároveň není úplně lehké přistoupit z pozice režiséra k vlastnímu textu jako k materiálu, který je potřeba interpretovat, ale jde to, zvlášť když je tam časový odstup, anebo se upravuje během zkoušení ve spolupráci s herci a tvůrčím týmem. Nejvíc se vždy těším na režijní nabídky, kdy si můžu téma vybírat a v takových případech to nejsou adaptace ani rozsáhlé úpravy, ale buď současný text, nebo vlastní text na základě nějaké společensko-politické situace, životního příběhu či události nějaké osobnosti, která mě v ten moment fascinuje.

Tvá nejnovější inscenace Jiráseq za 3600 sec, uváděná od května v Divadle D21, zapadá do dramaturgické linie pro diváky školou povinné, konkrétně pro 2. stupeň ZŠ. Divadlo pro věk 12+, doba zkoušení 5 týdnů, Jiráskovy „bichle“ v jedné hodině. Jednoduchá otázka: Máš ráda výzvy?

Miluji výzvy, ale už se dostávám do fáze, kdy si vybírám ty, které skutečně stojí za to podstoupit. Baví mě hledat řešení pro to, co se zdá být nemožné v rámci umělecké stránky, ale už nechci podstupovat obtížné úkoly z hlediska extrémního nedostatku času, personálu nebo financí. Protože i když se vám podaří takovou výzvu úspěšně dotáhnout k premiéře a jsou na to skvělé ohlasy, nese si to negativní následky do repríz.

Nyní zkoušíte v Žižkovském divadle Járy Cimrmana se souborem 3D Company inscenaci s názvem R.U.R. - Operace Genesis. Můžeš nastínit, kam se tvá hra na motivy Čapkova dramatu posouvá?

Vycházela jsem především z postavy Heleny Gloryové, která se snaží hájit práva robotů, protože je vnímá jako živé bytosti. A spolu s tím mi vykrystalizovala hlavní otázka: Kde je hranice mezi tím, kdy vnímáme něco/někoho jako živou bytost, která má vědomí, cítí a může trpět a kdy je to pro nás pouze věc? Najednou jsem si uvědomila, jak moc tato otázka naráží na přístup k lidem nejen za kolonialismu, nacismu, ale i na současné nahlížení Putina na občany Ukrajiny, nebo Trumpovo nahlížení na společenské menšiny v Americe. Byť byl Čapek geniální vizionář, je nutné se nad roboty zamyslet z pohledu dnešní optiky, neboť nedokážu v dnešní době tvrdit divákům, že recept na roboty je napsaný na pergamenu, který když shoří, tak se roboti nemohou dál vyrábět. Vycházím tedy z této premisy: Současná umělá inteligence je postavená na co nejefektivnějším splnění cíle, má přístup k veškerým informacím a snaží se, aby nebyla zlikvidovaná. Jejím cílem je obecně pomáhat lidem. Pokud lidé z jakéhokoli důvodu začnou vymírat, pak z pohledu této logiky, si bude muset vytvořit novou civilizaci, a to díky informacím, které od lidské civilizace má. Na základě hlavní otázky a této premisy jsem napsala přes léto novou hru na motivy hry R.U.R. od Karla Čapka, a to v žánru detektivní sci-fi se zachováním linek hlavních postav, jejich vztahu a motivací a zachováním Čapkových naprosto vizionářských myšlenek. Doufám, že to jednak ve studentech probudí zásadní otázky a že je to přiměje si R.U.R. od Karla Čapka na základě toho přečíst.

Jakými způsoby se u inscenování klasického literárního kánonu snažíš vyvarovat násilné aktualizaci?

Především tím, že pokud takové zadání dostanu, nejdřív hledám v původním díle téma, které rezonuje s dnešní společností a které by bylo nosné jako hlavní téma inscenace. Jakmile jej najdu, kladu si následně otázku, jestli mohu zachovat text v původní podobě a vyzdvihnout téma jen skrze herecko-režijní interpretaci, anebo zda má v sobě text tak velké překážky pro současné vnímání, že ho budu muset přepsat, abych to původní téma nebo myšlenku dostala k dnešnímu divákovi, nebo dokonce k divákovi konkrétního věku. Příčí se mi vnější aktualizace, kdy tvůrci zachovají text v původním znění a interpretují ho jen tím, že ho obalí do moderního vizuálu a divák nechápe, co tím chtějí říct. Přijde mi mnohem lepší předat myšlenku, kterou jsem v konkrétním díle objevila, byť text přepíšu, protože to následně diváka může zasáhnout a spíš ho to potom přiměje si původní dílo přečíst. Také mi přijde férové vůči divákovi i původnímu autorovi, když se do propagačních materiálů napíše, že se jedná o výraznou úpravu, adaptaci, nebo že je to na motivy daného díla.

