Vybavíte si první pracovní den ve Slováckém divadle?

Ano, šlo o první čtenou zkoušku Preissové Gazdiny roby, kde jsem byla hodně nervózní. Postava Evy má spoustu textu a já se při čtení ve stresu často zadrhávám, což není pro uvedení se před nové kolegy úplně ideální. Dělá mi totiž problém číst jedno či dvě slova dopředu, jak to umí jiní lidé. Teprve až když se text naučím zpaměti, dokážu s ním lépe pracovat. Občas se tak holt zakoktávám, čímž ostatní na druhou stranu aspoň pobavím, protože ze mě většinou vypadne něco legračního. Každopádně jsem měla to štěstí, že ve Slováckém divadle je báječný herecký kolektiv. Rychle mě vzali mezi sebe.

Bylo pro vás při budování postavy Evy výhodou, že pocházíte ze Slovácka, kde se Gazdina roba odehrává?

Určitě. Sama chodím v kroji, jezdím na hody a moravská povaha lidí je mi dobře známá, stejně jako nepsaná morální pravidla, která často pramení z křesťanství. Proto jsem dokázala poměrně dobře pochopit okolnosti příběhu. Znalost místního nářečí samozřejmě také přišla vhod. Evu jsem vnímala trochu jako divokou Viktorku od splavu z Němcové Babičky. Inscenaci režíroval Zetel, který ji však nestavěl realisticky. Pracoval se spoustou symbolů, přecházelo se ze stylizace do stylizace, občas se odskočilo k realismu, na jevišti nebyly téměř žádné rekvizity, přičemž se i scéna měnila jen velice jemně. Měla jsem tak k dispozici pouze text, což pro mě bylo takto hned po škole celkem náročné, stejně jako práce s hlasem, který jsem musela hodně přizpůsobovat živému hudebnímu doprovodu violoncella. Až někdy těsně před premiérou jsem plně pochopila princip inscenace, ale roli jsem ještě neměla uchopenou natolik, abych s ní byla spokojená. Reprízami jsem si ji opracovala a teprve poté jsem se v ní cítila jistěji.

Po Gazdině robě následovala role Puka v inscenaci Janky Ryšánek Schmidtové Sen noci svatojánské. Jak jste se vypořádávala s první zkušeností se Shakespearem a blankversem?

Měla jsem ze zkoušení strach, protože mi blankvers na škole moc nešel. Nesmírně mi v tomto směru pomohla naše hlasová poradkyně Eva Spoustová. Text jsem s ní do detailu rozebrala, podtrhala si důležitá slova a důrazy. V blankversu jsem si tak našla logiku, což mi pomohlo. Roli Puka jsem si vypracovala hodně po pohybové stránce. Mám ráda stylizovaný pohyb. Můžu tak plně využít své tělo, na které odjakživa spoléhám díky tanci a umím s ním poměrně dobře pracovat. V současné době jsem ale ráda, že jsem si konečně trochu oddechla a nastudovala svoji první „klasickou činohru“, Hamptonovy Nebezpečné vztahy v režii Lukáše Kopeckého, která je pojata víceméně realisticky a je téměř prosta nejrůznějších symbolických nadstaveb a metafor, které jsou pro mě často oříškem.

Jak jste se tedy sžívala například s režijním vedením Doda Gombára, s nímž jste nastudovala již dvě inscenace?

Poprvé jsme se potkali na JAMU díky jeho autorské inscenaci Antigony, kterou napsal společně se svou studentkou Jolanou Sedlářovou. Jsem člověk, který potřebuje věci pochopit především logicky, což u Doda není pokaždé úplně možné. Pohybuje se v odlišné myšlenkové rovině, než na jakou jsem byla zvyklá. Hodně pracuje se znakem, obrazotvorností a skrytými významy. Na JAMU jsem se ještě coby studentka nedokázala na jeho režijní styl zcela naladit. Byla jsem nešťastná, že spoustě věcí nerozumím. Antigony jsem navíc zkoušela paralelně s Gazdinou robou, takže to pro mě bylo náročné i z hlediska přejíždění a učení se velkého množství textu. Z Antigon jsem byla nakonec tak nešťastná, že jsem se asi čtyři dny před premiérou zavřela v Divadle na Orlí a skoro dvě hodiny jsem si procházela svůj monolog větu po větě a hledala v něm vlastní logický smysl. Nakonec jsem si ho našla a cítila jsem se v roli daleko bezpečněji. Nezvládám stát na jevišti, když přesně nepochopím, proč tam jsem, a je to na mně i vidět. Ale u druhého projektu s Dodem, u jeho autorského muzikálu Masaryk, k němuž napsal slova a Róbert Mankovecký hudbu, jsem se už nesnažila všechno do detailu pochopit a jednoduše na sebe některé věci nechávala jen tak působit, jak přicházely. Osvojila jsem si jeho způsob práce, čímž se mi hodně ulevilo. Dodo naučí člověka umět si ve věcech hledat vlastní významy a je vůči hercům neskutečně vnímavý.

