Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nitra ve znamení politického divadla (No. 2)

    Pokračujeme v reportáži z letošní Divadelní Nitry – tentokrát ze třetího a čtvrtého dne festivalu.

    ///

    26. září

    Z Ukrajiny zmítané občanskou válkou přijelo divadlo Sashka Bramy. Inscenace se jmenuje R+J. Má to být příběh Romea a Julie na Ukrajině, kdy on je ze Lvova a ona z východní, proruské oblasti Doněcka.

    FOTO archiv festivalu

    FOTO archiv festivalu

    Na začátku slyšíme děsivou, halasnou rockovou muziku, na jevišti jsou po celý čas pouze dva aktéři-hudebníci. V pozadí běží na plátně podprahové komiksové a psychedelické záběry, ale později také dokumentární /byť/ deformované záběry různého přírodního terénu a taky z Majdanu. Politicky je to bezradné, není jasné, na které straně je pravda a proč vůbe tvůrci volí ony filmové záběry a hudbu. Údajně to ani není divadlo, ale hudebně výtvarný divadelní komentář k současné politické situaci na Ukrajině. Nevím… Možná…

    ///

    Tématu genocidy v Rwandě z roku 1994 se věnovala inscenace Mezinárodního institutu politické vraždy v Berlíně nazvaná Štvavé rádio. Připravil ji režisér Milo Rau.

    FOTO DANIEL SEIFFERT

    FOTO DANIEL SEIFFERT

    Hrálo se ze dvou stran, část diváků seděla na jevišti, další v redukovaném hledišti. Uprostřed stál nejdříve uzavřený kontejner. Na něm byly promítány postavy, které jednak hovořily o masakru ve Rwandě, jednak se týkaly obhajoby před tribunálem. Po jisté době, kdy hovory byly statické a svým způsobem se začínaly opakovat, se kontejner otevřel. Uprostřed sedělo několik postav – jeden bílý muž, dva černoši, muž a žena. Šlo o zařízení uprostřed stanice rwandského rádia, odkud se vysílalo naživo. Běloch a žena hovořili francouzsky, černoch občas africkým nářečím. Řvali svoje nenávisti, vybízeli k masakrům. Vysílali ale také různé kvízy, světové zprávy, reportáže ze sportovních utkání, popisovali i místní politickou situaci. Volali tam lidé, kteří souhlasili s masakrem.

    FOTO DANIEL SEIFFERT

    FOTO DANIEL SEIFFERT

    Tyto scény byly neúměrně dlouhé a vlastně šlo stále o totéž, méně by bylo více. Pravděpodobně šlo o autentické texty, které opravdu v tomto radiu, které mělo velký podíl na masakru, zaznívaly. Nakonec se rozhlasové postavy rozloučily, spustila se stěna, na které byly promítnuty výšky trestů stanovených tribunálem. Žena dostala doživotí, běloch později přestoupil na islám a černoch se někde v Africe ztratil. Na závěr byly opět promítány na stěnu postavy, které jsme už viděli, a hovořily opět o masakru.

    Celý projekt vznikl v Berlíně a Curychu, ale postavy mluvily francouzsky. Šlo o politické divadlo par excelence, ale také o perfektní divadelní dokument.

    ///

    27. září

    Soubor činohry SND se na festivalu prezentoval hrou Viliama Klimáčka Mojmír II aneb soumrak říše.

    FOTO MILO FABIAN

    FOTO MILO FABIAN

    Jde o hru z doby Velké Moravy. Scénu /hrálo se na obrovském nitranském jevišti obklopeném diváky/ tvořila jen stylizovaná bedna uprostřed, ve které – jak se později ukázalo – byla uložená loutka Metoděje, dále stál na jevišti model kostelíka a na zadní stěně prostoru se vyjímala jakási abstraktní malba. Scénu vytvořil Juraj Poliak.

