Pocházíte z umělecké rodiny – váš děda je známý herec-komik, oba vaši rodiče rovněž hrají, jak v profesionálním souboru, tak ve spolku Náplavka. Znamená to, že jste s herectvím počítala už od dětství?

Je to tak. Spíš, než že jsem s ním počítala bych řekla, že to byl můj sen. Od malinka jsem si ráda vymýšlela různé situace a hrála si v nich. Moc mě bavilo pozorovat divadelní prostředí - přišlo mi opravdu kouzelné a toužila jsem být jeho součástí.

Kdy jste poprvé stála na scéně?

Poprvé jsem si ,,zahrála” s svými rodiči, když mi byly asi čtyři roky. Můj jediný úkol byl přeběhnout přes scénu jako malý indián. Teď se tomu směju, ale vzpomínám si, že jsem brala tuto úlohu hodně vážně a byla jsem z toho opravdu nervózní.

Můžete přiblížit prostředí, ve kterém jste vyrůstala?

Původně jsem z Vyšehradu, ale když mi byly tři roky, tak jsme se přestěhovali do Lysé nad Labem. Tam jsem začala chodit do místní ZUŠ F.A.Šporka na dramatický obor. Pravidelně jsme hráli různé představení, včetně dětských muzikálů. Moji rodiče mezitím tvořili se svým souborem Náplavka. A tak, abychom nebyly se sestrou samy, byly jsme většinu času přítomné na zkouškách i představeních. Bylo nás tam víc dětí a většinou jsme si zkoušely něco svého vedle a pak to rodičům přehrávaly. Já jsem bývala režisér a teď zpětně se obávám, že jsem byla hodně přísná:-)

Divadelní herectví jako takové je práce dosti nevděčná, neodrazovali vás rodiče?

Je krásné říct, že ne. Uvědomuji si, že mám obrovské štěstí, protože mě vždycky stoprocentně podporovali, ať si jdu za svým. U dědy jsem občas vnímala mírnou obavu, ale teď cítím, že mi taky opravdu drží palce.

Vzpomenete si na nějaký „iniciační zážitek“, který vám potvrdil, že vaše budoucnost je divadlo a nic jiného nechcete dělat?

Řekla bych, že nemám konkrétní zážitek, ale nejvíce jsem si to uvědomila při hraní role Charlotty Cordayové v Divadle DISK v inscenaci Marat/Sade. Je to pro mě nesmírně citlivá, bolavá a vlastně ošklivá herecká poloha, ale jsem vděčná, že jsem ji mohla v sobě objevit a můžu ji teď prožívat. A co je nejkrásnější - cítím, že v tom nejsem sama. Že to pomáhá lidem si uvědomit něco i v jejich životech a dovolují si pustit emoce, a to je za mě to nejkrásnější a obrovská potřeba v tomhle zrychleném světě.

Kromě současného studia na DAMU jste se věnovala i pohybu a improvizaci v Budilově divadelní škole. Využíváte dovedností, které jste se tam naučila?

Určitě. V Budilově divadelní škole jsem rozhodně zmírnila svůj strach z trapna a improvizace a naučila jsem se tam velké disciplíny. Právě tam jsem si hodně uvědomila, že jedna věc je talent, ale stejně tak důležitá nebo možná ještě důležitější je práce.

Vstupujeme do čtvrtého ročníku DAMU, kdo jsou vaši pedagogové a jak tuto školu vnímáte?

Je to tak. Tu školu zbožňuji za všechno, co mi dala i vzala, protože bych bez ní nebyla, kde jsem. Studium je náročné, plné neustálého vystupování z komfortní zóny, ale za nic na světě bych to nevyměnila. Dost možná právě díky pedagogickému vedení - vedoucí ročníku je pan profesor Jakub Korčák, dále Martin Čičvák, Vladimír Čepek, Jan Vedral a herečtí pedagogové jsou - Tomáš Pavelka, Jiří Panzner a Martina Preissová. A musím zmínit i Naďu Wepperovou na zpěv a spoustu dalších. Jim obrovsky vděčím za vše. Zajímají se o nás jako o jednotlivce a opravdu nad námi drží ochranou ruku. Celou dobu vnímám, že vědí, co dělají a mám k nim naprostou důvěru.

Jak jste se dostala k hraní v Divadle MA?

Marianna Arzumanová, zakladatelka tohoto divadla a režisérka, pravidelně navštěvovala naše klauzury již od prvního ročníku. Po klauzurách zimního semestru ve druhém ročníku, což byli Bratři Karamazovi, mě a další moje spolužáky oslovila do prvního společného projektu.

Jaké je hrát venku?

Já to mám moc ráda. Je to takový skvělý balanc, že hrajeme divadlo v létě, a dýcháme u toho čerstvý vzduch. Přijde mi to takové hezky živé. A letní večery v Grottě mají opravdu krásnou atmosféru.

V Divadle MA hrajete už v několika projektech. Která inscenace je vám blízká, a proč?

V každé je něco a nejde to za mě moc srovnávat, ke každé mám hodně specifický vztah. Ale musím říct, že mě moc baví si s každou reprízou nacházet nové a nové věci. A myslím, že nás všechny. Došlo mi, jak jsou pro mě ostatní herci důležití a jak mě to s nimi neskutečně baví! Ale musím přiznat, že mi čím dál více přirůstá k srdci inscenace Být Marlene Dietrich. Fascinuje mě síla osobnosti Marlene a nechávám se jí inspirovat.

Už víte, co vás čeká v nové sezóně - v divadle DISK? A jinde?

Ano. Další premiéra v Divadle DISK bude Opereta, která se uskuteční 11. září a režíruje ji Viktor Novák. Dále bude následovat zkoušení inscenace s názvem Balíme kufry s Dmitriyem Popovem, a ta bude mít premiéru 20. listopadu.  Poslední inscenaci v Divadle DISK pak bude režírovat Martin Čičvák, a ta bude mít premiéru někdy v lednu.

Hrajete na saxofon. máte kapelu? 

To bohužel nestíhám, ale máme takovou kapelu ve škole pro radost. Jiří Šlupka Svěrák u nás vede sborový zpěv a náš ročník se nadchl i pro nástroje, a tak postupně děláme písničky s ním a říkáme si Svěrací kazajaka.

MEDAILON:

Anežka Burdová se narodila v Praze v roce 2003. Dětství prožila v Lysé nad Labem, kde navštěvovala místní ZUŠ F.A.Šporka. Kromě divadla se věnovala také hře na saxofon. Během studia na pražském gymnáziu Milady Horákové navštěvovala Budilovu divadelní školu, která je zaměřená na pohyb a improvizaci. Momentálně míří do 4.ročníku činoherního herectví DAMU. Hostuje ve Švandově divadle v inscenaci Gazda a roba. Dále hraje v inscenaci Ošklivec v Rock Café a s Uměleckou agenturou ŠLUS účinkuje v inscenaci Kytice. V absolventské inscenaci Marat/Sade v divadle DISK jí můžete vidět jako vražedkyni Charlotte Cordayovou.