Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nikolaus Habjan: Sen se stal skutečností

    V aktuálních DN 21/2016 přinášíme velký rozhovor s rakouským loutkářem Nikolausem Habjanem Přišel k loutce a řekl jí: Ahoj. Čtenářům i-DN nabízíme druhou část, která se z důvodu místa do tištěných DN nedostala.

    Nikolaus Habjan. FOTO Theater Graz

    Nikolaus Habjan: Sen se stal skutečností

    Loutky a opera jsou celoživotní vášní vídeňského divadelníka Nikolause Habjana. Vystudoval režii hudebního divadla na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien, ale odmala se věnuje i loutkovému divadlu. Loutky si sám vyrábí, vodí je a hraje s nimi hlavně pro dospělé. Brzy se mu splní jeho velký sen – v Bavorské státní opeře bude režírovat Weberova Oberona. Jak jinak – s loutkami. S Nikolausem Habjanem jsem se setkala před jeho vystoupením v Praze, kam přijel na pozvání Pražského divadelního festivalu německého jazyka s inscenací Friedrich Zawrel – geneticky a sociálně méněcenný. Herce a loutkáře v sobě nezapřel ani během rozhovoru, kdy hbitě přehrával různé situace a dialogy, měnil hlas a dikci podle toho, o kom zrovna byla řeč.

    Jak vyrábíte loutky, do svých produkcí? Záleží vám vždycky na tom, aby byly podobné svému předobrazu?

    Chci, aby mu byly věrné, ale… po umělecké stránce. Zároveň pro ně hledám vhodný materiál. S Friedrichem jsem si vytvořil velmi vřelý, blízký vztah. Byli jsme skutečně přátelé. Proto jsem se snažil vytvořit loutku, kterou by si diváci na první pohled oblíbili. Pracoval jsem tak trochu, jako kdybych chtěl vytvořit plyšového medvídka. Je z pěnové bavlny, má skleněné oči, jaké mají plyšáci, vypadá jako milý starý pán, kterého si hned zamilujete. Pro doktora Grosse jsem použil umělou hmotu. Není hebký, ale tvrdý. Využil jsem montážní pěny, takže působí studeně, má umělohmotné oči.

    S loutkou Michaela Jacksona ve své inscenaci Becoming Peter Pan – An Epilogue to Michael Jackson. FOTO archiv

    Máte i inscenaci o Michaelu Jacksonovi. Jak vznikla tato loutka?

    To, co mě na něm nejvíc zajímalo, byla jeho proměna. Přišlo mi zajímavě a současně strašlivé, jak se z toho malého černého chlapce během desetiletí stala bytost podobná bílé manga dívce z japonských komiksů. Ale něco se na něm přece jen nezměnilo, jeho oči. Právě ty hrají u této loutky velice důležitou roli. Jsou hodně velké. Je to poznávací znamení. Na těch očích jsem pracoval víc než půl roku.

    Když hrajete postavu loutky a zároveň i jejího partnera, vžíváte se střídavě do jednoho a do druhého? Nebo si udržujete od obou odstup?

    Je to velmi zvláštní. Můj učitel loutkového divadla mi vždycky říkal: Musíš loutku považovat za svého partnera na scéně. Nejsi to ty. Mně to ale připadalo divné, moc jsem tomu nevěřil. Po letech se mi ale stala zvláštní věc. Bylo to během představení o Michaelu Jacksonovi. Hrál jsem zrovna ošetřovatele, který vypráví, že je Peter Pan, a současně o tom tak trochu pochybuje. Je to takový dojemný monolog. A mě to najednou hrozně dojalo. V tu chvíli jsem si řekl: Panebože, dojala mě moje loutka, dojaly mě slova, která já sám říkám! To je divné. A právě to byl strašně důležitý přelomový okamžik v mém loutkářském vývoji. Je skutečně důležité se do toho ponořit tak, abyste věřili tomu, že loutka je vaším partnerem. A stejné je to i u inscenace o Friedrichu Zawrelovi, se kterou jsem přijel do Prahy.

    S loutkami doktora Heinricha Grosse (vlevo) a Friedricha Zawrela (vpravo). FOTO SABINE HAUSWIRTH

    Tato vaše inscenace získala řadu cen. Nedávno jste dokonce dostal nabídku režírovat se svými loutkami v Bavorské státní opeře Weberova Oberona.

    To byl sen, který jsem měl od svých pěti let – připravit operu s loutkami. Ne s marionetami, ale s loutkami v životní velikosti.

    Takže budete muset učit operní pěvce, jak je vodit?

    Přesně tak. Mám tým tří loutkářů, kteří na tom se mnou spolupracují. V opeře Oberon jsou některé hodně náročné árie. Chci proto dát pěvcům možnost, že kdyby se potřebovali soustředit a nebyli schopni zpívat a zároveň vodit loutku, aby za ně loutkáři zaskočili. Ale doufám, že budou vše zvládat po celou dobu.

    Selfie s Friedrichem Zawrelem během jejich prvního setkání 3. září 2011. FOTO archiv Nikolause Habjana.

    Znamená to tedy, že si rakouští diváci pomalu zvykají na loutkové divadlo pro dospělé?

    Myslím, že za uplynulých pět let se to dost změnilo. Začalo to v roce 2012, kdy mi nabídli, abych vystoupil v Burgtheatru. Na velké scéně se slavnými herci a pochopitelně s loutkou. Ta byla hlavní hvězdou představení. Inscenovali jsme Shakespearovy sonety, hrála v tom kapela, vysílali to v televizi. V hledišti byla spousta diváků, kteří by normálně nikdy nešli do experimentálního divadla. Když mě viděli, začali říkat: To je přeci ten alternativní loutkář. Když vystupuje v Burgtheatru, je asi dobrý. Musíme to zkusit a jít se na něj podívat. A najednou nám začali do našeho malého vídeňského Schubertova divadla chodit diváci z Burgtheatru. A stále jich přibývalo. Teď už mě zvou do velkých divadel i operních domů. Sen se stal skutečností.

    /Část rozhovoru odvysílal Český rozhlas Vltava./


    Komentáře k článku: Nikolaus Habjan: Sen se stal skutečností

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,