    Postav bylo málo. Krále Svatopluka /zde Sventopulka/ ztvárnil Emil Horváth, knížete Rastice Robert Roth. Polonahý, vyhublý, na nahém těle se stopami krve po vypíchnutých očích. Působil dojmem krále Oidipa. Byla zde i žena. Později se ukazalo, že je to Runa. Nejdříve však vystupovala jako shakespearovský Learův šašek /Dominika Kavaschová/. Těch shakespearovských-learovských konotací zde bylo několik. Daniel Fischer jako Mojmír se po scéně téměř celé představení němě motal /v saku na nahém těle/ a na závěr – jako emigrant v Anglii a pak nechtěně král – promluvil.

    FOTO MILO FABIAN

    FOTO MILO FABIAN

    Děj je nepřehledný a svým způsobem zmatený. Jde o spor Moravie Magny o Východ a Západ, hovoří se zde o věrozvěstech. Představení začínalo zpěvem Svetopluk je mrtvý. Takže nevíte, zda – když se Emil Horváth objeví – není jeho postava po smrti a před diváky se pohybuje duch…

    Je nespokojený se syny, kteří se ale v inscenaci neobjevují. S Rasticem diskutuje na téma Východu a Západu. Je obrácený do budoucna, zatímco Rastic se orientuje na přítomnost. Sventopulk je jasně pro Západ. Ke konci se objeví loutkáři resp. nám už známý Ivan Martinka. Složí loutku sv. Metoděje, který ale místo hlavy má lebku. Na závěr Mojmír telefonuje z Londýna. Nechce se mu domů, ale vrací se a stane se králem. Opět s krvavou tváří.

    ///

    Místní DAB hrálo v dramatizaci Daniela Majlinga román maďarské autorky Agoty Kristofové Velký sešit. Režii měl Ján Luterán. Scénu vytvořil Michal Lošovský.

    FOTO COLLAVINO

    FOTO COLLAVINO

    Diváci seděli ze dvou stran, uprostřed byla podlouhlá scéna s železnou konstrukcí jakýchsi žebříků, dole se na mnoha místech otvírala podlaha. Příběh dvojčat na venkově u zlé babičky v době války. Sourozenci se cvičili v různých zdatnostech, ale i krutosti. Sledujeme jejich setkání s rozličnými lidmi – farářem, služkou, důstojníkem a podobně. Vidíme jejich první – zvrácené – erotické zkušenosti. Postavy často manipulují se zvukem, brechtovsky zcizují divadelní iluzi. Závěr byl překvapivý. Dvojčata se rozešla, ačkoliv předtím byla na sobě patologicky závislá. Jedno z nich uteče po hřbetě mrtvého otce na Západ, druhé zůstává doma. Musela se rozejít, aby mohla jít každá svoji individuální cestou, jak si napsala v sešitě.

    Představení bylo výtvarně i herecky precizní. Patřilo k tomu nejlepšímu, co v Nitře bylo letos prezentováno.

    ///

    Jakousi diváckou legráckou bylo „představení“ Stále jen přihlížíme, které koncipovala chorvatská choreografka Ivana Müller.

    FOTO IAN DOUGLAS

    FOTO IAN DOUGLAS

    Diváci seděli v kruhu na jevišti, na sedadlech, na která dostali lístek s číslem. V průběhu zhruba jedné hodiny četli text scénáře, který si dle čísel předávali, čímž vznikalo jisté nápětí, skupinová „zábava“, která by se hodila na skupinovou psychoterapii, aby její členy „rozehřála“. Nic víc, nic míň.

    Ze čtvrtého dne festivalu to bylo všechno.

    /Pokračování/

    ///

    Více na i-DN:

    Nitra ve znamení politického divadla (No. 1)

    O Divadelní Nitře 2015 najdete původní reportáž v aktuálních Divadelních novinách 18/2015: Čtyři A Divadelní Nitry aneb Ve znamení empatie


    Komentáře k článku: Nitra ve znamení politického divadla (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,