Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Historie až k slzám

    Jako poslední premiéru minulé sezony uvedlo Národní divadlo Brno dramatizaci románu Hana. Alena Mornštajnová v něm pojednává o osudech židovské rodiny Hellerových z Valašského Meziříčí v časovém rozmezí třiceti let. Spisovatelka opět prokázala schopnost vystavět děj plný napětí a překvapivých zvratů a vytvořit velmi konkrétní postavy jako vystřižené z černobílých fotografií. I zde přibližuje dnes již málo představitelné události minulého století prostřednictvím nejneobyčejnějších osudů těch nejobyčejnějších lidí – zejména žen. Autorka však nezůstává jen u nezaujatého popisu. Své prózy protkává úvahami, jež příběhy značně problematizují a podrobují minulost otázkám.

    Strom života je v Glaserově Haně nahrazen třívrstevnatým domem života FOTO PATRIK BORECKÝ

    V románu retrospektivně rozkrývají tragickou rodinnou historii dvě vypravěčky. Nejmladší z přeživších žen a pokračovatelka rodu Mira Karásková, provdaná Horáčková, popisuje v první a druhé části své dospívání v letech 1954–1963 a život matky Rosy, její matky Elsy a prarodičů Grety a Bruna mezi roky 1933 a 1945. Nejpalčivější střípky minulosti z let 1942–1963 pak ve třetí části sdílí z perspektivy ženy poznamenané zkušeností koncentračního tábora podivínská teta Hana Hellerová. Ztělesňuje děsivý obraz člověka, kterého hluboce poznamenaly události zdánlivě již ztracené v minulosti, ovšem stále citelně prosakující do současnosti. Její představitelka Eva Novotná se v první polovině inscenace zjevuje jako neúplný stín; z perspektivy dítěte, tedy Miry, se jeví jako mlčenlivá bláznivá stařena posedlá pojídáním chleba.

    Režisér Martin Glaser a dramaturgyně Lucie Němečková se snaží předat nadmíru spletité a tragické životní cesty členů rodiny (Greta, Bruno a Elsa zahynuli v koncentračním táboře, Miřini rodiče a sourozenci zemřeli během epidemie tyfu v roce 1954) v jejich úplnosti. Sledují při tom poněkud obecné sdělení, že je sice důležité připomínat si historii a pátrat v minulosti, byť je to bolestivé, ale stejně tak je třeba neztratit vůli k životu. Dvě protagonistky lze tedy chápat jako symboly – Miru jako ztělesnění naděje v budoucí život a Hanu jako živoucí memento. Už v prvním obraze tak v přítmí stanou tyto dvě ženy a za nimi jako stíny stojí seřazeny všechny mrtvé duše příbuzných s poblikávajícím světýlkem masivní svíčky.

    Rodina je zde totiž chápána jako základ společenství, jak zdůrazňuje i minimalistická scénografická mašinerie Pavla Boráka. Tvoří ji bílé panely poskládané do tvaru jednoduchého domečku, který je rozšířen o další dva panelové náznaky domu, avšak již s neuzavřenou střechou. Jednotlivé vrstvy se pak vysouvají dopředu a zpět a třívrstevnatý dům je možné interpretovat jako za sebou jdoucí generace, přičemž další vrstvy si lze jen domýšlet. Strom života je zde nahrazen domem života.

    Tvůrci bohužel často sklouzávají ke klišé, snad proto, aby ulehčili orientaci ve spletitém ději. Jako by bylo hlavním cílem zůstat věrný příběhu, a proto nezůstalo mnoho prostoru pro výklad. Inscenace nabízí nepříliš originální obrazy, které nenadchnou, ale ani neurazí: maminka Rosa s bábovkou, Miřin freudovský sen o zemřelé rodině sedící u stolu a oslavující maminčiny narozeny či voják z povolání Horáček, v podání Tomáše Davida nápadně připomínající postavu Donutilova cholerického vojáka Šebka z Pelíšků. Výjevy z Terezína tematizující nelidská zvěrstva vzbuzují primárně emocionální prožitek a nijak nenutí k zamyšlení, neboť jsou poněkud ilustrativní a samoúčelné. Zato scéna splněných milostných představ Karla Karáska (Martin Sláma) podbarvená červeným svícením hraničí až s trapností.

    I přesto je Hana prostorem pro herecké výkony. Jednotlivé postavy vidíme v různých obdobích života, zamlada či ve stáří, nezkušené či poznamenané minulostí. Nejen Eva Novotná coby mladá dívka a posléze zničená žena Hana podléhající touze zemřít, ale i Elena Trčková jakožto devítiletá a poté dospívající Mira nebo Martin Sláma jako nevyzrálý frackovitý syn a poté toporný a přísný otec rodiny vykreslují postavy do nejjemnějších detailů. Chronologické skoky, v nichž jsou všichni herci nadmíru přesvědčiví, udržují napětí.

    Martin Glaser nechal postavy Hany úspěšně ožít na jevišti, ale všechny možnosti románu nevyužil. Ve scénickém vyjádření důležitosti historie se přiklonil k sentimentu, v závěru až k patosu. Emocionální náboj inscenace zabránil vytvoření prostoru pro otázky, které by měly tvořit nedílnou součást uvažování o historii. Témata viny nebo pocitu hany kvůli zkušenostem z koncentračního tábora se zde neproblematizují, jejich ztvárnění naopak utvrzuje v šablonách, což je paradoxně to největší nebezpečí. Jako by cílem bylo hlavně dojímat.

    Národní divadlo Brno – Alena Mornštajnová: Hana. Adaptace a režie Martin Glaser, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík. Premiéra 7. června 2019.


    Komentáře k článku: Historie až k slzám

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,