Kromě režie se věnuješ také světelnému designu. Jak ses k němu vlastně dostala a co tě na něm fascinuje?

K lighting designu jsem se dostala tak, že jsem chtěla ve školních i mimoškolních inscenacích pracovat se světlem, ale neměla jsem zrovna vedle sebe nikoho, kdo by rozuměl té technické a zároveň umělecké stránce. Začala jsem se tedy jako samouk nejdřív učit ovládat a programovat světelnou techniku a pak jsem si se světlem začala hrát a objevovat, co všechno s ním jde vyjádřit, podpořit a zjistila jsem, jak významotvorné může být. Spolu s tím přišly první nabídky práce nejdřív jako osvětlovače a následně si mě začali tvůrci zvát jako lighting designera. Práce se světlem mě začala živit dřív než režie a rozvázala mi ruce v tom, že jsem nemusela brát každou režijní nabídku, anebo naopak práci mimo divadlo jen proto, abych se uživila. Díky světelnému designu jsem začala spolupracovat s mnoha inspirativními režiséry, od kterých mám možnost učit se i v druhém oboru.

Divadlo je odvozeno od slova dívat se, může být bez zvuku, ale nemůže být bez světla. Světlo je, podle mě, stejným partnerem pro herce jako zem pod jeho nohama. Světlo je pro mě jeden ze základních kamenů inscenace, který může nejen vytvářet atmosféru, ale taky zcela měnit významy, fokus, podpořit scénu či postavu, anebo se jí přímo stát. Neustále v něm objevuji nové možnosti a naprosto mě fascinuje.

Potýkala ses někdy s názorem, řekněme, podřadnosti nebo čistě technického rázu lighting designu?

Setkávám se s takovým míněním často, ale spíše u starší generace. Pokud se světlo zakomponuje do inscenace až v době, kdy už je režijně a herecky postavená, tak má světlo skutečně tendenci stát se jen doplňkovým prvkem nebo dekorativním efektem. S tím se pojí fakt, že někteří tvůrci nevidí rozdíl mezi osvětlovačem a světelným designerem. Podle mě je ten rozdíl jednoduchý. Světelný designer přemýšlí o světle z hlediska významu a estetiky stejně jako scénograf a nemusí nutně umět ovládat osvětlovací techniku, kdežto u osvětlovače by to mělo být přesně naopak.

Vnímáš vzestup zájmu o světelný design třeba i v souvislosti s novým magisterským programem LAD-LA vyučovaným od minulého akademického roku na katedře scénografie na DAMU?

Ano, a ta skutečnost mě moc těší.

Jaká témata tě v současnosti lákají k divadelnímu zpracování a co konkrétního chystáš v této sezóně?

Na tuto sezónu mám právě rozjednané čtyři režijní projekty a na prosinec jeden za lighting design, ale všechny se teprve domlouvají, takže na ně zatím nemůžu zvát. V této sezóně bude možné vidět každopádně inscenace R.U.R. - Operace Genesis s premiérou 25.10., Ošklivec, Jiráseq za 3600 sec, Lidé, místa věci a za lighting design nově Husákovo ticho a Aktivní zálohy. Z témat, která mě hodně lákají a zatím jsem se nedostala k jejich divadelnímu zpracování, je například konfrontace mezi pohledem srbských studentů a pohledem Rakouska-Uherska na atentát na Františka Ferdinanda D´Este – tedy otázka interpretace historických událostí. Dále mě zajímají absurdní témata jako Vánoce v zákopech v roce 1914, kdy na den utichly zbraně, vojáci vylezli ze zákopů a nepřátelské strany si zahrály fotbal a druhý den se znovu pustili do vraždění sebe navzájem. Dalším tématem a otázkou je pro mě euthanasie. Zajímá mě také téma soužití lidí na malém prostoru. Téma dobrovolnictví. Dále mě fascinuje věta: „Člověk se osobností nerodí, člověk se jí stává okolnostmi a jeho reakcí na ně.” V tomhle ohledu mě inspiruje mladičká velitelka dronové jednotky na Ukrajině – Runa, která měla být původně floristkou, Šimon Pánek, moji přátelé, kteří téměř opustili svůj milovaný obor, aby se mohli věnovat aktivismu nebo dobrovolnictví. A mnoho dalších témat, příběhů a myšlenek. Těším se na všechny nové výzvy a příležitosti.