Jak jste po prvním přečtení přijala libreto muzikálu Masaryk?

Jak už jsem zmínila, metafory, verše a poezie jsou pro mě složitější na uvnímání. Jakmile začne být hra hodně metaforická, ztrácím se v ní. V Masarykovi bylo hodně textu, přičemž jsem kolikrát vůbec netušila, o čem některé části jsou. K tomu všemu jsme se v jednotlivých postavách měli střídat, takže nebylo od začátku jasné, kdo co bude říkat. Často jsme se nakonec měnili i po větách či slovech. Teprve až když se jednotlivé scény začaly aranžovat, pochopila jsem lépe, o čem jsou. Do té doby jsem viděla jen hromadu a hromadu rozhozeného textu mezi mě a kolegy. Byla to obdivuhodná skládanka, která mi do sebe k mému překvapení postupně hezky zapadala a během zkoušení mi najednou vše začalo dávat smysl.

Kdy jste vlastně poprvé pocítila, že by vás herectví mohlo skutečně přitahovat?

Bylo to už v dětství. Mám o dva roky starší sestru, se kterou jsme pro návštěvy odmalička předváděly nejrůznější taneční vystoupení. Jako mladší sestře mi to však nešlo tak dobře jako jí, proto jsem se ji ze všech sil snažila alespoň co nejlépe napodobovat. Všichni se tomu v dobrém smáli a říkali o mně, že jsem jejich malá hééérečka. Od té doby, když se mě někdo zeptal, čím budu, až vyrostu, odpovídala jsem, že přece „hérečkou“. Později jsem začala chodit do dramaťáku a sem tam vypomáhat v ochotnickém souboru. Nikdy jsem však tomuto svému malému dětskému snu nepřikládala větší váhu.

V jaký moment se z této dětské radosti stala reálná úvaha, že byste se chtěla věnovat herectví?

Bylo to v oktávě, kdy jsem se dostala na vysokou školu, na obor matematické inženýrství. Matematika s fyzikou mi šly a bavily mě. Vždy jsem si raději věci logicky zdůvodnila, než abych se je musela učit zpaměti, což dneska vnímám jako hezký paradox, když se učím spoustu textu. I díky rodině jsem byla vedena spíš vědeckým směrem. Na vysokou jsem se dostala bez přijímaček, takže vyjma přípravy na maturitu jsem prožívala celkem klidné období. Proto jsem si řekla, že bych se mohla zkusit dostat ještě na nějakou jinou školu, a tak jsem se rozhodla přihlásit na JAMU. Byla jsem zvědavá, jak budou probíhat přijímačky. Připravila jsem si na ně texty a písničky, vše před komisí odtancovala a odrecitovala, narozdíl od většiny ostatních uchazečů ovšem bez stresu, protože mi koneckonců o nic nešlo. Měla jsem své jisté. Když jsem se dostala do druhého kola, původně se mi nechtělo do Brna ani jezdit, protože jsem si nechtěla pokazit hezký zážitek z toho prvního. Stresy překvapivě přišly až v moment, kdy mě na školu přijali.

Proč?

Najednou jsem stála před rozhodnutím, jestli jít za jistotou, za níž jsem šla celý svůj dosavadní život, nebo zda udělat radikální střih a vydat se jiným směrem. Byl to týden plný slz. Dlouho jsem se přikláněla spíše k matematickému inženýrství, což byla atraktivnější varianta i z finančního hlediska. Na druhé straně stála škola, na kterou jsem se dostala víceméně náhodou, ačkoli jsem se uvnitř sebe neustále přesvědčovala, že o úplnou náhodu přeci jít nemohlo a určitě ve mně viděli nějaký potenciál. To vše se mi tehdy honilo hlavou. Pak za mnou přišla máma a řekla: „Víš co? Byl covid, byla jsi teď dva roky zavřená doma, běž na rok na JAMU, užij si to tam, a pak se rozhodneš, co bude dál.“ To velice jednoduše a chytře řešilo můj tehdejší problém, a tak jsem ji poslechla. Na JAMU se mi zalíbilo a u herectví jsem zůstala. Dostala jsem se do ateliéru Petra Štěpána a Miroslava Ondry, takže jsem poznávala herectví jak z pohledu herce, tak dramaturga, a to mi velice vyhovovalo.

