Don Giovanni v Divadle J. K. Tyla v Plzni za zlomovou, protože mu významově nejednoznačné situace příběhu prý poprvé umožnily vyložit je po svém. Každé dílo je otevřené jakýmkoli interpretacím. Jde jen o to, co v něm inscenátoři objeví. Vítám Brabcovo nakročení mezi skutečné režiséry, kteří nearanžují, ale usilují vyjádřit svou interpretaci partitury.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ne komtur, ale choroba

    Zbyněk Brabec považuje svou režii opery W. A. Mozarta Don Giovanni v Divadle J. K. Tyla v Plzni za zlomovou, protože mu významově nejednoznačné situace příběhu prý poprvé umožnily vyložit je po svém. Každé dílo je otevřené jakýmkoli interpretacím. Jde jen o to, co v něm inscenátoři objeví. Vítám Brabcovo nakročení mezi skutečné režiséry, kteří nearanžují, ale usilují vyjádřit svou interpretaci partitury.

    Jiří Hájek (Don Giovanni), Barbora Perná (Zerlina) FOTO MARTA KOLAFOVÁ

    V úvodní scéně Brabcův Don Giovanni spíš prchá před rozvášněnou Donnou Annou, spíš ona násilní jeho. On se nekryje za žádnou škrabošku, musela ho tedy poznat a tudíž v následných scénách svému nastávajícímu Ottaviovi lhát. Není to až tak neznámé řešení, pak se ovšem v programové brožuře, do níž jako dramaturg psal týž Brabec, neměl objevit zcela tradiční „obsah“ opery, v němž výklad inkriminované scény neplatí. Jako by to symbolizovalo Brabcův sympatický pokus o něco nového, leč nedůsledný a rozpačitý. Zůstal u jiné, v detailech logické podoby příběhu, ale špičková režie se neobejde bez jasného naléhavého tématu, bez soustředění postupných kroků k podstatnému sdělení v hudbě i příběhu.

    Brabcův Don Giovanni je možná trochu snílek, trochu si na lamače dívčích srdcí hraje, a dokonce kdoví, jestli jen dívčích. Celý v černém připomíná současné frajírky z lepších rodin, kteří také neví, čí jsou. Leporello v brejličkách má výzor účetního z pojišťovny, oblečením připomíná outsidera pouličního gangu. Ženy jsou trochu sexy, trochu retro, vesničané v konfekci, bundách, Zerlinka v nevkusných svatebních šatech a s věnečkem na hlavě. Jen jsem nepostřehl, k čemu to vcelku je. Jestli jen k mechanickému přenosu příběhu v čase, je to málo, to je lepší zůstat v historických kostýmech a vraždit kordem, a ne pistolí jako tady. Ani ze sexy chování bezejmenných (sbor) se víc než ilustrace erotiky nevykřeše. Bez tématu, tedy důvodu uvedených změn, a bez působivé jevištní imaginace se prostě inscenace vrací k aranžované popisnosti. Jakkoli nasvícená v tajemném šeru a využívající jen minimum scénických prvků, hostina v závěru opery vystačí s několika bednami coby stolky, Leporello obstaral nějaké keksy a zřejmě kuře či hranolky z KFC. Giovanni v domácím, bosý, polehává a zřejmě už nemůže vstát, takže ani nepotřebuje skutečného Komtura, aby ho dorazil – ostatně Brabec se správně vzdal panoptikální sochy, vždyť Giovanniho srazí do pekel vyšší mravní princip. Jestli ten nemrava umřel na AIDS, to nejspíš, či na jinou chorobu, se však neřeší, ani proč vlastně onemocněl – že by jen mechanická inspirace ze salcburské inscenace?

    V detailech postavy jednají v souladu se svým oblečením logicky. Smysl celku mi unikl možná i proto, že vedle věcného jednání, které lze přiznat především Jiřímu Hájkovi i v pěkně zazpívané titulní roli, která mu v repertoáru bude slušet, se tu vyskytují rezidua operáckého gestikulování. V roli Dona Ottavia je vyjádřena nanicovatost milence Donny Anny. Není divu, že si začala s Giovannim, Tomáš Kořínek navíc zpívá part Ottavia s jistou námahou. Ivana Šaková naopak z propojení vášnivého zpěvu s trochu prvoplánovými pohyby femme fatale vykreslila Donnu Elvíru přesně. V provedení nebyl žádný pěvecký malér, jen vše ostatní je tak nějak prostřední. Včetně sem tam chybujícího orchestru a trochu povšechného hudebního nastudování partitury Jiřím Štruncem, které mi na premiéře nakonec vadilo nejvíc.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Nastudováno v italském originále. Dirigent Jiří Štrunc, režie a dramaturgie Zbyněk Brabec, scéna Jan Hubínek, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 28. ledna 2012.


    Komentáře k článku: Ne komtur, ale choroba

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,