Musela jste se na škole potýkat s některými svými limity?

Na JAMU pro mě bylo téměř všechno nové, vyjma pohybu, jelikož tomu jsem se už dříve věnovala prostřednictvím různých druhů tance, včetně stepu. Hodně jsem však bojovala se zpěvem, který jsem nikdy předtím cíleně nedělala. Schopnost správně intonovat mám vrozenou, ovšem co nebylo tak dobré, byla moje hlasová technika. Popravdě jsem před JAMU ani netušila, že se dá hlas trénovat. Na začátku studia jsem to měla rozdělené poměrně přesně. V pohybu jsem si vytvořila jakýsi svůj „domeček“, kde mi bylo dobře, na herectví jsem se těšila a ze zpěvu a hodin mluvy jsem mívala respekt. Zálibu jsem si však našla ve všech disciplínách. Práce s hlasem mě dokonce zajímala natolik, že jsem se rozhodla o ní napsat svou diplomovou práci. Na té stále ještě pracuji a snad ji i brzo odevzdám.

Jakému tématu se v ní přesně věnujete?

Jak už jsem se zmínila, až na JAMU jsem zjistila, že se dá s hlasem systematicky pracovat. Začala jsem tedy hledat způsob, jak mu co nejlépe porozumět. Po nějaké době jsem pochopila, že má hlasová cesta nejspíš povede přes fyziologickou stránku. Pomáhalo mi, když jsem si pocity z hlasových cvičení mohla propojit s konkrétními procesy, které v tu chvíli probíhají v těle. Podařilo se mi zkontaktovat dokonce s kapacitou v oboru vokologie, panem doktorem Markem Fričem, který mě odkázal na jeden americký hlasový model: Estill Voice Model. Ten popisuje, jak jednotlivé hlasové techniky v těle vznikají. Teď už například vím, jak hlasové ústrojí pracuje u popových, muzikálových nebo třeba u operních zpěváků. Tak jen doufám, že v této sezoně kapitolu diplomové práce konečně definitivně uzavřu. Ráda bych po zkoušce z divadla přišla domů a v klidu si sedla třeba ke knize nebo si pustila seriál, aniž by mi v hlavě hučel malý radar, že bych ten čas měla věnovat psaní.

Je vám blízká disciplína zvaná improvizace?

Samu improvizaci mám moc ráda. Je to však disciplína, u které vím, že mám ještě co zdokonalovat. Souvisí to s mou touhou po dokonalosti a strachem z dělání chyb. Chtěla bych najít cestu, jak se ještě více uvolnit a nebát se případného neúspěchu. V tomto velice obdivuji například Zdravotní klauny. Mezi svými blízkými mám rovnou čtyři a jejich zkušenosti poslouchám vždy ráda a s obdivem. Je to práce, která dává ohromný smysl a jednou bych se také ráda zúčastnila jejich konkurzu. Než se tak ovšem stane, vím, že musím zdokonalit nejen své schopnosti improvizovat, ale především zapracovat i sama na sobě. V tomto období svého života se na konkurz ještě necítím.

Svoji dosavadní poznávací cestu s divadelním prostředím jste letos završila oceněním Talent roku v Cenách divadelní kritiky. Překvapilo vás to?

Popravdě jsem vlastně ani netušila, že taková kategorie v Cenách divadelní kritiky existuje. Dozvěděla jsem se o ní až po festivalu Zaráz v jedné kritice, kde v souvislosti se mnou byla šance na nominaci v kategorii Talent roku zmíněna. Když jsem se ocitla mezi třemi nominovanými, bylo to pro mě něco neuvěřitelného, velká radost. Jenže, když jsem cenu nakonec získala, popravdě to na mě trochu dolehlo.

Z jakého důvodu?

Jsem za ni samozřejmě neskutečně ráda a moc si vážím toho, že jsem ji získala. Zároveň se ve mně díky tomu opět hlásí můj vnitřní policajt: „Tak, teď máš cenu, lidé to vědí a budou od tebe něco očekávat. Takže chyby si teď dovolit už rozhodně nemůžeš!“ Holt začarovaný kruh. Ale pracuji na tom a doufám, že jednou budu v tomto směru svobodnější. Cenu mám doma vystavenou, těší mě, ale někdy na ni raději nemyslím, aby mi zbytečně nezatěžovala hlavu těmito myšlenkami…